Zachraňte jizerské lesy

Zpráva o cestě, která se stala výzvou k ochraně zbytků jizerské přírody, ohrožené úmyslem uspořádat v roce 2003 ve vrcholových partiích hor mistrovství světa v klasickém lyžování. Snahy o uskutečnění této akce nakonec naštěstí neuspěly, ale poutavý a poučný záznam o putování horami, proložený starými vzpomínkami, zůstal. Jako zamyšlení nad naším vztahem k přírodě si pak bezesporu zaslouží znovuzveřejnění. (Moskyt)
Zachraňte jizerské lesy

Poetická procházka

Jdu lesem. Tady v Jizerských horách duben ještě neznamená jaro. Letošní zima byla nezvykle teplá, sníh už dávno zmizel, ale smrky ještě nenasadily nové výhonky, jejich pupeny se rozvinou až v polovině května. V kraji už rozkvétají jabloně, tady pod starou polehlou travou teprve začíná rašit nová zelená.

Les ale není vůbec fádní. Po aprílové přepršce září sytou zelení smrkové jehličí. Mezi jednotlivými jehličkami se drží kapky vody, strom je nechce pustit ani v poryvech větru. Kmeny smrků jsou pokryty šupinkami kůry ve všech odstínech hnědé. Mladší jsou až cihlově červené, je tu i siena pálená, rezavě hnědá. Na starších stromech jsou šupiny kůry větší a tmavší, některé až černé. Kmeny vyšisovalo horské slunce do stříbrna, jen puklinky jsou narůžovělé.

Přecházím do bučiny. Pod stromy je napadáno loňské listí, drží se ještě i na větvích. Je hnědé až do ruda. Šedá kůra je popraskána kruhovými puklinami a pokryta zeleně měňavým mechem. Přicházím k nepropustné smrkové houštině. Cestu mi ukazují nejdříve bobky a pak i ťápoty vysoké zvěře, dobře jsem se prosmykl. Co tu uprostřed smrčin pohledává smaragdově zelený semenáček tisu? Vyšel jsem do vyššího lesa. Jeleni si tu museli taky zamáčet kopýtka, prameniště horského potoka pokrývá houpavý mech. Odbočuji raději k hřebenu.

Lesní cesta je pokryta štěrkem, ve kterém se povalují malé zelenavé pecky. Někde je kámen rozčísnut a na slunci hrají duhovou barvou achátky. Jsem na Desenském hřebenu, stoupám od Sovína k Protržené přehradě. Přicházím k okraji lesa a rázem je po poezii.

Báječné vyhlídky

Po celém poloprostoru obzoru se táhne pustá pláň pokrytá béžovou (když nevím, jaká to je podivně šedorůžovoslámová barva, vždycky říkám béžová) starou trávou. Pastva pro širokoúhlou kameru. Mohl by se tu prohánět filmový Vinetou. Tak je to i tady, to se dalo čekat. Loni v létě jsem procházel od sedla Holubníku na Ptačí kupy. Těch nádherných výhledů nad holými stráněmi!

Tamhle vlevo, na severozápadě, to jsou přece Sněžné věžičky, kde jsme kdysi (-30 let) s kamarádem bloudili v lese. V čemže? ("...nádherné se mi dosud zdají jizerské lesy! Je to už dlouho, kdy jsem do nich vešel poprvé, ale nezapomněl jsem dosud, jak nekonečně a čistě vyhlížely pod zelenavými jarními mračny z temen Sněžných věžiček. Nevnímal jsem polomy, nepěstěné smrčiny a rozryté cesty, viděl jsem jen černou modř od obzoru k obzoru." (1)) To bejvalo, pane Nevrlý! Nevnímám chomáčky lesů, vidím jen pustou travnatou pláň s kopečky vybělených mršin, které zbyly po hromadách chvojí.

Od Sněžných věžiček se sklání pustý obzor k sedlovému vrcholišti Na čihadle, odkud stéká voda na dvě strany, do dvou moří. Uzávěr okolních lesů je vykácen, ale samotná přírodní rezervace je, pravda, nedotčena. Rachitické smrčiny, malé staleté stromečky, se tam krčí jak Indiáni ve svých rezervacích... Pustina se opět zvedá k severu, přímo před sebou vidím nahé skály na vrcholu Jizery (1122 mnm). A opět: Kosti "pův. horské smrčiny, geneticky velice významné" (3) jsou na 92 hektarech chráněného "pralesa" nedotčeny. Obklopují je kilometry a kilometry travnaté pouště.

Severovýchodní obzor je uzavřen Vlašským hřebenem, pod ním vpravo tuším vodní pláň vodárenské přehrady Souš/Darre. Za hřebenem trůní "koruna Jizerských hor" - osada Jizerka (861 mnm). Pytlácké kameny na Středním jizerském hřbetu nad ní byly jako první v šedesátých letech postiženy masivními polomy. Byl jsem tam o loňské zimě. Hrůza polomů je vystřídána vlídnou bezútěšností holých plání... Odtud, z mého stanoviště nic z toho vidět není. Jenom Knížecí cesta, která traverzuje úbočí zcela holého Vlašského hřebene. A přece: V dáli, pod Knížecí cestou, blíž údolí, choulí se jakýsi chlum. Vzpomínám na výstupy od silničky v údolí Černé Desné, která napájí Souš, vzhůru po žluté turistické značce, přes Vlašský hřeben až k Jizerce. Po kilometrech chůze mezi černými smrkovými lesy od Josefova Dolu přes Mariánskohorské boudy, Protrženou přehradu a Desenský hřeben se tu najednou rozzářilo stříbro kmenů vysokánských klenů. Rozsáhlý světlý háj působil dojmem přírodního chrámu. Kleny zůstaly. V okolní nicotě vypadá jejich hájek spíše jako kostnice...

Rány osudu

Ty první rány ještě nepamatuju. Drancování lesů pro valdštejnské železárny, aby bylo dosti zbroje k světovládě. Louky, které zůstaly po starých sklářských hutích, jsou dnes vlastně základem mnoha městeček a obcí v podhůří. Sklárny, které v dnešních hranicích lesa vznikly až v 18. století, byly většinou o sto let později opuštěny, když už skláři nepotřebovali dřevo. Většinou zpustly, vyhořely, zůstaly po nich jen přírodně působící louky. (Nová Louka, Kristiánov...) Rozčleňovaly dlouhé úseky cesty mezi jinak nekonečnými lesy. Podstatnou ránu dal lesům až kapitalismus, jak jsem se dozvěděl ve škole. Kapitalisté ve své chamtivosti vymýtili přirozené lesy a nechali vysázet smrkové monokultury. Smrky rostly rovně a rychle, ale byly náchylné k chorobám, padaly pod nálety různých brouků, načež se oslabeny řítily v polomech. Jo, to jsem viděl, dospělé osmdesátileté smrky v těžebním stáří, jak se vyvracely, jak se lámaly. Ale proč jsme, soudružko učitelko, na pionýrské lesní brigádě zase vysazovali smrčky? To nebyla vhodná učebnice vlastivědy pro můj rodný Liberec, kde jizerskohorské lesy zasahovaly až k centru krajské metropole Severu!

Další ránu daly lesům elektrárny, kde se pálilo uhlí nejnižší kvality, lignit. My jsme svoje doly u Hrádku nad Nisou zavřeli už někdy v šedesátých letech, ukončen byl i provoz blízké elektrárny. Ve stejné žitavské uhelné pánvi, v cípu mezi Frýdlantským a Šluknovským výběžkem však zůstaly elektrárny jiné. Na ně a jejich čmoudíky byl krásný pohled třeba z Frýdlantského cimbuří: "Již několik let se stále silněji valí od severozápadu z hraničního údolí řeky Nisy na Jizerské hory smrtonosné dýmy německých a polských elektráren. ... již dnes mají elektrárny v údolí Nisy větší příkon než podobné v západních Čechách, které zničily krušnohorské lesy. A další elektrárny se ještě budují." (2)

Tato rána byla kombinovaná: S vyšším výkonem rostla i výška komínů. Zatímco dříve šel elektrárenský kouř spíše západními směry a Jizerky byly napadeny nejvíce v oblasti Smrku, nové, vyšší, "ekologičtější" komíny zachytily jihovýchodní proudění ve vyšších vrstvách. Popílek a smrady tak zasáhly celé Jizerské hory, Liberec a Jablonec. Tyto okresy musely být v osmdesátých letech vyjmuty ze seznamu míst vhodných pro školy v přírodě. Čmoudíky doletěly až do Krkonoš, kde dorazily tamní lesy. (Pamatuji se, jak jsme byli s rodinkou někdy v '83. na zimní dovolené v okálu nad hotelem Praha ve Vítkovicích. Majitel domku si přivydělával pronájmem horního patra lufťákům, aby splatil dluhy. Před nedávnem se přistěhovali z Mníšku pod Brdy. Tamní lékař jim po několikátém astmatickém záchvatu jejich synka poradil "zdravý krkonošský vzduch". Synek se moc nepozdravil...) Elektrárenské smrady dolétly až do Českého ráje. Při návštěvě příbuzných v Koberovech jsem se divil, proč jsou nazrzlé smrkové větvičky uprostřed lesa a ne na kraji u silnice, kde je pravidelně očuzovaly výfuky aut. Strejda Vláďa, místní agronom, mi to vysvětlil. Chataři z Prahy nechali udělat rozbor, podle kterého se na podhorských pastvinách vyskytovala celá Mendělejevova tabulka. Stejně, jako v Jizerkách: "... stromy na nárazové hraně hor jsou povlečeny vrstvou, ve které chemici analyzovali chrom, mangan, železo, nikl, kadmium, olovo, měď, vanad. Plyny ... obsahují arzén, fluor a síru v podobě nejznámějšího plynu kysličníku siřičitého, který jediný se zatím důkladněji eviduje a o němž je známo, že ho ročně ulétne z oněch elektráren půl miliónu tun." (2) Zlatý, tedy uranový, Temelíne!

Záchrana v poslední chvíli

Nejtěžší ránu snad znamenala pro jizerskohorské lesy pomoc, která jim byla poskytnuta v sedmdesátých a osmdesátých letech. Pamatuji se na léto roku 1973, kdy jsem pojal záměr připravit se v klidu horské přírody na zkoušku z Elektrických sítí, (což se nezdařilo). Sedmnáct dnů ve stanu na severním mysu mezi oběma přítoky do přehrady Černá Nisa však nebylo promarněných: Dal jsem se do party s pražskými trampy, kteří přijeli (také) na lesní brigádu. (Pamatuji se na jejich nenávistné pohledy, když po několikahodinovém trmácení vlakem z Prahy přes Turnov do Rychnova, potom autobusem přes Jablonec do Bedřichova a pak ještě kus pěšky jsem je vesele vítal po mé procházce od městského autobusu z Liberce!) Tvrdě jsme ztrestali týpky, kteří chtěli porazit živý strom (při tom nadbytku soušek!). Z lesní silničky od Nové louky k nám jednou zavítal podivný chlápek na motorce. Vymluvili jsme mu úmysl brodit potok, ze kterého jsme brali pitnou vodu. Po výkřiku kapitána Kida: "Vypijte mu benzín!" sklopil uši a na silničku motorku později pokorně dostrkal. Tento podivný člověk nám u ohně vykládal, jak jsou lesy ohroženy a jak teď budou ale zachráněny. Jak už nebudou těžké stroje jezdit lesními pěšinami a rýt strouhy do hrabanky, že teď se postaví nové krásné asfaltové silnice. Aby se mohly stromy beze škod svézt.

Nevěřícně jsme pohlíželi na vysoké smrky na březích černého jezera. Zrcadlily se v hladině stejně, jako na pérovkách E.T. Setona. Chybělo jen vytí vlků. Jenže jak bylo řečeno, tak se i stalo. Tam, kde dříve byly jen haťové cesty, po celé náhorní planině Jizerek, vznikla síť asfaltek. Po nich Státní lesy odvezly les, který vytěžily dřív, než mohl být znehodnocen elektrárenskými zplodinami. (Lesu na náhorní plošině se dávalo čtyřicet let ...) Říkalo se, že "nepořádní" Poláci na tom byli lépe, protože obělené kostry smrků, které nechali hajdalácky stát, uchránily tenkou vrstvu zeminy a umožnily přirozený vývoj semenáčků. Dnes se po asfaltových magistrálách v létě prohánějí stovky cykloturistů. Otrlejší automobilisté se po nich dostanou i do dříve nejtajnějších koutů hor.

Naděje

Pokračuju v procházce po Desenském hřebenu. Scházím k chatě Tetřevka a všímám si nenápadných pozitiv: Travnaté pláně nejsou přece jen tak pusté. Objevují se na nich břízy, které by měly snad vydržet všechno. Vybílené hromady větví jsou uspořádány tak, aby bránily erozi půdy a zároveň působí jako větrolamy, v jejichž závětří se daří novým sazenicím. Je to zase smrk, no, ale snad by to měl být už ten původní, jizerskohorský, který je místním drsným přírodním podmínkám lépe uzpůsoben. Při důkladnějším pohledu z dálky je všechna ta béžová loňská tráva poseta drobnými zelenými tečkami nových stromků. Dlouhodobé úsilí lesáků, Brontosaurů, Libereckých Jezdců (nebo Jizerských Vlků?), neformálních trampských skupin i masivní zásahy, kdy z letadel a vrtulníků padal drcený vápenec a jedy na různé hmyzí potvory, je přece jen znát. Vzpomínám si, jak jsem loni v létě poprvé vůbec viděl v lese obžínat vysazené stromky: Ty se vždy vysazovaly, však na to byla i vládní dotace, na vysazení každého stromku. Že je pak zadusila tráva? Alespoň se získaly další dotace na nové vysazování ... No tak to je snad už za námi.

A hlavně: Produkt mnohaletého působení komunistické ideologie, reálný socialismus, slavně zdechl. Jizerky se dostaly na dotek Evropského společenství a jeho norem a ony hnusné německé elektrárny byly odstaveny. Jak je to s těmi polskými, nevím, pořád čoudí, ale snad se mají odsiřovat. Do hor se po letech vrátili motýli, nové výhonky smrčků už nerezavějí.

Přicházím k Protržené přehradě, poklekám k Bílé Desné a beru do dlaní nahnědlou vodu z rašelinišť. Chutná čistě a trochu trpce.

Varování

Jizerskohorské lesy mají naději, ale dosud nejsou zachráněny. Tendence ke zlepšování stavu nemusejí být trvalé. Jak jsme se radovali z nových odolných bříz v Krušných horách. Chcíply. Někdy stačí málo.

Každý liberečák míval doma dříve dvoje páry lyží: sjezdovky a běžky. Někteří měli i skočky, další horolezecké náčiní. Když výprava libereckých horolezců zahynula pod Huascaránem, stal se z rodinné události, kterou bývala Jizerská padesátka, Memoriál expedice Peru s postupně mnohatisícovou účastí. Dříve opuštěné hory se v zimě podobají spíše Václaváku.

Každý chce poznat severskou přírodu. To, co Jizerky nabízejí běžcům, to jim nemohou nabídnout ani Krkonoše, kde hluboká údolí od sebe izolují jednotlivé hřbety. Tady je to vlastně nakloněná rovina, jednotlivé hřebeny lze zdolat rychlostí či vytrvalostí, mezi nimi se rozprostírají nádherné louky. Tak bacha! Kolegové běžci, držte se, prosím, cest. Rychlozávodníci mají vybudované svoje oddělené tratě, tam jim nelezte, oni vám taky nepřekážejí. Nejezděte mimo cesty! Tam pod vrstvou sněhu spí budoucí les, hranami lyží mu můžete utnout špičku i budoucnost. Bez lesa jsou Jizerky jen obrovskou plackou, teprve lesy jim dávají krásu, hloubku, originalitu. A sníh. Sníh drží zase sníh. Obrovské navzájem se podporující zásoby sněhu. Když budete drandit po planinách neomezeně, můžete svoje běžky prodat a kupte si raději horská kola. A sluneční brýle. A opalovací krémy s faktorem 40. A balenou pitnou vodu z druhohorních vrstev.

To říkám Vám, primátore Drdo, to říkám vám, liberečtí rodáci. Vybodněte se na SKI 2003! Žádnými investicemi polární kruh nevystavíte a z Jizerek Norsko neuděláte. Pět kilometrů běžeckých tratí chcete vést v lesích kolem Bedřichova. "Spor se vede o šířku tratí a jejich umístění. Vláda povolila 4,5 metru, sportovci požadují šest. Lesní prostředí zajišťuje lepší stabilitu sněhu."(4) Tak proto nechcete závodit na holinách?

Z Liberce se může zdát, že lesy na Jizerkách ještě jsou. V okrajových údolích lze nalézt překrásné partie. (Bude nutno v nich postavit nové široké autostrády.) To končí ve výškách kolem 800 metrů nad mořem. To končí několik set metrů za Bedřichovem! Dál jsou jen lysiny! Zatím. Nechcete závodit na loukách - alespoň bude kde umístit parkoviště. K tisícům závodníků patří i desetitisíce, možná až sto tisíc návštěvníků. Spokojí se s vybudovanými tribunami nebo se rozlezou do toho koridoru lesa, který odděluje náhorní pustiny od podhůří? Jo, v lese je to hezký. Stačí vykácet další jedenapůlmetřík přebytečné lesní hmoty. Na okraj se tak dostanou dříve chráněné stromy, které při prvním poryvu větru padnou.

Třeba vám to vydrží do roku 2003, třeba se zbytky ochranného valu rozpadnou až po mistrovství. Ale nemyslím si, že si příroda Jizerských hor tak dlouho nechá srát na hlavu. Spíš nám dá sbohem. Pořád stačí jen málo, aby se změnila v poušť. Mistrovství světa v lyžování je víc než málo.

Pokud ho prosadíte, budete proklínáni více než někdejší feudálové, buržousti a komunističtí mocipáni dohromady!

A stejně vám nenasněží a nenasněží.

První motýl,

kterého jsem letos viděl poletovat, byl zlatý. Třepetal se na loučce nad Desnou. Když se podíváte do tunelu, kterým jsou vedeny vody od Protržené přehrady pod Desenským hřebenem až k Darre, uvidíte v dálce světlo. Je hodně daleko, ale je tam.


Psáno o Velikonocích 1998


Jablonec z pořadatelství MS nakonec odstoupil, a to pak proběhlo roku 2009 jen v Liberci, v podhůří Jizerek. (Z hlediska šampionátu katastrofa, z hlediska přírody skvělé.)


(1) Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách, str. 253, vydalo Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem 1976, 1.vydání

(2) Druhé, přepracované a rozšířené vydání téže knihy, 1981, str.342, 343

(3) Mapa Jizerské hory a Frýdlantsko, čtverec D3, Soubor turistických map 1:50.000 č.20-21, vydal Klub českých turistů v Praze 1994, 1.vydání

(4) Ekologům dělá vrásky SKI 2003, článek značky (daf) v Hospodářských novinách 27. března 1998, str.40

Další prameny: Co tak člověk zaslechne a prožije

http://samanovodoupe.blogspot.cz
http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_doupe.asp

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Meandry Moravy
Pomalu jsme pluli po proudu klidné řeky. Rozhlíželi jsme se okolo a prostě si jen tak užívali pohodové a nerušené...
Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie
Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy,...
Naše šibenice 6 - Šibenice
6. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Plitvická jezera
Jestli jste někdy jeli na dovolenou do Chorvatska, určitě víte, jak je tam cesta dlouhá. Proto je výhodné a příjemné si...