Slovenský Raj

A už je to tady. Závojový vodopád. 70 metrů. V létě jemný pramen se změnil na mnohatunový robustní kolos nazdobený křehce vypadajícími krystalky.

27. prosinec - 4. leden

Silvestr ve Slovenském Raji a na skok též v Nízkých Tatrách

V pozdním sobotním večeru dokupuji kilogram müsli, fíky a kyšku. Tyto laskominy poté pěchuji do už tak narvané gemmy. Kolem půl dvanácté se odkolébám na zastávku a posledním spojem na lince 135 odjíždím ku hlavnímu nádraží. Tam v dlouhém vlaku nalézám ten jediný vagón, co jede z Chebu přes Ústí, Prahu, Třebovou, Brno a Bratislavu kamsi do Maďarska. Ostatní vozy míří do různých míst od Vídně po Košice. Zabírám volné kupé, ale po chvilce si přisedá postava v maskáči s velkým batohem. Je to režista, tak doluji různé zajímavosti od kolejí, ale jen chvíli, neb usínám. Prospal jsem i výměnu vozů s polským vlakem v Třebové, probralo mě až drncání na brněnských dosud nezkoridorizovaných kolejích. Přistupuje Světlana s Honzou. Společnými silami vyplňujeme slovenskou kilometrickou banku, necháváme průvodčímu vypočítat kilometry a už vystupujeme v Bratislavě hl.st. Mlha, nevlídno, nádraží rozlehlé, podchod úsporný. Hala ještě úspornější. V těsné blízkosti nádru identifikujeme trolejbusovou smyčku a tramvajovou zastávku. Jinak se ale okolí tváří opuštěně. Stahujeme se zpět do haly. Tentokrát míříme do patra, kde má být čekáreň. Nápis na dveřích "smradláreň" vůbec nelhal. Okamžitě couváme před náporem zdejšího puchu. Čekárna je plně obsazena podřimujícími bezdomovci. Zakrátko se stáváme svědky zákroku chlupatých, jediným efektem je, že dosud koncentrovaný smrad se rozlezl po celém nádraží, neboť bezdomovce pochopitelně vůbec nenapadlo jít ven, pouze se přesunuli k různým radiátorům v hale. Naštěstí nám byl přistaven rychlík Horehronec, obsazujeme kupé, rozvalujeme se a podřimujeme. Vlastně jsme prospali celou Podunajskou nížinu. Pamatuji si až Zvolen s odstavenou jednotkou 840. Pak už se kolem objevují kopcovité tvary a stále se přibližují. Vlak se zkracuje a také častěji zastavuje. U Dobšinské jeskyně přistupuje Slávka se Zbyňkem a v zastávce Dedinky konečně po šesti hodinách jízdy z tohoto vlaku vystupujeme. Je 12,40. Stojíme na hrázy Pelcmanské přehrady a do obce Dedinky je to dobrých 20 minut chůze. Sedačková lanovka na Geravy nepremává, takže chutě do svahu po svých. Za hoďku už sedíme v hospůdce a objednáváme si čajík. Vůkol leží bílá peřina a nad ní se povaluje stejně bílá mlha. A někde v té mlze asi kilometr odsud nás očekává chata. Cesty ve sněhu nejsou příliš zřetelné, jen podle stopy od lesnického džípu lze soudit, že jdeme správně. Nejprve je nalezen pramen a po chvíli tápání po náhorní planině i chajda. Není v ní ani moc zima, v kamnech dosud doutnají uhlíky. Než jsme si upravili interiér podle našich potřeb a zajistili dřevo a pitnou vodu, setmělo se. Nezbylo, než odložit průzkum okolí na další den.

Pondělí: Během ranní porady se rozhodlo, že se podíváme do Sokolí doliny. Jsou tam nejdelší žebříky a vodopády by mohly být krásně zmrzlé. Vyrážíme celkem pozdě po zelené směrem k Prednému Hýľu. Tam opouštíme hlavní trasu a po nenápadné pěšině sestupujeme do Tomášovské doliny. Pěšina se kroutí v serpentinách, místy se nechá zkrátit. Stromy bez listí umožňují netradiční pohledy na okolní skály. Někde v těchto místech také nalézáme ve sněhu 11cm velké vlčí stopy. Jsou zde i jiné, o něco menší. Zanedlouho opouštíme značku a pokračujeme po lesnické pěšině po vrstevnici. Na vhodném místě pak brodíme sněhem a listím dolů k potoku. Tady někde jsem před drahnými časy solidně zabloudil. Zcela zbytečně jsem si tehdy vyšel na Turnícký hrebeň... Dole se zabloudit nedá, sledujeme širokou cestu a pomalu postupujeme k severu. Na mýtině Klauzy okukujeme rybníky, chátrající usedlost a zánovní rekreační zařízení. Na spodním rybníku zkouším únosnost ledu. Je obstojná, tak jdu k hrázi zkratkou. Dřevěný přepad je poněkud zdemolován, asi nějaká povodeň... Hned vedle krásně zaledovaná studánka. V nižších partiích se cesta volně brodí potokem, turisti však brodit nemusí, jsou tu pro ně dřevěné lávky. Zamrzlé peřejky nechávají vyniknout zajímavě tvarovanému ledovému příkrovu. A už odbočujeme do Sokolí doliny. Jsme na nejnižším bodě dneška. Sokolí potok se zdá vyschlý, ale ve vyšších partiích přece jen nějaká voda teče. Všude kolem visí spousta rampouchů, i ten nejmenší pramínek se snaží zviditelnit ledovými varhánkami. A už je to tady. Závojový vodopád. 70 metrů. V létě jemný pramen se změnil na mnohatunový robustní kolos nazdobený křehce vypadajícími krystalky. Celá ta nádhera přechází od čistě bílé až k nazelenalým odstínům. Uctivě ho oblézáme po žebřících. Ještě jeden pohled z horní lávky a už mizíme v úzkém hrdle nad tímto úžasným místem. Podél potůčku stoupáme až na Veľkú poľanu, kde obědváme na kupce chvojí. Napříč loukou se jde ještě dobře, horší to je v houští na druhé straně. Klesáme podle nosu kamsi a daří se nám trefit přímo na jinou louku - Glac. Nachází se zde stará studna a rozcestník. Odsud nás už vede červená magistrála, tzv. Glacká cesta. Nechce se nám oklikou přes Geravy, volíme zkratku kolem Suchého vrchu. Zprvu váháme, neb ještě nejsme zvyklí na strmost zdejších kopců, ale posléze se zdá, že jsme zvolili dobře. Opouštíme les, míjíme památník SNP (zajímavé pietní místo, vždyť k němu není legální přístup. V národním parku se přece smí chodit jen po značených cestách), a už je tady náš pramen. Jsme doma. Ani jsme nezatměli.

Úterý: Dnes jsme se rozhodli, že se podíváme na Havraniu skalu. Necháváme za sebou Geravy a poněkud krkolomnou roklí sestupujeme k Malému Zajfu. Tam začíná pohodové toulání. Široké údolí, mírné klesání, 20cm sněhu, romantika...:o) Na mostě se snažíme sněhovou koulí prorazit led na Vráblovkém potoce. Tady se daří, ale o kousek níž se po něm dá chodit. Údolí se zužuje, jsme na rozcestí. Odbočujeme vpravo do skalnatého kaňonu, postupujeme tak hladce, že málem mineme odbočku. Sklon se zvýšil, cesta zúžila. Pročítáme si jednotlivá zastavení zdejšího naučného chodníku. Honza se snaží sněžnou salvou upravit vyobrazené stromy do aktuální podoby. O kus výš hltáme historii technologie pálení dřevěného uhlí. U občasného pramene nás Slávka opouští a pokračuje dále po zelené. Mužové dále supí vzhůru po žluté. Do sedla to jde, výše svah získává na strmosti. Navíc se z mlhy nad námi klube šedý obrys něčeho velkého. Uprostřed tohoto krpálu si znavený turista může odpočinout u tabule naučného chodníku. Posilněn informací, že zde žije mlok, výr a vlk, stoupá dále. Ve vlastní skále o velikosti paneláku umístěné na vrcholu kopce lze nalézt několik jeskyní, některé vyloženě vhodné k táboření. To už začínám cítit koleno. V následujícím skorolezení se ozývá stále více. Nahoře ještě jedna naučná cedule a pak už jen cílová nakloněná rovina k vyhlídce. Duje tady silný a velmi studený vítr. Vůkol se povalují chuchvalce mlhy, místy se však nechá obhlédnout volný prostor okolních dolin. Rychle spácháme foto, okoukneme námrazu na zdejších dřevinách a honem pryč, dolů, do lesa, kde nefouká. Celkem pohodově klesáme k jihu, odsud se Havrania skala jeví opravdu nevinně. Krátíme si cestu přes paseku Pisárka, naproti nacházíme zelenou a po ní už klesáme do Stratené. Předtím nás ještě čeká relativně náročný sestup skalnatou roklí, kde také nalézáme svačící Slávku. Rokle nás vyplivla za stratenským hřbitovem, pak se noříme pomezi chalupy, procházíme vsí až k zastávce. Vlak jede za deset minut. Skvělé! V Dědinkách zakupujeme proviant a hurá na Geravy. Počáteční nadšení ze mě brzo vyprchalo. Koleno se ozývá celkem dost. Nevím co si o něm mám myslet. Vodorovnou část už zvládám bez problémů.

Středa: Dnešní porada se malinko protáhla. Světlana zásadně nesouhlasila s mým návrhem vystoupit na Nový rok na Královu Holu, rsp. vstávat kvůli tomu už v pět ráno, abychom stihli vlak. K mé veliké radosti však navrhuje zdolat tento kopec o silvestrovské noci, což je nakonec přijato. Měli bychom vyrazit v půl desáté večer. Do té doby se Zbyněk s Honzou odešli podívat do Rothova rokliny, potažmo Veľkého Sokola. Já si dávám odpočinek, neb mě stále pobolívá koleno a taky mám drobet vlhko v botech. Po návratu kluci básní o ledopádech, též zjišťujeme, že se nám už tak moc nechce se v noci kamsi dobývat. Stále mě pobolívá koleno a kluci se už unavili. Na nejdrsnější výpravu této akce nás nakonec tahají holky. Debata se protahuje, až je jasné, že se nikam nejde. Stejně nemáme mapu. Naštěstí se dodatečně zjistilo, že venku prší a je mlha, takže nemá smysl někam lézt. Je domluveno , že Zbyněk v pět ráno okoukne meteorologickou situaci a pokud nebude vyloženě vhodná, nechá nás spát. Zítra si odpočineme a večer vyrazíme.

Čtvrtek: Nový rok. V 5,00 Zbyněk zjišťuje, že venku lehce mrzne, v noci napadlo asi 20 cm nového prašanu a sporá oblačnost pluje celkem vysoko. Vstáváme, balíme jídlo a odcházíme na vlak. V hospůdce na Geravách už (ještě) svítí. Než slezeme do Dědinek, rozednívá se, vlak přijíždí o šest minut dříve, rozvalujeme se po sedadlech, snídáme. Telgárt. Opouštíme pohodlí šukafónu a ve vánici míříme do vsi. Mají tady rozhodně větší zimu, než my v Ráji. A taky víc sněhu. Chátrající roubenky ostře kontrastují s rádobymoderními domky s břizolitovou omítkou a plastovými žaluziemi. Hned za vsí se v prvním stoupáčku silně ozvalo koleno. Krátce váhám, jestli nemám zůstat dole. Fasuji hůlky a hurá nahoru. Novoroční výstup na Královu Holu si nenechám ujít. Stoupáme čerstvým prašanem v pohádkově bílém lese. Sem tam převrácený strom. Potkáváme jakési vedení, sledujeme ho až k trafačce. Tady už je sněhu po kolena. Cesta mizí, vítr sílí. Stoupáme podle potůčku stále výš. Sněhu přibývá, když člověk blbě šlápne, zapadne i po pás. Svah se zvedá, kolem bílo. Bílo dole, bílo nahoře, nerozeznáš, kde končí "zem" a začíná "nebe". Do toho ostrý studený vítr. Zbyněk vypráví o polárníkovi, co v Grónsku neviděl 14 dní nic než bílý prostor. Postup se zpomaluje, každý krok se musí promyslet. Konečně nad sebou vidíme tmavou linii. Je to svodidlo silnice. Dál pokračujeme po ní. Stoupá mírněji, očekáváme, že postup bude výrazně rychlejší. Není. Zdá se, že letos jí ještě nikdo neprohrnul, ale sněhu je méně, tak do 15 cm. Pocit prostoru je liniový. Svodidlo pár metrů před námi mizí v bílé cloně a stejné je to vzadu. Jinak NIC. Námraza na něm dosahuje ve vodorovném směru až půl metru. Pomalu se probíjíme výš. Nemáme mapu, takže nevíme kde jsme. Nezbývá, než dolézt na vrchol a tam se zorientovat. Zdá se nám, že jdeme věčnost. Zatáčka, rovina, další zatáčka, přece to nemůže být tak daleko. Chybějící knoflík na mém kongu schází stále citelněji. Jenže když je hezky, tak si na něj nevzpomenu. Honza zahlédl svodidlo nad sebou, krátí si cestu závějemi. Já kvůli kolenu nikoli. Ale moc mi neutekl. Naposledy jsem tu byl před třinácti lety. Ovšem v létě:o) Další zatáčka, objevují se tyče. Nevím jak jsou daleko od sebe, moc ne, ale před sebou vidíme jen tak dva klacky. Poslední zatáčka, před námi roste tmavý obrys. Obcházíme ho zprava. Za větrem je dobře. Na návětrné straně si to vítr vynahradí. To už ale mizíme za dveřmi zdejší útulny. Teploměr na dveřích ukazuje pouhé čtyři stupně pod nulou, ale vítr je hrozný. Okupujeme topení, okukujeme videotelefon. Po chvíli se přihrne i Zbyněk se Slávkou. Popíjíme čaj, pojídáme čokoládu. Vypadá to, že letos jsme první, kdo sem dolezl. Chvíli po nás se objevují další. Mají lyže, termosky, mapu, skvělé oblečení. Tvrdí, že dnes to ani moc nefouká:o) Možná. Za lyžařskými brýlemi. Pozvolna roztáváme. Poslední čtvereček čokolády, spolfotka před vysílačem a už se hrneme dolů. Koukli jsme se do mapy a rozhodli se pro sestup po modré do Šumiaca. Ve vánici jsme jí ale nenašli, tak jdeme po zelené do Telgártu. Dolů se jde pohodlně. Takřka samo. Závěje nezávěje, vítr nevítr. Boříme se tak po kolena. Pod nohama není zem, ale nějaké keře. Kdoví kolik je tam vlastně sněhu... A je tady silnice. Pokračovat po ní do Šumiace se nám nechce, je to daleko - silnice je klikatá, radši slézáme známou cestou kolem trafačky a podél drátů. Koleno pobolívá, ale zatím to jde. Už jsme v lese, opouštíme vedení, poslední krpál, stromy zasněžené, prostě idylka. Ve vsi se dělíme. Zbyněk se Slávkou jdou na nádr, my ostatní jdeme obhlédnout zdejší tunel ve tvaru smyčky. Zjišťuji, že tunely na této trati byly stavěny na elektrický profil. No, k elektrifikaci už asi nedojde:o( Motoráček přisupěl, nastupujeme... a ejhle. Nevrlá průvodčí nám nechce uznat zpáteční jízdenku, že jsme nenastoupili tam, kde jsme měli. De jure má sice pravdu, ale jednak jsme to netušili, a jednak je nepříjemná, a vůbec se nám nechce znovu platit. Nakonec to vzdává a dělá, že tam nejsme. Po silnici do Dedinek se jde ještě dobře, horší je to za vsí. Koleno se rozhodlo stávkovat a bolí. Tohle bylo moje nejhorší lezení na Geravy. Než se vyškrábem nahoru, je tady soumrak. Dnes by nás měl navštívit Stano, čeká v hospůdce. Do chaty se dostáváme už za tmy, ale tříčtvrteční měsíc dává dostatek světla.

Pátek: Porada byla rychlá. Jako cíl vybrány Piecky. Já nejdu nikam. Koleno má dost. Ten den odpočívám, štípu dříví... Zbyněk tvrdí, že se vrátí kolem třetí. Honza to tipuje na čtvrtou až půl pátou. Po obědě se objevuje džíp s dvěma myslivci. Říkají, že navečer budou v lese střílet, a přibližně vymezují oblast kousek za chatou. Prý si máme dát bacha. Pomalu se smráká a zbytek party nikde. Až doposud jsme se vždycky vrátili dřív, než jsme si naplánovali. Když berou za své i nejčernější Honzovy odhady, začínám být nervózní. Krizové scénáře jdou hlavou. Zapínám telefon, co kdyby něco. Ale ono nic. Kolem šesté se otvírají dveře. Prý tam bylo krásně...

Sobota: Ráno se nic neděje. Dopoledne se stále polehává, debatí. Je pohoda. V pozdním odpoledni se nakonec přece jen vypravíme na krátkou procházku po nejbližším okolí chaty. Je jasno, tedy pořádná zima. Rukavice a čepice nutné. Rázným postupem jakýmsi průsekem dosahujeme skalní hrany. Po ní se posunujeme až k nádherné vyhlídce. Hluboko pod námi se krčí další chata. Tam jsme měli původně bydlet. Během focení si musím sundat na chvíli rukavice, ale ty velmi rychle vymrzají. Kocháme se západem slunečního kolečka za jakousi vzdálenou oblačnost. Postupujeme dále, chceme se podívat na žebřík v Zejmarské roklině. Postupujeme podle citu. Za chvíli už netušíme kde vlastně jsme. Nějakou chvíli bloudíme, pomalu se smráká. Najednou zjišťuji, že ty tři smrčky odněkud znám. Byli jsme tu asi před hodinou. Za dalších 15 minut jsme v chatě. Kamna už stihla vyhasnout, takže pokračujeme směr hospůdka. Cestou se nám v posledních záblescích zapadajícího slunce zjevil kopec s vysílačem. Podle mapy to nemohlo být nic jiného než Králova Hola. Poslední pozdrav. Hospůdka už chce zavírat, i když je teprve půl sedmé. Kromě myslivců a nás tam nikdo není. Na jednom stole servírka žehlí povlečení hotelových postelí:o) Okupujeme stůl pod liščí kožkou. Na zdi vypadá dobře, ale nechápu, proč to někdo nosí kolem krku. Za rohem se na nás zubí divoká mačka a naproti kanec. Dáváme si halušky, já předtím ještě zelňačku. Zapíjím Zlatým Bažantem a na závěr nás Zbyněk všechny zve na palačinky se zmrzlinou. Než nám je donesou snažíme se zjistit, kdo kolik komu dluží v jaké měně a tyto dluhy vyrovnat. Ze způsobu, jakým toto provádíme se dělá ekonomce Slávce nevolno, takže se radši věnuje rybičkám v akváriu. Nicméně všichni jsou nakonec spokojeni, dluhy vyrovnány. Palačinky byly výborné, jakož i ostatní chuťky zde připravené. Loučíme se a křupavým přemrzlým sněhem odcházíme strávit poslední noc v tomto nádherném kraji. Je jasno a tedy krutá zima. Klika lepí. Uvažujeme dokonce i o topných hlídkách. Nakonec roztopíme co to dá s tím, že Zbyněk, co se budí brzo ihned zatopí znovu.

Neděle: Díky Zbyňkovi se probouzíme do relativního tepla. Pak už pojídáme poslední müsli, uklízíme, vracíme interiér do původního stavu, vymetáme kamna. V půl desáté zamykáme, odcházíme. Míjíme hospůdku a noříme se do lesa. Chceme se mrknout do Zejmarské rokliny na ty žebříky, které jsme včera nenašli. Nad nimi ale hodláme přejít na zelenou, neb máme batohy a nechceme balancovat na zasněženém železe. Zelená značka se ale nekoná, musíme tedy dolů. Žebříky jsou nádherné, výhledy fantastické, sestup obtížný. Prostě úchvatné. Na jednom namrzlém roštu mi podjela noha, už jsem se viděl jak jedu po ledu jak na tobogánu do volného prostoru pode mnou. Podařilo se mi naštěstí chytit se za železnou kotevní tyč od řetězu. Ufff. To bylo na poslední chvíli. Dole pod žebříkem nás vítá prkenný kříž. Vida. Asi jsem nebyl první, komu ujela noha... Pod žebříky už vede solidní pěšina, jen nikoliv do Dedinek, ale do Bele Vody. Procházíme vesnicí, okukujeme roubenky staré i zbrusu nové, sjezdovku co končí u hřbitova a na křižovatce rozcestník, který ukazuje úplně špatně. Nás však neoklame, a tak po chvilce skládáme bágly na nádru Mlynky. Pokladna je otevřená jen v pracovních dnech, ale uvnitř kdosi sedí. Půjčujeme si cestovný neporiadok a počítáme kilometry na hranice. Je to dobrý, ještě nám zbyde. Funkci toho dědy jsem nepochopil. Nic tam nedělal, ani vlak nešel vypravit. Asi tam topil, aby pondělní směna měla teplo...Tentokrát nejedeme rychlíkem takže mě do Prahy čeká osm přestupů. A skoro samé osobáky. Jen do Brna 12 hodin. Poznatky z cesty: slovenské motoráčky jsou čisté a v lepším stavu, než ty naše. Novotou vonící řada 840 je pohodlná, rychlá, má skvělý záchod a zvlášť oceňuji možnost nakukovat strojvůdci přes rameno. Na hranicích je Zbyněk poněkud rozladěn, neb koupil Slávce nové botky značky Tatran a chtěl vrátit slovenské DPH, ale poté, co prohledal celou žst Horní Lideč, aby nalezl slovenského celníka, zjistil, že nemá k tomu potřebné lejstro. Přišel tím prý o sumu asi 1kKč. Ale není všem dnům konec. Zbytek cesty proběhl už za všeobecného pospávání. Vytížení vlaků je podivně nízké...">

Slaneček

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Džbánský buk se loučí
Ještě než stromy s jarem nasadí listí, vyrazil jsem na jihozápad od Slaného, abych se potěšil pohledem na buk, který má...
Javoříčko
Tento kopec, ač na první pohled zcela obyčejný, skrývá ve svých útrobách množství prostor. I relativně blízké okolí je...
Tajemství hradního jezírka
Skrývá tajemné jezírko pod zdí středověkého hradu Točník černé svědomí krále Václava IV?
Naše šibenice 6 - Šibenice
6. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...