Z triforia Svatovítské katedrály

Metropolitní chrám sv. Víta na Pražském hradě, viděný z neobvyklé perspektivy. Historie prvního kostela země, jeho stavitelé, jeho mrtví, poklady, sláva, vzestupy a pády.
hlavní chrámová loď
členitý exteriér chrámu
mosaika Posledního soudu nad Zlatou bránou

Je dominantou staré Prahy, je nejvýznamnější sakrální stavbou v českých zemích, je pokladnicí, střežící korunovační klenoty, je hrobkou českých králů i místem jejich korunovace. Katedrála sv. Víta byla a je v mnoha směrech zcela výjimečným objektem a to v evropském i světovém měřítku.

Až do roku 1344 stála na místě dnešního chrámu sv. Víta stejnojmenná, původně předrománská rotunda založená sv. Václavem, později Spytihněvem II. přestavěná na trojlodní baziliku. 21. listopadu 1344 tu byl ale nad hrobem zakladatele položen prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a králem Janem Lucemburským základní kámen nové, ambiciózní gotické katedrály, jedné z posledních svého druhu na světě. Jedním z původních motivů výstavby velkého chrámu na Pražském hradě byla dávná touha Přemyslovců po povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Tohoto privilegia se však dostalo hlavnímu městu království až za Lucemburků, krátce před zahájením stavby katedrály, v dubnu 1344 bulou papeže Klimenta VI.

Přítomen slavnostnímu aktu položení základního kamene byl kromě jiných i moravský markrabě a králův syn Karel IV. – budoucí císař Sváté říše římské. A právě on se měl v příštích letech nejvíce zasloužit o výstavbu i význam tohoto svatostánku. Vychováván až do roku 1330 u francouzského dvora a inspirován zdejší sakrální architekturou, ujal se s plnou vervou výstavby pražské katedrály, ve snaze povznést význam hlavního města i celé země. I jiné cíle ale Karel IV. sledoval svým stavitelským zaujetím. V novém reprezentativním chrámu měli být napříště v blízkosti sv. Václava korunováni i pohřbíváni čeští králové, v bezpečí tu měl být uchováván chrámový poklad, obsahující svaté ostatky, vzácné relikvie, relikviáře a jiné umělecky i historicky cenné předměty, tady měly být uloženy hlavní symboly království – české korunovační klenoty. Značná část Karlova úsilí byla věnována i oslavě sv. Václava a jeho hrobu.

Spodní „patro“ chrámu je tmavé, těžké a skličující. Symbolizuje bídný pozemský život, jeho utrpení a pomíjivost. Příchozí tu míjí nejen kaple zasvěcené svatým, ale i kamenné tumby či mauzoleum s mrtvými. Jejich připomínka sem s nepříjemnou naléhavostí vzlíná z podzemí, z říše smrti. Gotické tumby byly původně jen náhrobky s heraldickými znaky a plastikami ležících postav těch, jejichž těla od 14. století odpočívala v hrobech pod nimi. Kvůli spodní vodě narušující rakve však bylo v 70. a 80. letech 20. století rozhodnuto ostatky mrtvých vyzvednout, zavřít do olověných schrán a vložit přímo do tumb nad úroveň podlahy. Takto vzniklé sarkofágy, ve třech chórových kaplích východního závěru hlavní lodě, by dnes proto měly uchovávat kosti dávných českých panovníků. Skutečnost je však poněkud složitější. V kapli sv. Jana Křtitele stojí tumba knížete Břetislava II. (+1100). Při průzkumu v roce 2002 však bylo zjištěno, že truhla v tumbě obsahuje ostatky nejméně pěti lidí, ale kosti samotného Břetislava nikoliv. Ty zřejmě odpočívají zapomenuté ještě v místě prvotního hrobu – pod zaniklou kaplí sv. Tomáše, na místě původní baziliky a do kaple sv. Jana Křtitele byly omylem přeneseny ostatky jiné. Spolu s tumbou Břetislava se v kapli sv. Jana Křtitele nachází i tumba knížete Bořivoje II. (+1124), která však ještě nebyla novodobě otevřena a o jejím skutečném obsahu není nic známo. V sousední kapli Nejsvětější Trojice stojí tumba knížete Břetislava I. (+1055) a tumba jeho prvorozeného syna Spytihněva II. (+1061). I tady však došlo k záměně a Spytihněvův sarkofág obsahuje kosti ženy, možná jeho matky a zvířecí lopatku. V tumbě Břetislava I. byly nalezeny ostatky dvou mužů a dvou malých dětí. Přiložená olověná destička přitom uvádí, že je tu pohřben kníže Břetislav se svou manželkou Juditou. V tomto případě pravděpodobně došlo k záměně matky se synem. V Saské kapli, neboli kapli sv. Ostatků, pak ukryty v tumbách snad opravdu odpočívají kosti českých králů - Přemysla Otakara I. (+1230) a jeho vnuka Přemysla Otakara II. (+1278), jehož tělo si po smrti užilo díky Rudolfu Habsburskému velmi nepěkného zacházení. Vždyť teprve19 let po své smrti mohl být Otakar II. – král železný a zlatý, konečně pochován.

Do hrobů pod dvě Parléřovské a čtyři Kolínského tumby v nové katedrále nechal tyto ostatky českých panovníků, z původních hrobů pod bazilikou sv. Víta, přenést v roce 1373 Karel IV. O uložení urozených přemyslovců se tehdy postaral třetí stavitel katedrály Beneš Krabice z Veitmile.

Východní závěr chóru s tumbami - část tohoto temného spodního patra s presbyteriem, je dílem prvního stavitele chrámu Matyáše z Arrasu. Karel IV. ho v roce 1344 přizval k dílu až z Avignonu, aby již z Prahy nikdy neodešel. Až do své smrti v roce 1352 se věnoval výstavbě části katedrály, obepínající na východní straně prostor kněžiště věncem kaplí. Určil svým dílem budoucí architektonický charakter kostela a směrem vzhůru dospěl až tam, kde jeho následovníci již mohli opustit tmavé přízemí „pozemského života“ a pustit se do stavby další úrovně chrámového prostoru. Plášťové zdivo katedrály i pilíře arkád Matyáš z Arrasu zvedl k dalšímu patru chrámu, k světlem prozářenému životu nadpozemskému. A právě na rozhraní těchto dvou světů – těchto dvou symbolických horizontálních rovin katedrály sv. Víta, se nalézá unikátní vnitřní triforium.

Triforium je ochoz. Ochoz otevřený do nitra prostoru chrámu, nabízející neobvyklé, ale úžasné pohledy do lodě katedrály. Triforia sama o sobě nejsou častým zjevem ve světových svatostáncích. Svatovítské triforium je však naprosto mimořádné a ojedinělé. Karel IV. ho totiž věnoval těm, kteří se nejvíce zasloužili o výstavbu nejvýznamnějšího kostela království. Přestože na tento ochoz zavítá jen zřídkakdy někdo povolaný a téměř nikdy někdo nepovolaný, nechal sem situovat vzácná sochařská díla – výjimečnou portrétní galerii. Tato galerie byla vytvořena v letech 1374 – 1385 a kromě busty císaře zde nalezneme ztvárněných i deset nejbližších členů jeho rodiny, tři pražské arcibiskupy, pět ředitelů stavby a dva stavbyvedoucí. Bysty, které zobrazují „obyčejné“ stavitele chrámu (ředitelé a stavbyvedoucí) jsou přitom na stejné úrovni, jako ta Karlova. Panovník nechal portrét své královské výsosti překvapivě umístit do společnosti těch, jejichž práce si zřejmě velmi vážil. Jaká čest to pro ně asi musela být a jaké uznání ze strany krále. Asi to byl opravdu velký panovník.

Galerie osobností těch dávných dob tu daleko od zraků veřejnosti přečkala bouřlivá staletí a dodnes shlíží na své velkolepé dílo z patra prosvětleného velkými okny, z patra patřícímu již životu nadpozemskému, z tzv. vysokého chóru. Mezi bysty tesané do pískovce pro věčnost patří právem nepochybně i hlava Petra Parléře, jehož je samotná galerie dílem. Právě on byl jako třiadvacetiletý králem v roce 1356 povolán, aby se ujal pokračování stavby po Matyášovi z Arrasu a po krátkém působení jiného, dnes již neznámého stavitele. Petr Parléř přišel do Prahy pravděpodobně z Norimberka či Gmündu. Jisté je, že v Praze brzo zdomácněl a zanechal tu po sobě nesmazatelnou architektonickou stopu.

Za jeho působení stavba chrámu sv. Víta významně pokročila. Stavebně byla dokončena sakristie, vysvěcena mohla být i kaple sv. Václava (1367), která se měla stát duchovním srdcem nejen chrámu, ale celé země. Karel IV. byl velkým vyznavačem i tvůrcem svatováclavského kultu a proto osobně věnoval velkou pozornost vybudování i vnitřnímu vybavení této svatyně, situované kolem Václavova hrobu v jižní části sv. Víta. Kaple přiléhá k příčné lodi katedrály, která je na jižní straně ukončena tzv. Zlatou bránou – původním hlavním vchodem do chrámu. I tato brána, směřující ke královskému paláci, byla dílem Petra Parléře a jeho pražské svatovítské stavební hutě. Spolu s výjimečným dvojitým točitým schodištěm v horní levé části brány a později budovanou mohutnou jižní věží tak pod Parléřovým vedením vzniklo hlavní a dominantní průčelí katedrály.

Jižní, devadesát devět metrů vysoká věž, z jejíž renesanční galerie je úžasný pohled nejen na areál hradu, ale i na celou Prahu, skrývá čtyři zvony. V horní části zvonice visí zvony tři. Malý Josef, odlitý roku 1602 váží „jen“ 160 kg. Jan Křtitel z roku 1546 už ale 3,5 tuny a Václav (1542) 4,5 tuny. Není to ale pořád nic proti našemu největšímu zvonu Zikmundovi, visícímu ve spodní části zvonice. Tento přes dva metry vysoký obr byl odlit roku 1549 zvonařem Tomášem Jarošem, váží 16,5 tuny a jeho nedávno puklé srdce 360 kilogramů. Podle legendy věští takové puknutí srdce neštěstí pro celou zem. Někteří věří, že 15. června 2002 Zikmundovo utržené srdce předznamenalo ničivé povodně. Stejně, jako se například v roce 1939 puklé srdce slavného polského zvonu v Krakově dávalo do souvislosti s vtrhnutím války do země. Český zvonař mistr Petr Manoušek, který pro Zikmunda přes léto 2002 vyrobil srdce nové, se po prohlédnutí utrženého torza vyjádřil, že k puknutí během vyzvánění došlo především proto, že srdce mělo díky nedostatečnému kovářskému zpracování skrytou vnitřní vadu. Zajímavé je, že Petr Manoušek přišel při zmiňovaných povodních o svou zvonařskou dílnu na Zbraslavi i o celé její vybavení. V jeho dílně tou dobou leželo jak puklé srdce staré, tak se připravovalo srdce nové. Zvonař byl dokonce některými obviněn z toho, že je za povodně zodpovědný on, neboť nevrátil Zikmundovi nové srdce o něco dříve. V Jižní věži chrámu sv. Víta visely až do roku 1916 ještě další tři zvony - Ježíš, Marie a Dominik. Ty byly však přetaveny na zbraně pro právě zuřící 1. světovou válku.

Zatímco Matyáš z Arrasu se na Pražském hradě prezentoval poklasickou francouzskou školou, dílo Petra Parléře představuje závěrečnou fázi pozdně gotické architektury ve střední Evropě. Jeho snahou však bylo vytvoření jakéhosi vlastního originálního stylu klasické gotiky, využívajícího zcela nové postupy, architektonické prvky i originální řešení. To je možné vypozorovat například na složitých síťových či obkročných klenbách, nebo na řešení statiky vysokého chóru. Tomu se Parléřova huť začala intenzivně věnovat na počátku 70. let 14. století. Co největší okna byla zasazena do konstrukce úzkých pilířů, zajištěných důmyslným systémem otevřených venkovních opěr. Členité vnější sloupy svými šikmými rameny pevně svírají odlehčené horní patro hlavní lodě především proto, aby mohlo být vysokému chóru dopřáno co největší množství denního světla. Ze samotných podpěr pak k obloze ční velké množství útlých věžiček, kterým Praha jistě zčásti vděčí za své přízvisko „stověžatá“.

Dva různí stavitelé, dva odlišné styly ve dvou symbolických rovinách jediné stavby. Dílo Matyáše z Arrasu ostře kontrastuje s dílem Petra Parléře a přesto tvoří jeden mimořádný celek. Temnota, tíha a konečnost pozemského života, světlo, lehkost a věčnost nadpozemského ráje. Symboliku dvou rozdílných rovin, dvou hladin chápání světa a života středověkého člověka se tu dokonale podařilo skloubit v jednom díle dvou velkých tvůrců. To vše je patrné právě při pohledu z triforia, nacházejícího se na rozhraní obou těchto úrovní, obou částí stavby.

Triforim je úzké a člověk jím sotva projde. Ze středu ochozu navíc vyrůstají menší sloupky, podpírající příčnou vzpěru vysokých oken. Úzkými chodbičkami je třeba obejít i všechny nosné pilíře. Každý úsek této okružní „stezky“ však nabízí jiný, neotřelý pohled na vnitřek katedrály. Po vstupu na jeho novogotickou část minete jako první bystu posledního ze zde vymodelovaných ředitelů stavby Václava z Radče (1379 – 1417), která je jako jediná vytesána do opuky. Bystě chybí nos a přestože je nejmladší, zdá se nejvíce poškozená. Pod vámi je západní vchod do hlavní lodě, kaple sv. Anežky či chrámová pokladnice. Když dojdete k severnímu rameni příčné lodi, musíte obejít velké varhany, které pro katedrálu postavil v roce 1763 Antonín Gärtner. Pak již vcházíte do gotické části vysokého chóru, postaveného Parléřovskou stavební hutí.

Při pohledu přes masivní kamenné zábradlí vás na první pohled upoutá Colinovo mauzoleum. V roce 1566 jej dal jako náhrobek svým rodičům Ferdinandovi I. a Anně Jagellonské zhotovit Maxmilián II. Mauzoleum však bylo dokončeno a na Pražský hrad z Innsbrucku od sochaře Alexandra Colina dopraveno až v roce 1577, rok poté, co sám Maxmilián II. zemřel. Ten chtěl být původně pochován ve Vídni. Tam ale tou dobou řádila morová epidemie a proto se Maxmiliánův syn Rudolf II. rozhodl nechat pochovat svého otce ke svým prarodičům v Praze. Mauzoleum bylo rozšířeno, na náhrobek z bílého mramoru přibyla vedle Ferdinanda I. a Anny Jagellonské i ležící socha Maxmiliána II. Rodinná hrobka byla konečně připravena. Všichni tři pak byli do mauzolea uloženi v cínových rakvích děkanem Jiřím Bartholdem Pontanem z Breitenberka a to ve stejné době, kdy dal Rudolf II. přenést všechny ostatky českých panovníků ze staré královské hrobky do hrobky nové. Je zajímavé, že tato nová královská hrobka, dokončená roku 1590, se nachází přímo pod Colinovým mauzoleem. Odpočinek v ní po boku českých králů nakonec nalezl i ten, kdo jí dal vybudovat – císař Rudolf II. Sní tu tak svůj věčný sen vedle Karla IV., pod rakvemi svých předků, nacházejících se v nadzemním mramorovém hrobě.

V nové královské hrobce leží kromě císaře Rudolfa II. a císaře Karla IV. ještě král Ladislav Pohrobek, král Václav IV., král Jiří z Poděbrad, král Rudolf I. Habsburský, rakouský vévoda Rudolf I., Jan Zhořelecký, Johana Bavorská – manželka Václava IV., arcikněžna Eleonora – dcera Maxmiliána II., čtyři manželky Karla IV. – Banka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická, Alžběta Pomořanská, malý kralevic Václav – syn Karla IV., arcikněžna Marie Amálie – dcera Marie Terezie a dva neznámí jedinci, pravděpodobně ale příslušníci některé z panovnických rodin. Rakve i kosti zde pohřbených osob byly několikrát přemístěny a přeskupeny. Dnešní podobu pak dostala nová královská hrobka roku 1935 díky architektu Kamilu Roškotovi.

Triforium se stočí doprava a vy stanete nad samotným kněžištěm s hlavním novogotickým oltářem, navrženým v roce1872 architektem Josefem Krannerem. Oltář pod vámi skrývá relikvie sv. Víta, Vojtěcha, Václava, Prokopa, Ludmily, Cyrila a Metoděje. Přehlédnete odtud celou hlavní loď a je to pohled úžasný. Společnost nejvzácnější vám při tom navíc dělá sám císař Karel IV. Jeho bysta se tak nějak shovívavě usmívá na svět z pilíře chóru právě ve východním závěru hlavní chrámová lodě – z čela triforia. Vysoký chór však skrývá ještě významnější pozice. Kromě tohoto vnitřního dal totiž otec vlasti stavět ještě triforium vnější. Obepíná část vysokého chóru zvenku, je nad úrovní toho vnitřního a patří těm podle Karla IV. zcela nejdůležitějším. V nedostupných výškách, mimo zraky všech, hledí tu z nosných pilířů na českou zemi po staletí bysty jejích patronů v čele se sv. Václavem, Ježíš i Panna Marie. Těmto určil král místo v katedrále nejčestnější – pomyslnou nejvyšší rovinu. Vraťme se ale na naše triforium vnitřní. Po stranách presbyteria je možné těsně pod zábradlím ochozu spatřit erby panovnických rodů, dlažba před oltářem zase skrývá klenbu staré dvoukomorové královské hrobky, zcela nedávno znovuobjevené.

Vracíme se k západní části a v jižním uzávěru příčné lodi staneme před největším, vitrážemi zdobeným oknem světa. Barevná sklíčka spojená olovem jsou tu podle návrhu Maxe Švabinského z roku 1935 sestavena do obrazu představujícího Poslední soud. Tímto oknem, zasazeným do původně volného oblouku, bylo v závěrečné části dostavby katedrály dokončeno jižní průčelí a korunována tak Zlatá brána, nacházející se pod ním.

Vešel-li příchozí v dávných dobách do chrámu Zlatou bránou, stanul vzápětí před vchodem do nejposvátnější svatyně českého království, před kaplí sv. Václava. Na té Karlovi IV. velmi záleželo, což se odrazilo už v samotné výzdobě. Vnitřní přízemí kaple bylo kameníky Parléřovy huti obloženo hlazenými drahými kameny a zlaceným štukem. Stěny byly vyzdobeny nástěnnými malbami. Do čela kaple byla umístěna socha sv. Václava, vytvořená osobně Petrem Parléřem. Hlavní pozornost však byla věnována hrobu tohoto světce (+935). Ostatky patrona českého království byly v 10. století, po převezení ze Staré Boleslavi, slavnostně uloženy nejprve do hrobu v rotundě sv. Víta, do její jižní apsidy. S přestavbou rotundy v baziliku v 11. století, se z jižní apsidy stala část východního závěru jižní lodi a po přestavbě v gotickou katedrálu nynější kaple sv. Václava. Hrob vylámaný ve skále je tedy dodnes na svém původním místě. Měnilo se ale jeho okolí, manipulovalo se i s kostmi světce. V letech 1346 – 48 nechal Karel IV. vybrat z hrobu hlínu a zbytky rakve, uložit jí do olověné truhly a v ní pak vrátit zpět do hrobové jámy pod nový kamenný oltář. Kosti Václava byly vyzvednuty a vloženy do relikviáře, umístěného v nadzemní dřevěné tumbě, jeho lebka, na které měla trvale spočívat nová královská koruna, byla celá obložena zlatem. Zlatem, perlami, kamejemi a drahokamy byla následně ozdobena i tumba na oltáři, nad původním Václavovým hrobem. Podle dochovaného popisu to musel být úchvatný pohled. Tumbu – stříškovitou skříň o délce 150 cm zdobily busty Karla IV. a jeho manželky, vyřezané do sardonyxu. Jejich zlaté korunky byly osázeny perlami a drahokamy. Koruna tumby, posázená rubíny, safíry a perlami, nesla sošku sv. Václava znovu zdobenou drahokamy a perlami, nad níž se vznášela Kristova ruka s prstenem. Tumba dále nesla i osmnáct zlatých desek se zobrazením apoštolů, evangelistů, českých patronů a Panny Marie. Co se s touto až neuvěřitelnou tumbou – nejdrahocennějším relikviářem českého království stalo? Část zlata, drahokamů a perel posloužila k zaplacení obrany hradu Karlštejna před husity, zbytek použil Zikmund Lucemburský – syn Karla IV. k vyplacení žoldu křižáckým vojákům v roce 1420. Kosti světce byly poté uloženy do nitra kamenného podstavce, na oltáři nad hrobem sv. Václava zůstala stát jen holá dřevěná schránka.

Kaple sv. Václava skrývá i jedno tajemství. Asi 3,6 metrů severně od hrobu sv. Václava byly pod podlahou kaple v roce 1911 nečekaně objeveny ještě další dva hroby. Jeden patřil muži knížecího nebo biskupského postavení, v druhém zbyla díky přestavbám jen část pravé nohy. Podle všeho zde byly tyto osoby pohřbeny nedlouho po sv. Václavovi. Kdo by se ale opovážil chtít nechat pohřbít v tak těsné blízkosti světce a jak je možné, že mu to bylo opravdu umožněno. Zatím to podle historických a antropologických průzkumů překvapivě vypadá, že by se mohlo jednat o zatím jinde nenalezený hrob knížete Boleslava I. (+972) a jeho ženy. Tedy o hrob velmi schopného panovníka, Václavova bratra a také Václavova vraha!

Kaple sv. Václava měla i svou vlastní sakristii. Je situována nad Zlatou bránou a z kaple do ní vede točité schodiště. Je to nejnepřístupnější, nejtajemnější a nejlépe střežené místo Pražského hradu. Přístup do něj se otevírá sedmi klíči, jejichž držitelé dnes jsou: prezident republiky, předseda vlády, pražský arcibiskup, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta a primátor hlavního města Prahy. Ano, jedná se o Korunní komoru, v níž jsou uloženy české korunovační klenoty. Je tu uložena především Svatováclavská koruna, kterou bylo od roku 1347 na českého krále korunováno 21 mužů a jedna žena. Uchováno je tu i královské jablko, žezlo a obřadní svatováclavský meč. Hodnota těchto klenotů je dnes nevyčíslitelná, jejich význam ještě větší. Klenoty v komoře střeží sedm hlídačů v podobě kamenných figurálních konzol pod žebrovím klenby, představujících podivné mysteriózní postavy. Čert, zvíře s netopýřími křídly, hlava ptáka, muž v turbanu či špičatýma ušima pochází přes svůj velmi zachovalý stav již z Parléřovy dílny.

Když zemřel Petr Parléř (1399), ujali se výstavby chrámu jeho synové Jan a Václav, po nich ještě nějakou dobu vedl stavbu magistr Petrlík. Pokračovali především ve výstavbě jižní věže a o ní opřeného, tehdy volného oblouku nad příčnou lodí. Veškeré stavební práce však nadlouho ukončily nepokoje husitské doby. Od roku 1419 do roku 1485 Svatovítská katedrála, jakož i celý hrad spíše chátrala. Docházelo k ničení její výzdoby a interiéru, často i k rozkrádání chrámového pokladu. V roce 1421 vpadli do katedrály radikální husité a ničili vše, co považovali za symboly církevního přepychu. Až Vladislav Jagellonský vrátil na Pražský hrad statut královského sídla a začal s jeho rekonstrukcí. V chrámu pak byla obnovena především zničená výzdoba Svatováclavské kaple. Došlo k zahájení stavby nové královské oratoře, navržena byla dokonce dostavba katedrály. Tyto snahy však skončily u založení pilířů a severní věže. V roce 1541, při zničujícím požáru hradu, shořely krovy a provizorní zastřešení trojlodí, poničen byl značně i interiér sv. Víta. Nastupující Habsburkové se také částečně podepsali na architektuře chrámu. Královský stavitel Bonifác Wolmut v roce 1559 dokončil hudební kruchtu v severním křídle příčné lodě, Ulrico Aostalli vybudoval v roce 1576, před nedokončeným západním průčelím katedrály, hrobní kapli sv. Vojtěcha. Za Rudolfa II. přibyla v katedrále nová královská hrobka a již zmíněné Colinovo mauzoleum.

Po Pražské defenestraci v roce 1618 nastaly pro katedrálu znovu nelehké časy. Zejména řádění kalvinistů v roce 1619 velmi poškodilo chrámovou výzdobu. Situace se paradoxně k lepšímu obrátila po Bílé hoře, kdy byla katedrála 29. února 1621 znovu vysvěcena a vybavena novými oltáři. Snad ovlivněn starou legendou, že jen ten panovník, který dostaví chrám sv. Víta, zvítězí nad Osmanskou říší, dal v roce 1673 položil císař Leopold I. základní kámen pro zamýšlenou barokní dostavbu chrámové lodě a osobně na něj poklepal stříbrným kladívkem. Již o dva roky později ale byly stavební práce zastaveny. Stejný, ale opět neúspěšný pokus učinil v roce 1728 i Karel VI. Interiér stávající části katedrály v té době však značně poznamenalo baroko. Nejvýznamnějším uměleckým dílem v tomto stylu, které se beze změn dochovalo, je honosný stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého, postavený v roce 1736 podle návrhu Fischera z Erlachu, na místě původního hrobu tohoto světce.

Mnohými panovníky zamýšlené dostavby chrámu se však Svatovítská katedrála přeci jen po mnoha staletích dočkala. Pod vlivem romantismu 19. století, inspirace středověkem a obdivu k době Karla IV., byla v roce 1859 založena Jednota pro dostavbu metropolitního chrámu sv. Víta. Vedoucím tohoto nelehkého, prestižního a ostře sledovaného projektu, financovaného z velké části z veřejné sbírky a prostředků donátů, se stal nejprve architekt Josef Kranner. Zrestaurován byl středověký chór, z interiéru byla odstraněna většina barokní výzdoby. Dostavbu trojlodí a západního průčelí s dvěma věžemi zrealizovali v novogotickém stylu nakonec architekti Josef Mocker a Kamil Hilbert. Roku 1929 byla katedrála u příležitosti oslav tisíciletí sv. Václava – zakladatele prvního kostela na místě chrámu, dokončena. Již o pár let dříve byla stržena zeď, která do té doby uzavírala starou lucemburskou část katedrály a chrám sv. Víta, nyní o vnitřní délce 124 metrů, získal svou dnešní definitivní monumentální podobu.

První kostel na místě dnešní katedrály – předrománská rotunda, byla založena knížetem Václavem někdy kolem roku 925 k uchovávání vzácné relikvie – údajné části paže sv. Víta. Václav jí dostal od krále Jindřicha I. Ptáčníka, po jeho vpádu do Čech, kdy byl nucen uznat ho svým lenním pánem. Světci, původnímu „majiteli“ tohoto snad usmiřujícího daru, pak kníže zasvětil novou svatyni na Pražském hradě a kost z jeho paže se stala základní součástí později velmi bohatého chrámového pokladu. Kostel od té doby mnohonásobně přesáhl svým významem hodnotu dávné relikvie a je dnes sám naším národním pokladem.

Triforium uzavírá svůj obchvat chrámu a novogotickou částí chóru nás přivádí do západního, teprve před necelými sty lety dokončeného průčelí. Je pozdní večer, slunce zapadá a jeho poslední paprsky, filtrované pestrobarevnou kruhovou vitráží Stvoření světa (1926) od Františka Kysely, vyčarují na protějším konci katedrály, na členitém hlavním oltáři, neuvěřitelnou hru barev. Vypadá to až nadpřirozeně a liduprázdná, ztichlá katedrála se předvádí v celé své kráse. Přes tisíc let je toto místo, nacházející se v areálu Pražského hradu – centru české státnosti, sakrálním středem naší země. Výjimečná stavba na výjimečném místě. Máme tu více než kde jinde možnost dotknout se naší historie i obdivuhodného umu našich předků. Z toho co tu po sobě zanechaly mnohé generace stavitelů, umělců i vládců je cítit věčná touha člověka po nesmrtelnosti, touha zanechat tu po sobě nějakou nesmazatelnou stopu až do skonání věků. A to se tvůrcům katedrály myslím povedlo.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Unikum Dobrého pastýře
Velmi starý kostel Dobrého pastýře, stojící nedaleko Aše v nejzápadnějším výběžku naší republiky, si zaslouží pozornost...
Zámek Nový Světlov
V pátek 27. května 2011 byly slavnostně otevřeny za účasti více než 300 návštěvníků nové expozice Muzea Bojkovska na...
Bašta v hladomorně
Ze skalnatého hřebene nad řekou Sázavou vypíná se již od roku 1241 hrdý hrad Český Šternberk. Od hlubokého středověku...
Pohaslé světlo bludiček
Moskyt se vydal na šumavské pláně, aby tu pátral po tajemných světýlkách, objevujících se prý v minulosti v blízkosti...