Moskyt

Ještě jednou se Moskyt pustil do pátrání po záhadách šumavské samoty, poznamenané temnou minulostí. Po zimě zase o trochu víc zchátralejší bývalý statek poblíž osady Bradná láká děsivou pověstí i množstvím nezodpovězených otázek. Mluví se o kletbě ukamenované ženy, o zmizení i sebevraždách obyvatel samoty a samozřejmě také o době, kdy stavení obýval za několikanásobnou vraždu odsouzený Ivan Roubal. Je možné, že tyto neblahé události zanechaly ve starém statku nějakou stopu třeba v podobě podivných jevů, kterých jsou tu lidé svědky?

Moskyt se vydal na šumavské pláně, aby tu pátral po tajemných světýlkách, objevujících se prý v minulosti v blízkosti četných rašelinišť. Říká se, že bludičky po nocích tancovaly v rejích, lákaly do zrádných močálů, či dokonce zuřivě napadaly pocestné. Opravdu něco takového existovalo, či dokonce stále existuje? Jsou jich plné pohádky, lidová vyprávění, ale i staré romány. Jak ale hledat na dnešní Šumavě takové skoro pohádkové bytosti. Kam za nimi jít, koho se ptát, když současní obyvatelé hor na nic takového nevěří a původních pamětníků je tu snad ještě méně než bludiček.

Vyprovokováni Michalovým elektronickým selháním u polorozbořeného statku Pohádka na Šumavě (článek: Tajemná místa Šumavy), vypravili jsme se na tuto hrůznými pověstmi opředenou samotu, abychom tu v nočních hodinách na vlastní kůži pocítili místní mystérium. Opravdu se na místě, kde mimo jiné žil a možná i vraždil Ivan Roubal po setmění děje něco, co nepochází z tohoto světa? Zůstává tu uvězněné jakési zlo z nešťastných událostí, které se v minulosti na Pohádce odehrály, nebo tu vládne kletba zlynčované čarodějnice?

Některé věci nebo děje nám někdy připadají nepochopitelné... Když se mne letos na jaře zeptal spolupracovník jestli znám Pohádku, celkem bezelstně jsem mu odpověděl jestli chce slyšet nějakou pecku od Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, či od Járy Cimrmana. Nenapadlo mne, že myslí Pohádku s velkým P. Začal mi vypravovat o lokalitě, která leží v šumavských lesích a když pak přidal i o krvavé historii jejích obyvatel, zasadil ve mně semínko touhy poznání.

Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli jsme se o jeho existenci od znalých geologů a starých trampů, kteří jej kdysi dávno náhodou objevili. Jizerské hory nemají klasické krasové jeskyně, mají ale mnohá důlní díla a mají i podzemí, které bychom jinde u nás asi jen těžko hledali.

Vydali jsme se do lesa skřípnutého mezi Berounkou a strakonickou dálnicí, abychom tu zavzpomínali na první trampy a především na zakladatele Brdské zimní armády Jerryho Packarda. To on byl na této zalesněné vrchovině hlavní hybnou silou pozoruhodného hnutí, které bylo, či možná ještě stále je českým unikátem. Byl to také člověk, na kterého se pro jeho povahu a skutky i více než šedesát let po jeho smrti stále s úctou vzpomíná.

Již potřetí se v novém článku vracíme k pašerákovi a převaděči, který si za své působení na státní hranici vysloužil neoficiální titul Král Šumavy. Tentokrát se věnujeme především podrobnému topografickému popisu trasy, kterou Kilián Nowotny vodil své „klienty“ ven z nesvobodného Československa.

O jedné pověsti, díky níž prý město Havlíčkův Brod na Českomoravské vrchovině získalo jeden ze svých symbolů – lidskou kostru, která z průčelí staré radnice odměřuje svým zvoněním obyvatelům města čas. O zradě, lynčování a věčném trestu, i když všechno, jak už to tak bývá, bylo asi úplně jinak.

Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy, abychom díky přispění pamětníka oněch dob nahlédli na poslední a nevydařený Kiliánův přechod hranice z trochu jiné perspektivy. Odhalíme dlouhá léta utajovaný a zapomenutý příběh jedné rodiny, pro kterou se ta květnová noc roku 1950 stala nocí osudnou.

Závěrečná část seriálu o českých šibenicích. Závěrečná a bohužel asi i nejsmutnější. Pojednává totiž také o dobách, kdy popravování lidí nemuselo být a často ani nebylo trestem za spáchaný zločin, ale třeba jen aktem nenávisti či politicky motivovaného zastrašování. Paradoxně o to děsivější mělo většinou formu.