Výlet na Kleť

Chtěla bych vám trochu přiblížit svůj nedávný výstup na horu Kleť a třeba vás tím i trochu inspirovat. Jde o tisíc metrů vysoký kopec Šumavského podhůří, zdvihající se k obloze uprostřed chráněné krajinné oblasti Blanský les. Jeho podivně znějící jméno je jedním z nejstarších dochovaných pojmenování hor na našem území a ve staročeštině může znamenat něco jako komůrku či sklep, ale také hrot nebo špici.
Kleť
lanovka na Kleť
cesta
500 let stará lípa s kapličkou u Třísova
hrad Dívčí Kámen
Dívčí skála

Jdeme na Kleť. To je radostné konstatování, neboť to mimo jiného znamená, že přijede moje dcera na návštěvu. Není to jenom o vylezení pokaždé na stejný kopec, vede tam přece i sedačková lanovka. Použily jsme ji ale jen jednou. Zvolily jsme tenkrát trasu dlouhou 30 km, tak jsme se nechtěly příliš vysílit hned na začátku cesty. Byla mi pak zima a neprožila jsem ten krásný pocit, když upocená vystoupám až k chatě a jsem šťastná, že jsem to znovu dokázala.

Kleť je kopec v jižních Čechách, vysoký 1084 m. Převýšení z Holubova od Křemžského potoka je asi 500m. Nahoru je možné jít přímo pod lanovkou, nebo po cestě. Cesta je o dost delší, ale ne tak příkrá. Využily jsme ji v zimě, kdy bylo pod lanovkou značně kluzko. Nahoře stojí vysílač, rozhledna, hvězdárna a chata s restaurací. Dát si polévku a pivo „Kleťáka“ je balzám nejen pro tělo, ale i pro duši. Z rozhledny je krásný výhled do okolní krajiny. Při dobrém počasí je možné uvidět i vrcholky Alp.

Je čas vypravit se na cestu dolů. Všeobecně se říká, že sestup je namáhavější než výstup. Nahoru se člověk zadýchá a zapotí, dolů víc bolí nohy. Nechodíme dolů stejnou cestou, náš výlet je okružní. Většinu úseků cesty už si pamatuji, jdeme od jednoho známého místa ke druhému. Vždycky se mi ale stane, že jdu kus neznámé cesty, jako by se najednou objevil jen proto, aby byl sestup delší. Ještě jedno pravidlo platí naprosto spolehlivě. Když nutně musíme za smrček, zaručeně někdo jde. Když máme štěstí, jde až potom.

Vycházíme z lesa, přecházíme silničku, která vede do místního štěrkového lomu. Projdeme sešup k silnici po které jsme jely do Holubova. Je tu autobusová zastávka, nový sešup dolů, podcházíme trať a jsme v obci Plešovice. Musím se přiznat, že bych tu nechtěla chodit každý den na autobus. Na návsi je lavička, kde na chvíli usedáme.

Čeká nás další část cesty. Vede po místní silničce okolo pastvin a potom stoupá chatovou osadou. Pod kopcem se třpytí hladina Vltavy. Vystoupáme poslední příkrý kopeček. Teď už půjdeme po rovině nebo dolů. Nemáme to daleko do Třísova. Ještě rychle za keřík a hurá do civilizace. Do vlakové stanice v Třísově je to asi 150 m. Vlak tu jede hlubokým úvozem. Asi 100 metrů od stanice je most ze kterého je možné koukat na vláček motoráček shora a zamávat panu strojvedoucímu. Přecházela jsem loučku a najednou jsem se zarazila. Ze křoví začalo stoupat čelo vlaku. Nejprve byla vidět jen vrchní část, pak se pomalu ze země vynořoval zbytek soupravy, jako kdyby vyjížděla po eskalátorech z metra. Byl to jen optický klam, ale docela mě to překvapilo.

Třísov není velká obec, ale nachází se v místě, kde archeologické nálezy dokládají velmi stará osídlení. Blízko stanice vlaku míjíme až 500 roků starou lípu. Těsně vedle ní stojí kaplička tak dlouho, že bylo nutné kapličku posunout, když si spolu s rostoucí lípou navzájem překážely. Několik set metrů východně od vsi jdeme kolem zbytku valu, který chránil jedno z největších keltských opid na našem území, osídlené asi v 7. až 2. století př.n.l. Hradiště se rozkládalo na vysokém ostrohu o rozloze asi 21 ha, vysoko nad zákrutem Vltavy. Dnes je to jen velká zelená louka. Slézáme z vysoké stráně po pěšině dolů ke Křemžskému potoku. Za zákrutou se vlévá do Vltavy. Víme, že nás čeká setkání s další významnou památkou.

Dívčí Kámen je hrad, který postavili Rožmberkové ve 14.století. V roce 1506 jej opustili a během 40 let se stal neobyvatelný. Také na místě této stavby byly nalezeny zbytky mnohem staršího osídlení. Hned proti zřícenině je Dívčí skála. Její část použili při stavbě hradu, ale i tak je velmi majestátní. Naši předkové nejspíš uměli najít příjemné místo pro život. Když jsem toto místo navštívila před několika roky poprvé, velmi mě překvapilo, jak dobře jsem se tu cítila. Ten úžasný klid, který tu panuje se nedá přejít bez povšimnutí. Myslím, že se dá mluvit o kladné energii, která je tu přítomná. Ráda se sem vracím.

Je před námi poslední kus cesty údolím Křemžského potoka. Už není daleko do Holubova, cíle naší cesty. Jenom mineme stavbu starého hamru. Technickou památku nám připomene tabule u cesty. Dnes je tu restaurace s venkovním posezením. Čím víc se blížíme k Holubovu, potkáváme více lidí. Rodiny s dětmi a pejsky. Cesta tu vede po rovině, příjemně chráněná okolo rostoucím lesem, jako dělaná pro vycházky.

Celý okruh je přibližně 20km dlouhý a tak, když na parkovišti sedám do auta, cítím se opravdu unavená. Ale jsem šťastná a těším se na příště.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Síla kamenů
V pradávných dobách, lidé vnímali energii prostředí, rostlin, živočichů a svého těla. Energie-prasíla je jenom...
Generál B.Z.A. Jerry Packard
Vydali jsme se do lesa skřípnutého mezi Berounkou a strakonickou dálnicí, abychom tu zavzpomínali na první trampy a...
"Asi půl druhého kilometru za Rehberskou vsí, směrem k jihozápadu tekou vody průplavu, spojujícího Vydru s Kiemelnou....
Poklady České země II - Vltavín
O záhadných zelených vrásčitých kamenech z jiných světů. Mají barvu láhve od piva, dolíčky jak po neštovicích a...