Posázavská stezka

Byla vybudována v délce 68 km, nákladem 230000,-Kč, Klubem ČSL turistů v Praze v letech 1914-1924. Toto hlásí uvítací cedule malý kousek od Pikovic.

Bylo po vánocích a naše zlenivělá těla si žádala nějaký ten pohyb. Přítelkyně navrhla Posázavskou stezku, dobrý nápad, nezbylo než souhlasit.

Dojeli jsme do Davle, auto nechali na nádraží a vyrazili po červené značce směr Kamenný přívoz. Rozcestník hlásil 13,5 km, pěkná procházka. Prošli jsme Davlí a přiblížili se k řece, trochu mne překvapilo, že je Sázava pokryta ledovou krustou, o jejíž tloušťce jsme se dohadovali celý zbytek cesty. Mnohokrát jsem ji chtěl vyzkoušet, ale pud sebezáchovy vždy zvítězil. Procházeli jsme podél řeky a obdivovali převážně zvrácenou architekturu malých domků vystavěných během minulého století, některé možná i dříve. Nešlo si nevzpomenout na povodně, které zůstaly viditelně podepsané na mnohých z nich. Postupovali jsme proti proudu Sázavy a mě víc a víc vrtalo hlavou, proč někdo postavil domky na opačném břehu řeky, kam nevede žádná cesta, natož silnice. Jediná spojnice je loďka. To jsem ale ještě netušil, jaká překvapení mě teprve čekají. Pokračujeme dál, míjíme Petrov- Chlomek a po chvíli opouštíme chatovou oblast a stoupáme dál proti proudu. Přicházíme k soutoku Sázavy a jejího ramene tvořeného malým ostrůvkem. Byl jsem překvapen ledovou pokrývkou řeky, ale to co mráz vytvořil na tomto soutoku, jsem ještě nikdy neviděl. Těžko si představit co bylo příčinou onoho rozlámání ledu, příroda je velká čarodějka.

Pokračujeme dál, ledová pokrývka se vytrácí a u mostu v Pikovicích zmizela úplně. Přecházíme most a dál pokračujeme proti proudu Sázavy. Procházíme Pikovicemi, cedule nám hlásí přítomnost cukrárny, cestou míjíme malý kiosek. Překvapivě byl v provozu i v zimním období, leč my nezastavujeme a jdeme dál. Stále se držíme červené značky. Po pár stech metrech nás vítá pamětní deska vsazená do skály, oznamuje nám, že vstupujeme na Posázavskou stezku.

Tady začíná opravdová nádhera a důkaz toho, že Češi jsou chataři do hloubi duše. Na levém břehu se ze skal tyčí Pikovická jehla nebo Pikovický komín ? Těžko říci který název je ten správný, my viděli překrásnou skalní věž tyčící se nad řekou. Ta je takovou pomyslnou bránou do jiného světa, světa malých skřítků a jejich domečků. Tak mi připadalo to, co jsem viděl.

Malé domky na místech kam se velmi těžko dostane lidská noha, natož materiál na jeho stavbu. Většina domků bude asi bez elektřiny, což občas vyvrátí televizní anténa v jeho štítu, hyzdící atmosféru Foglarových povídek. Pravdou je, že některé domky jako by do krajiny nezapadaly, ale jinak je to přesně to, o čem jsem jako malý kluk četl v knížkách. Chatky, kde se dají zažít neuvěřitelná dobrodružství, většina z nich nese jméno nějakého státu, řeky nebo hory z časů amerického divokého západu. Neustále jsem se pozastavoval nad možnostmi přístupu do chatek a jejich zásobování. Co všechno byli naši rodiče a prarodiče ochotni udělat pro dva víkendové dny, které mohli strávit v přírodě, na místo stísněného panelového bytu na sídlišti. I když některé domky budou asi starší než panelová výstavba. Tyto myšlenky mne provázely téměř celý zbytek cesty. Jak jsem později zjistil, většina domků patří opravdu Pražákům a tato lokalita je na vrcholu pomyslného žebříčku v počtu rekreačních objektů na jednom místě. Stoupáme vzhůru a další cesta pokračuje pohledem shora na říční koryto. Míjíme Klimentovu vyhlídku.

Po ní následuje, další bezejmenná vyhlídka a poslední pohled do údolí z Raisovy vyhlídky. Za tou opouštíme řeku a zanořujeme se do lesů. Kopírujeme říční koryto, ale vídíme ho jen chvílemi. Těsně před Žampachem spatřím skrze stromy na druhém břehu nádherný železniční viadukt, trochu mě zamrazilo při představě, že po něm dneska vlakem pojedu. Procházíme Žampach a ocitáme se na poli, stále sledujeme červenou turistickou značku. Vstupujeme do vesnice, Kamenný přívoz, zjišťujeme na zastávce autobusu. Tady se musí bohužel po silnici, ale je to asi kilometr. Vracíme se k řece, u mostu zkoušíme restauraci, měli jsme velký hlad, ale restaurace na nás nepůsobí nejlepším dojmem. Objednáváme čaj a pivo. Nutno říct že tento konec cesty nás nijak nenadchl, těšili jsme se na dobrý oběd, ještě že měli alespoň turistickou známku. Kvůli časové tísni jsme jinou restauraci nehledali. Na nádraží by se dalo jít dál po červené značce, ale my jsme dali na radu domorodců a vydali se okolo fotbalového hřiště zkratkou přes pole. Nasednutím do vlaku skončil náš čtyřhodinový výlet, který nás trochu rozhýbal po několika dnech strávených konzumací svátečních jídel s našimi rodinami. Vřele ho doporučuji všem, není nijak náročný, jen je třeba překonat pár nenáročných terénních výstupů a sestupů.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Po stopách prehistorie
Cyklovýlet po stopách prehistorie od středověkého tvrziště ze 13. století, přes předvěkou dílnu na zpracování surového...
Kamenné kupy u Noviny
Kdo a proč poskládal v lese nad Souší bloky jizerské žuly do podivných tvarů?
Džbánský buk se loučí
Ještě než stromy s jarem nasadí listí, vyrazil jsem na jihozápad od Slaného, abych se potěšil pohledem na buk, který má...
Naše šibenice 19 – Přimda
Nové pokračování seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu...