Rumunsko - Muntii Rodnei I

U první chalupy prosíme o vodu, obdržíme jen několik litrů, prý slabý pramen. Ale na horách je vody dost.

6.-15.srpen

Volání dálek přivedlo mě nejprve do mapkupectví, kde jsem se dotazoval po nějaké rozumné mapě Bihoru. Bylo mi za nemalý peníz nabídnuto cosi, co je na síti k mání zdarma. Zakoupil jsem tedy složky s nápisem Retezat a Rodna. Jejich studiem bylo rozhodnuto tak, že Rodna bude náš hlavní cíl a Retezat záložní variantou pro případ nevlídného počasí. Zbývalo zajistit dopravu. Několik krátkých pohovorů na pražských i brněnských nádrech mě ujistilo, že přes ČD cesta nevede. Usedl jsem tedy k síti a ejhle. I po Rumunsku jezdí vlaky! Jak se dostat k nim mi zase prozradily dráhy německé. I vyrazil jsem opět na největší české nádraží, tentokrát však nikoliv k informacím, kde jsem se mimochodem dozvěděl, že nejlépe se kamkoli do Evropy dostanu autobusem, ale ke stanovištím taxi. Sídlí tam CKČD. Mladík za PC si nechal podrobně vysvětlit kdy a kam jedeme a za pár minut mi nabídl cenu asi 2200Kč/os. Poděkoval jsem s tím, že přijdu příští týden a lístky koupím. Dopravu busem jsem zamítl rovnou. Jednak je to nepohodlné, jednak nejezdí každý den a cena je výhodnější jen zdánlivě - jezdí totiž toliko do města Oradea. Za týden s naditou peněženkou v kapse a s úsměvem na rtech vstupujeme do kanceláře CKČD. Několik klientů obsluhují tři dámy. Sděluji svůj požadavek a dáma se tváří, jako bych chtěl jet na Mars. Nejdříve mi tvrdí, že může vypsat lístek jen do Aradu, tam prý mám vystoupit a koupit si vnitro. Prozrazuji jí existenci slevy CityStar a dáma volá na pomoc kolegyni. Neustále mi vnucují EuroDomino za skoro 4000Kč. Půjčuji si rumunský knižní jízdní řád z roku 2002 a přitahuji klávesnici k sobě. Vskutku. Počítadlo nehodlá akceptovat žádné nádraží v těsném sousedství hor. Nakonec přijal jméno Suceava, což je asi 100km za naším cílem. V kolonce přes se ovšem objevilo Polsko a Ukrajina. Opět přístroj přemlouváme, protože chceme jet přes Slovensko a Maďarsko. Po velmi dlouhém čase se podařilo vypsat jízdenku z Čech až do cílové oblasti potřebným směrem. Hurá! Úsměv mi mrzne na rtech, když se dozvídám cenu. 3450Kč/os. Informuji madam na druhé straně o mladíkovi, který ještě minulý týden nabízel totéž za 2200. Dáma opáčí, že dotyčný má zrovna dovolenou, když ovšem nehodlám přistoupit na její cenu, kamsi telefonuje, prý jemu:o) Nic nového ale nezjistila. Zintenzivnila ale svou činnost za počítačem (už má zavírat) a po čase hlásí: 2122Kč/os. Ale jen z Brna. Praha prý nelze. S přihlédnutím k okolnostem (jsme tu už přes dvě hodiny a už mělo být půl hodiny zavřeno) souhlasím. Lehátkové lístky jsou už vypsány bez větších problémů. Zanechávám tedy v pokladně 25675Kč a obálku s logem "CKČD - Na dovolené s námi si zaručeně odpočinete" ukládám do kapsy. Expedici lze v tomto okamžiku považovat prakticky za zahájenou. Odcházím balit expediční gemmu. Když se CK Jenda dozvěděl o této transakci, nabídl prý odvoz do Oradee za 500Kč, že se mu sešlo jen deset lidí v autobusu. Měls nabízet dřív, gumokole.

V pátek před osmou procházím se kolem Oskarova stánku a vyhlížím Kladeňáky. Přišli včas, můžeme se tedy přesunout na druhé nástupiště a zaujmout strategickou pozici v místě budoucího výskytu velkoprostorového nekuřáckého vozu č.376. Invaze se zdařila, takže můžeme ještě dvacet minut sledovat zmatené hemžení lidiček hledajících svou místenku. Původně jsme chtěli jet Panonií, ale ukázalo se, že přímý vlak není vždy nejrychlejší. Kombinace EC Čardáš a EN Ister nám za stejné peníze při vyšší kvalitě ušetří bezmála 10 hodin. V Brně přistupuje dalších šest lidiček, čímž se naše skupina stává kompletní. Hned na prvních hranicích ovšem vyvstal velký problém - slovenský celník Petra jemně upozornil, že jeho pas v dubnu pozbyl platnosti. Prozatím se vše vyřešilo platnou občankou. Následně se objevil slovenský sprievodca a chtěl doplatek za projetí delší trasy po slovenských kolejích. Málo platné, máme CityStar, takže neuspěl. Maďaři se taky nechávají opít občankami, vystupujeme v Budapešti-Nyugati. Taková větší Masna. Hned vedle nějaký supermarket a obrovské parkoviště s parkem nad kolejemi. Inspirace pro Prahu. Okukuji německé Desiro i ruskou Marfušku. Napohled tak rozdílné stroje se zevnitř až tak neodlišují. Příměstské vagóny disponují nezvykle umístěnými třetími dveřmi uprostřed a řidičáky - pro ČD něco, co by se v budoucnu mohlo dělat - jsou zde samozřejmostí, podle vzhledu vlaků nejméně třicet let. Tak batohy na záda a přemístit se na Keleti. Máme na to tři hodinky, takže si drobet omrknem město. Po nějaké hlavní třídě k Dunaji, přes něj po lomeném mostě. Při průjezdu tramvaje se ocelová konstrukce neuvěřitelně chvěje. Okukujeme parlament a po řetězovém mostě zpátky na levý břeh. Na hrad nemáme sílu ani čas. Provoz odpovídá pražské magistrále v pátek odpoledne, s tím, že těch magistrál je kolem hafo a uprostřed se navíc prohánějí žluté tramvaje. Vedro, smrad, hluk, únava. Měním padesátikorunu za forinty. Zakupuji za ně dvě lahve vody a malou točenou zmrzlinu. Tři forinty jsou mi odpuštěny. Konečně Keleti. Vlak je přistaven kdesi nahoře vzadu. Obsazujeme naše kupátka a větráme. Plechová krabice byla celý den na slunci a má černou střechu. Na horních lehátkách se opravdu spát nedá. Krátce po rozjezdu přichází děžurnyj a vybírá lístky. Proudící vzduch navozuje příjemnější pocity. Krátce usínáme. Curtici. Na vzorně upravené budově vlaje rumunská vlajka. Celní a pasová kontrola. Maďaři v pohodě, rumunský celník taky. Jen se ptá, kam jedeme a jestli nevezeme drogy. Pasovák je důkladnější. Pečlivě prohlédne každý pas, údaje si zapíše na cár papíru. Tváří se přísně. Na poslední chvíli vyměňuji Petra za Tomáše. Doufám, že ho v našem kupé snáze schováme. Prostěradla z lehátek volně visí a dva batohy opřené o spodní palandu vytvářejí dojem prázdného prostoru. Petr klidně leží za batohy tváří se, že neexistuje. Už je to tady. Jedeme načisto. Pasovák si nechává rozsvítit, důležitě listuje v dokladech a opisuje všechny údaje. Nakonec každému udělí razítko a odchází vedle. Historicky první pokus o pašování živého člověka přes rumunské hranice byl úspěšný. Petr ilegálně vnikl na území suverénního státu bez platných dokladů. Blíží se Arad. Vlak zastavuje u prvního nástupiště a z nitra budovy se k němu hrne zástup osmahlých domorodců. Buší na okna a žebrají o cokoli. No jo, přijel vlak z Evropy. Nechtěl bych tady v noci přestupovat. Postupně opět usínáme, i když ne nadlouho. Blíží se druhá hodina a s ní Alba Iulia. I tady působí nádraží vzorným dojmem. Opouštíme stále ještě evropský vlak a jsme zvědavi co nám přijede. V pokladně se snažíme domluvit prodej místenek. Madam nechápe, jak to, že nechcem "bilet" ale pouze "tichett de reservare". Ukazuji na mapě, kam jedem, a ona se na chvíli zavře vedle a pak říká, že jich má jen "opt", tedy osm. Co se dá dělat. Máme pro sebe jedno kupé. Přijíždí vlak. Je oslizlý, špinavý a zakouřený. Vcházím do našeho kupé a sděluji osazenstvu ostrým tónem, že na něj mám místenku. Pomalu se zvedají. Jeden z nich se ptá anglicky kolik osob. Říkám, že deset. Jen hvízdne a všichni kamsi odcházejí. Fajn, větráme, batohy uskladníme v polici na chodbě, tam co je v Čechách umývárna. Nějak se vlezem. Pod policí leží nějaký žok. Později se dovídáme, že v něm cestuje relativně malý kluk. Je z vlaku vyhozen revizorem (ve stanici).

Když se probouzíme, vůkol svítá. Vlak sviští slušnou rychlostí plně srovnatelnou s českými hlavními tratěmi. V Salvě nám přepřahají lokotku. Aha. Dráty zahýbají podél hor, my budeme šplhat hore. Rychlost se dramaticky snížila. Inu 16 promile skoro pořád. Na vodorovnějších úsecích stroj radostně navyšuje otáčky. Teď už vlastně jedeme načerno. Naše oficiální trasa se stáčí na Vatru Dornei. Kdyby něco, zaspali jsme:o) Pozoruji nedalekou silnici. Semtam nějaké auto, občas povoz. Jé, koňobus. Dva koníci táhnou žebřiňák asi s patnácti cestujícími. Vlak se vyprázdnil, rozptylujeme se po vagóně. Pomalu se začínáme chystat na výsadek. Vesnice pod námi se tváří jako Dealu Stefanitei. Pár mostů, oblouk v lese, skládka dřeva, zastavujeme. A jsme doma. Poněkud nejistě se rozhlížíme po nádražíčku. Náš vláček mizí k severu. Z posledního vagónu zazní hlasitý výkřik a do bláta dopadne balíček a nějaká obálka...aha, pošta. Na druhou stranu odjíždí náklaďák se dřevem a stanice patří jen nám. Společné foto před budovou a sháňka po pitné vodě - apa potabila. Z kohoutku však teče cosi nahnědlého, a navíc vedle stojí kadibudka. Děkujeme a odcházíme podél kolejí k severu. Domorodci s kosami na nás z luk cosi halekají, ale nerozumíme. Nalézáme vrcholový bod trati a vracíme se k silnici. U první chalupy prosíme o vodu, obdržíme jen několik litrů, prý slabý pramen. Ale na horách je vody dost. Hříbě na sousední zahradě si nás zvědavě prohlíží, ale pohladit se nenechá. Procházíme kolem celkem citlivě opravovaných chaloupek vzhůru, potkáváme několik aut vcelku obvyklých typů. Na stromech u silnice jsou čas od času nějaké cedule. Nejsou k přečtení, anžto strašně vysoko. V jejich blízkosti se však pravidelně nachází skládka. Vlastně v každé zatáčce se rozvalují haldy odpadků, některé dosud doutnají. Silnice nemilosrdně stoupá, Pasul Setref se blíží. Mapou inzerovaný motel fungoval možná před dávnými časy, bufet však prodává. Před ním postává karosa Cestovatelského klubu České Budějovice. Jeho osádka sem míří po hřebeni v opačném směru. Za bufetem zve k horské túře obří červená značka. Kdesi sto metrů pod námi vede železniční tunel. Konečně snídáme. Při této příležitosti se s námi kamarádí malinké černé štěně. Ponejvíce jeví zájem o konzervu luncheonmeatu. S plnými břichy a naditými batohy strmě stoupáme po úzké polňačce. Klikatí se mezi obhospodařovávanými poli a loukami. Na nich pracují vesničané a parkují zde i svými vozy. Když říkám vozy, myslím vozy. Asi jako Slovensko před sto lety. Koníci v klidu přežvykují, zatímco páníček se rozhání kosou a panička hráběmi. Prostě idylka. Bona ziva - dobrý den. Zdá se, že jsme jediní, kdo tady něco nosí na zádech... Postarší gazdové se nechávají od Zbyňka digitálně zvěčnit. Dávají mu adresu, aby poslal foto. Když se vidí na displeji, velmi se podivují. Zdoláváme první kopeček - Posiusiu. Je po něm rozestřeno seno a domorodci odpočívající po tvrdé práci. I my spočineme opodál. Pod dalším stoupáním potkáváme příjemnou chajdaloupku a obědváme. Přichází krátká, avšak intenzivní přeháňka, stahujeme se dovnitř. Čas letí, musíme dál. Okolní louky jsou hustě posety malinkými dřevěnými stavbičkami, už víme proč. Většina z nich je v tak zoufalém stavu, že proti dešti neochrání. Stoupáme lesem, sledujeme ovčí stopy. Dáváme se do řeči s nějakým klukem. Dozvídáme se, že asi kilometr od nás je salaš a v ní lze zakoupit sýr. Kde je salaš, bude i voda. Místo se jmenuje La Jgheaburi. Stany stavíme poblíž napáječky. Vůkol se procházejí krávy a koně. Tak nějak volně. Salaš je honosný název pro chajdu s děravou střechou. Kolem příšerné bahno a v něm - salašnické prase. Od bačů - kluků kolem 10-12 let zakupujeme kilo sýra za 100000 Lei. Součástí tábora se pro tuto noc stalo i nádherný ovčácký psisko - odhání od nás krávy a kamarádí se především s těmi, kteří připravují baštu. Navečer se k napajedlu přihnalo stádo ovcí. Je tu celkem provoz.

Slaneček

pokračování příště

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Konec světa podle Bolfánku
Pověst o chytrém biskupovi, napáleném čertovi a místě, kde je možné měřit, jak dlouho ještě bude trvat tento svět.
Tajemná místa Šumavy
Některé věci nebo děje nám někdy připadají nepochopitelné... Když se mne letos na jaře zeptal spolupracovník jestli...
Naše šibenice 5 - Ze smolných knih
5. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie
Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy,...