Všichni v domě spí, jenom jeden ne

Je tomu již mnoho let, kdy jsem toto hrůzostrašné vyprávění na vlastní uši vyslechl. Vypravěčkou byla babička, vysokým stářím shrbená a poloslepá, od těžké celoživotní práce pokroucená. Při přástkách v horských chalupách nesměla nikdy chybět. Byla vynikající vypravěčka, i když se tomu nikdy neučila. Vyprávěla, co sama zažila a nebo to, co se vyprávělo z pokolení na pokolení od své báby, z doby, kdy se ještě svítilo lojovkami nebo petrolejkou a kdy nejoblíbenější předčítanou četbou byly svaté knihy a bible, později i kalendáře, vydávané panem Steinbrenerem ve Vimperku.

Při úpatí Volské hory stávala vesnice asi o osmdesáti chalupách, zvaná Huťský Dvůr – Hüttenhof. Obyvatelé byli pouze šumavští Němci. Na příjezdové cestě do vesnice stávala velká zájezdní hospoda, která sloužila jako dočasné přístřeší pro projíždějící vozky z blízkého Rakouska či Bavorska.

Jednoho podzimního večera, kdy jsem se hřál za kachlovými kamny v huťské chalupě a usrkával z hrnečku bryndičku z cikorie, začala babička sousedům na přástce opět vyprávět:

Mrzlo, jen praštělo. Venku se stále sypal nový a nový sníh. Cesty byly zaváté. Soumrak se dral přes zápraží chalup již v odpoledních hodinách. Po večerní modlitbě odchází čeleď, děti i hospodyně na kutě. Jen hospodář ještě obchází stavení, zavírá vrata na závoru a pouští na dvůr psa. Celá usedlost je ponořena do tmy. Jediným zvukem je hvizd meluzíny a bušení sněhu na okenní tabulky.

Asi kolem jedenácté hodiny se rozštěkat pes a někdo začal bouchat na vrata. Rozespalý hospodář rychle obléká to nejnutnější na sebe a v mrazivé fujavici s rozžatou lucernou v ruce běží přes dvůr se podívat, koho to k nim v tom nečase čerti nesou. Otevřel vrata a v údivu hledí. Světlo lucerny dopadá na tvář stařeny, zahalené do zasněženého vlňáku, s nůší na zádech. Údiv trvá jen několik málo vteřin a nastupuje podezíravost a nedůvěra. Zatím promodralé rty stařeny skoro šeptem žádají hospodáře o poskytnutí útulku v této bouřlivé noci, než přejde sněhové běsnění. Podezíravý šumavák váhá. Tvář, kterou mihotavé světlo lucerny odhaluje, nezná a nikdy v kraji neviděl. Ještě mezi vraty se jí vyptává, jak se jmenuje, odkud je, kde byla a koho navštívila.

Uspokojivé odpovědi postavy zahalené do vlněného šálu jej částečně uklidnily, i když nepřetržité vrčení psa, i přes okřikování vyjadřovalo nelibost nad tímto večerním hostem. Stařena ještě popsala cestu, při které ji přepadla sněhová vánice, ve které zabloudila a která ji dovedla až k tomuto stavení. To hospodáře přesvědčilo a odstranilo i poslední nedůvěru. Odvedl ji do hostinského pokojíka, kde se již delší čas netopilo. „Pán Bůh vám za tuto laskavost jen samé dobro přidělí" byla poslední slova stařenky, kdy hospodář také odcházel na své kutě do hřejivé náruče peřové duchny.

Ulehl, ale spánek ne a ne přicházet. Podivný noční pocestný mu nešel z myslí. Stále se převaloval v posteli z boku na bok, ale spánek nikde. Nakonec vstal a šel se podívat, zda i pocestný spí. Klíčovou dírkou vidí svíčkou osvícený stůl a u něj sedící postavu nepodobnou stařeně. Jeho vnitřní neklid a podezření se nemýlilo. U stolu nesedí stařena, ale chlap a v ruce drží useknutou dětskou ručičku. Hrůzný pohled hospodáře tak ohromil, že nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. Jako chlap srostlý se šumavskou drsnou přírodou, byl na leccos zvyklý. Chvilku ohromení vystřídalo rázné rozhodnutí. Okamžitě běžel vzbudit čeleď a manželku. Ovšem marně. Všichni spali tvrdým spánkem jako by byli zhypnotizováni.

Běžel znovu ke dveřím hostinského pokoje a klíčovou dírkou pozoroval chlapskou postavu u stolu. A co nevidí! Chlap drží onu ručičku v ruce a ukazuje na jednotlivé prstíčky a přitom opakuje: "Všichni v domě spí, jenom jeden ne." V zoufalství a strachu hospodář opět běží vzbudit čeleď a hospodyni, ale opět marně. Zoufalý z této situace opět běží na místo své pozorovatelny. Ani si neuvědomuje, jak pokročila noční hodina ke dvanácté, když najednou uslyšel, jak se před usedlostí ozvalo krátké zahvízdnutí. Neznámý muž okamžitě vyndal z nůše bambitku, položil ji na stůl a běžel otevřít okno. V okamžiku, kdy muž byl vykloněn z okna a domlouval se s někým venku, hospodář neváhá, vyráží dveře do pokoje. Skokem ke stolu se zmocňuje bambitky a dalším skokem k oknu předkloněného muže vyhazuje z okna. Několika výstřely do tmy ukončuje tuto noční pozoruhodnou a děsivou událost.

Zbytek noci již probděl v očekávání něčeho nepříjemného. Ráno s rozbřeskem svítání probouzí se manželka i čeleď jako omámení po nedobrém spánku. Hospodář jim vypráví o událostech probdělé noci. Teprve návštěva hostinského pokoje, otrávený pes na dvoře hospodářství a množství krvavých stop pod okny, kde celá událost měla svou dohru, noční hypnotizované spáče přesvědčila. Zkrvavené stopy pak pokračovaly k lesu směrem k státní hranici.

Po vyslechnutí této příhody, ale i mnoha dalších, jsem se při zpáteční cestě na Jelení Vrchy hrozně bál. Ale to by bylo na další vyprávění z báječného kraje pod Plechým. Tak snad někdy jindy.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Poklady České země V - Drahé kameny
Pouze několik málo minerálů se může pyšnit nezpochybnitelným titulem pravý drahokam. Pojďme nahlédnout do exkluzivního...
Milíčovský Lesatáta
Je to téměř neuvěřitelné, ale podařilo se mi na území našeho hlavního města vypátrat přítomnost unikátního tvora. Jeho...
Rozhledna na Velkém Lopeníku
Na druhém nejvyšším vrcholu Bílých Karpat Velkém Lopeníku stojí od července roku 2005 nová rozhledna. Moskyt se do...
Lednicko-Valtický areál
Na řeku padá tma, snažíme se jí zrakem proniknout a zjistit, co to k nám plave. Stojíme nehnutě a potichu vyčkáváme. Je...