Za čarodějnicemi do Bílých Karpat

Loňský jarní trek jsem zvolil do kraje, kde se prý protínají siločáry minulosti a budoucnosti, kde ještě nedávno dávaly lišky dobrou noc. Kopanice kolem Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech mne přitahovaly nejenom orchidejovými loukami, ale zejména zjištěním, že zde kvůli odřezanosti od civilizace žily a po staletí čarovaly tzv. bohyně, stařenky obdařené zvláštní přírodní schopností uzdravovat a pomáhat potřebným lidem různým čarováním a věštěním z karet, nebo roztaveného vosku, zaříkáváním a bylinkami. Až jejich dnešní dcery se zřekly zvyků svých matek, bohyň.
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat

Nezačínal jsem moc dobře. Ráno před cestou jsem si uvařil čaj, ale místo cukru jsem jej omylem osolil. Občanský průkaz spolu s léky jsem zapomněl doma. Už tento neblahý počátek nevěstil nic dobrého. Během mého putování mne neustále zlobil a stávkoval foťák.

Z Bojkovic mne vedl lesní chodníček po nízkém hřebeni jen s občasným výhledem zejména na Velkou Javorinu, nejvyšší horu, už na hranicích s našimi bratry. Z celkem fádní cesty jsem rád odbočil na zříceninu hradu Zuvačova, kde z torza hradní věže vyrůstá nádherný starý javor a pohled na něj je impozantní. Tam, odpočívaje v jeho stínu, jsem posvačil Katčin kuřecí řízeček, s láskou usmažený mi na cestu. To bylo první vskutku příjemné místo na mé pouti za čarodějnicemi.

Odpoledne jsem se doplahočil na svou chatu na Mikulčině vrchu. Zcela ubitej vedrem, žízní a zejména těžkým batohem. Nemohl jsem si dovolit velké utrácení za jídlo a tak jsem si proviant tahal na hřbetě. Už teď jsem se těšil, jak mne večer postaví na nohy chutná Alpenstockova pochoutka ze sýru, slaniny, osmažené cibulky a dalších ingrediencí, tak jak mne to Pepa naučil.

Naštěstí na chatě byl otevřený bufet, kde ve mně pivo jen zasyčelo a krajíc chleba se sádlem a cibulí také nebyl špatný. Odtud jsem pak v dalších dnech podnikal výpravy do kraje pod Velkým Lopeníkem.

Nadřel jsem se při toulkách fest. Věčně vedro, žízeň, nohy plné bolavých puchýřů a prudké svahy kopců ve mne vzbuzovaly čím dál větší odpor. Trombózní nohy bez léků dostávaly zabrat. A ještě k tomu tolik aut, co se tam prohání odnikud nikam. Kdo by se v dnešní době, proboha, ještě škrábal pěšky na Velký Lopeník!

Opravdu, moc pěšáků jsem tam nepotkal a to jsem poctivě odšlapal v kopčiskách na 80 km za 5 dnů. Nelituju té byť mnohdy otrocké námahy. Lituji těch ubožáků v plechovkách, kteří se mne ptali, zda je možné vozem vyjet až na vrchol Velkého Lopeníku. Já se na něj vyškrábal po svých a jedině tak si člověk může vážit sám sebe jako skalního turisty.

Jednou jsem však tu svou pěšáckou zapřisáhlost přece jen hříšně porušil. To když mne svezl řidič z Olomouce se svým synem, po prašných cestách necestách, spojujících tu a tam rozptýlené domky po hřebeni podél hranic, přes vrcholové louky a pastviny hlava nehlava.

Svištěli jsme si to od jednoho hraničního kamene k druhému s výhledy na Vršatecké bradla a dolů do údolí Váhu k Trenčínu. Jeho děda tu prý někde žil a on chtěl místa svých předků ukázat svému synovi.

Pak, až to dál už opravdu nešlo, jednalo se o vrchol zvaný Machnač s vynikajícím rozhledem, se s námi otočil a zavezl mne až k mé chatě, za což mu patří velký dík. Byl jsem rád, že při tom žvanění v poskakujícím voze při jízdě po kravích cestách jsem si nepřekousl jazyk.

První stopu po čarodějnicích zdejšího kraje jsem nalezl v pěkný horský chatě Jana, kam jsem si odskočil na pivko. Zdejší číšník mne nakrmil (zdarma) koláčky a posadil ke starodávnému stolu vedle té nejslavnější bohyně Irmy. Ta zemřela před pár lety, ale její figurína je prý její věrnou kopií. Když si mne vrchní aranžoval pro focení, nabádal mne, abych se o Irmu moc neopíral, aby mi její těžká dřevěná hlava nespadla pod stůl. Tělíčko bylo chatrný.

V Kopanicích Lopeníku mne zase babička pozvala do své chaloupky se slaměnou střechou a tam mi uvařila dobrou kávu. Pohostila mne skvělou místní slivovicí a předvedla mi, jak se u nich tento lektvar pije. No, na ex a smíchaný s medem! Proto i v osmdesáti vyběhla prudký svah louky, že jsem jí sotva stačil, když mne doprovázela kus cesty dál ke svaté studánce.

Nad Vyškovcem u Vlčích pramenů jsem objevil novou kapličku, která když jsem se k ní přiblížil, sama se uvnitř rozehrála křesťanskou melodií.

Spustit se v poledne do hlubokého dolu Vyškovce k hranicím Lopenických Bošaček, se v tom neobvyklém jarním vedru rovnalo takřka sebevraždě. Radili mi, že můžu přejít hranici a na slovenské straně že čepují v krčmě Smednýho mnicha. Ale jen za eura! A ty jsem neměl.

Ještě, že jsem pozdravil místního domorodce a ten mi nabídl své lahvové pivo anebo vodu ze studánky. Zvolil jsem moudře to druhé. Vyprovodil mne kus cesty nahoru na hřeben a ukázal ochotně cestu ke spásné chatě Jana. Kde jsem se teprve svlažil jedním točeným.

Při pátrání po bohyních zdejších kopanic jsem prokřižoval i proslulou Žítkovou, kde dříve bylo nejvyšší nahuštění čarodějnic na čtvereční kilometr. Všude mne zde proháněli bedlivě hlídající psiska.

Přes Pitínské paseky, jako jedny z nejodlehlejších samot v Žítkové, jsem došel ke staré škole a pátral po stopách Gábiny a Málinky, které zde před válkou prožívaly svá dětská dobrodružství v Čarovné zemi. Pro neznalé jde o kdysi oblíbenou četbu. Tam mi poradili, kde ještě dodnes stojí domek po té poslední a nejslavnější bohyni Irmě, se kterou jsem se fotil na chatě Jana.

Stojí tam o samotě opuštěná a pomalu se rozpadávající starobylá chaloupka, ve které slavná vědma Irma před léty zemřela, jako takřka stoletá žena. Místní z bázně k domku nechodí, vyhýbají se mu obloukem.

Chytil jsem za kliku nizoučkých dveří. Zamčeno nebylo. Za dveřmi šero, ticho, z matných okének proudilo jen nemnoho denního světla do jediný místnosti domku. Prasklý strop a provalená jedna zeď z vepřovic svědčila o blížícím se konci této chaloupky.

Tady se před 20 léty zastavil čas. A vše tu zůstalo tak, jak to Irma opustila. Její prohnilé úmrtní lůžko v rohu za stolem, kde ještě stál ruční mlýnek, se zbytky zrnek poslední kávy jejího života. Červotočem prožraná skříň plná plesnivého šatstva ještě rozvěšeného po ramínkách a dodnes srovnaného prádla, příšerně zaprášeného. Tuny prachu všude kolem. V kredenci svatý obrázek z prvního přijímání. Další balík korespondence ještě čitelné, když jsem odfoukl vrstvu prachu.

Za maličkými okénky s kupodivu ještě nerozbitým zašlým sklem uschlé květy, které, když jsem se jich dotkl, rozpadly se v prach. Vše tu zůstalo od její smrti netknuté a působilo to až příšerně mrtvolně.

Skleněné zašlé oko na kredenci jsem si dovolil vzít na památku. Na druhý den jsem ho ale ztratil na své chatě a jsem rád, že jsem se ho zbavil. Bylo šíleně zamaštěné, zaprášené, zhnusilo se mi a začal jsem se ho štítit. K čemu sloužilo, netuším.

Na lůžku, kde zemřela poslední slavná čarodějnice, byl položen její čagan, pěkně upravený z javorové větve. Přírodně prohnutá léty užívání ohmataná rukojeť. Na opačném konci patrně z hřebíku vbitý hrot, aby hůl neklouzala na zledovatělé cestě.

Artefakt nad jiné cenný! Zaprášený čagan jsem omyl v potoku a vzal si jej sebou. Na památku. Na mé chatě majitelé obdivovali, jakou vzácnou relikvii jsem si našel v jejich kraji, ale štěstí mi čagan čarodějnice nepřinesl.

Poslední den jsem balil. Čagan opřený o lůžko v mém pokoji. Vedle něho batoh a na něm odložená má peněženka. Chystal jsem se k odchodu dolů k silnici k motorestu, odkud mi jel spoj na vlak do Uherského Brodu.

Přeplněný batoh se náhle zvrátil do boku na čagan, ten se vymrštil, drnknul do peněženky a ta zapadla za skříň. Hodinu jsem ji hledal….

Plnej krvavých puchýřů jsem se dokulhal do civilizace k motorestu s autobusovou zastávkou. Posvátnou javorovou hůl čarodějnice Irmy jsem bedlivě odložil za lavičku, když jsem si objednával točenou kofču. Za chvíli mi jel bus.

... Zůstala ve svém kraji… A je to tak dobře …

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Komentáře

Podle těch fotek jste v Irmině domku bohužel vůbec nebyl, a vaše "pohádky" byly po zásluze potrestány

Je to možné, co tvrdíte, avšak místní domorodci mi takto popsali cestu k domku, kde dle nich žila osoba, která bohyňování dříve prováděla, neb s tím mněla něco společného.
Je však možné, že jsem se, neznaje zdejšího kraje, ocitl na opačné straně hřbetu. Každopádně návštěva domku vypověděla o životních poměrech původních obyvatel víc, než jakýkoliv popis. Nelituji ani trochu.

"Každopádně návštěva domku vypověděla o životních poměrech původních obyvatel víc, než jakýkoliv popis. Nelituji ani trochu." ano, a proto je potřeba z toho baráku si něco ukradnout, aby tam ve finále nezbylo vůbec nic..... doufám že si původní majitel někdy kolem půlnoci pro svůj čagan dojde a zláme vám s ním ty vaše nenechavé pracky. navíc jste u žádné bohyně nebyl - viz zde http://www.trail-busters.cz/trail.php?x=106. místní buď neví kdo kde bydlel (o čemž pochybuju), udělali si z vás srandu nebo jste prostě a jenom pohádkář

I to je možné. Ten článek znám. K chaloupce mne dovedla skupinka místních dětí. Připouštím, že buď nechápali, na co se jich ptám, anebo si ze mne vystřelili. ...Jako iluze to bylo vskutku sugestivní.....No a pro ten ubohý klacíček mi snad ten původní majitel spílat z nebíčka nebude.
Vrátím se tam. Už jsem se dohodl s místními, že mne zavedou přímo k chaloupce, kde jedna z bohyń zaručeně žila. Výklad mi podá jedna pamětnice v původním nářečí.
Napíšu sem pak další článek, jak to dopadlo.

Tak podle mě je jedno, jestli to byl domek Irmy nebo nějaké jiné čarodějky. Beztak tam nějaká někdy žila v každém domě vzhledemk tradici v té oblasti.

Ale suvenýry bych si odtamtud teda nebrala.

autorovi zajímavého článku chci sdělit že se mi jeho vyprávění moooc líbilo a díky za to, i fotky jsou hezký, ano naše bytí zde na zemi je pomíjivé jak vidno z fotek ,ale mám pocit že lidská hloupost neslušnost a nebo závist osob kteří Vám nepřejí viz některé příspěvky zde ... je snad nedej bože věčná ..jinak hezké prožití léta Vám..přeji

Vážená paní Valentová, velmi Vám děkuji za Vaše upřímná slova.
Nic si z toho nedělejte, je spousta lidí nepřejících, já jsem v tom pohádkovém kraji BOHYŃ potkával naštěstí jen lidičky dobré a pohostinné, kteří mne rádi zvali i do svých chaloupek. Se všemi jsem si v dobrém porozuměl.
Dodnes rád vzpomínám na příjemná setkání a popovídání si s babičkami, které mne ještě kus vyprovázeli na cestu.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Virtuální návštěva středověkého Posázaví
Jak se žilo ve středověku? Jak to vypadalo na hradech v době jejich největší slávy? To jsou otázky, které mě napadají...
S mjučkem pod vodou podruhé a naposledy
O tom, jak pokračovaly mé pokusy s fotografováním pod vodní hladinou a o tom, jak jednoho krásného letního dne neslavně...
Meandry Moravy
Pomalu jsme pluli po proudu klidné řeky. Rozhlíželi jsme se okolo a prostě si jen tak užívali pohodové a nerušené...
Noutonické přízraky
Je u nás několik míst, staveb, lidských i přírodních výtvorů, kde lze údajně znepokojivě často být svědkem působení...