Pohaslé světlo bludiček

Moskyt se vydal na šumavské pláně, aby tu pátral po tajemných světýlkách, objevujících se prý v minulosti v blízkosti četných rašelinišť. Říká se, že bludičky po nocích tancovaly v rejích, lákaly do zrádných močálů, či dokonce zuřivě napadaly pocestné. Opravdu něco takového existovalo, či dokonce stále existuje? Jsou jich plné pohádky, lidová vyprávění, ale i staré romány. Jak ale hledat na dnešní Šumavě takové skoro pohádkové bytosti. Kam za nimi jít, koho se ptát, když současní obyvatelé hor na nic takového nevěří a původních pamětníků je tu snad ještě méně než bludiček.

Ze světa bezedných močálů

Noc je plná hvězd a zvuků lesa. Listopadové lístky lidé již několik dní odtrhávají z kalendáře, ale měsíc, s nímž obvykle přichází zima, se stále ještě nechce ujmout své vlády. Nezvyklé teplo nenechá spát lesní zvěři, ptákům ani lidem. Přichází půlnoc a všechno živé se kochá pohledem na tajemnou, stříbrem svitu luny okrajkovanou krajinu. Proti rozzářené obloze se rýsují temné táhlé hřbety hor, pod nimiž se uvnitř věnce lesů milióny dalekých hvězd zrcadlí na hladině jezírek hlubokého močálu. Úžasná poslední chvíle odcházejícího roku, na níž se však nikým nepozorována již zdáli řítí záhuba. Pár bublin kdovíjakého plynu se kdoví z jakých hlubin prodere k hladině, kde s mlasknutím puknou a zčeří do té doby nehybný hvězdný odraz. Tušení změny je už teď téměř hmatatelné, neklid se vkrádá do duše, ale oči ještě nic podezřelého nevidí.

Náhle pak od západu bez varování studeně foukne. Les ztichne a téměř vzápětí se hvězdy schovávají za nízko letící šedivá mračna, která jak opona ukončila předchozí představení. Přes vrcholky smrků se valí chuchvalce mlh a lehají na močál jak nadýchaná babiččina peřina. Páry se mění v krůpěje vody, dlouhá stébla suchopýru rozkvétají krystaly jinovatky. S každým nadechnutím se do plic dere mrazivá vlhkost, hladkou vodní hladinu pářou švy tvořících se ledových škraloupů. A potom v té vlhké samotě, ve tmě v níž pohasl měsíc a zčernaly hvězdy, objevuje se tam v dálce zvláštní, malé modravé světýlko.

Takhle nějak jsem si představoval své setkání s tajemným úkazem bludného světla, když jsme jednoho listopadového večera vyráželi k pozorování rozlehlého šumavského močálu. Moc jsme si přáli spatřit, vyfotografovat a natočit jev, v který už dnes lidé většinou ani nevěří a který, pokud opravdu existoval, zřejmě v poměrně nedávné minulosti zcela vymizel.

V centrální části Šumavy, především v oblasti tzv. Plání se nachází četná rašeliniště. Temné tisícileté hlubiny slizkého bahna, tlejících rostlin, dřeva, zdechlin a vodou nacucaného rašeliníku. Celé rozlehlé pánve neprostupných močálů, na kterých se daří jen tuhé nízké kosodřevině, mezi kterou tu a tam živoří útlé pokroucené břízky. A právě tady má být často pozorován zvláštní jev, kterému naši předci říkali podle oblasti výskytu cvendy, rychmandle, záhubenčata, zabobončata, bludná světýlka či bludičky.

Bludičky však zdaleka nejsou endemitem šumavských rašelinišť. Setkáváme se s nimi prakticky na celém území naší republiky a velmi podobná pozorování světelných jevů známe téměř z celého světa. Některá místa, kde se vyskytovaly v hojném počtu, byla dokonce podle nich pojmenována. Ve Švédsku proto existuje Martebo Lights, v kanadské provincii Quebec zase Fireship of Baie des Chaulers. Tomu, že se jedná o úkaz shodný s našimi bludnými světly, nasvědčují jména, která byla bludičkám dávána příbuznými slovanskými národy. Poláci je například nazývali blednice či swietlice, Rusové bluždajušče, bolotny či ogoňky a Lužičtí Srbové jim říkali bludnice nebo bludničky.

Bludničky očima našich předků

Vyprávělo se o nich mnohé. Lidé se při setkání s nimi prý cítili podivně omámeni a následovali je, aniž by poté dokázali říci proč. Bludná světýlka údajně nesnášela výsměch či hvízdání a opovážlivce, který se něčeho takového dopustil, rozběsněně napadala. Mnohé noční chodce pronásledovala až k chalupě a pak zvědavě nakukovala dovnitř. Před útokem bludiček vás prý mohlo ochránit klení, sílu jim vzalo, pokud jste mezi ně rozhodili drobky chleba a netroufly si na vás také v případě, že jste na sobě měli košili oblečenou naruby. Jak je patrné, přítomnost záhadných bludnic za humny velmi podněcovala fantazii. Lidé, kteří bludná světýlka spatřili na vlastní oči se ale také většinou shodují v tom, že měli ze setkání zvláštní nepříjemný pocit. Jako by z jejich bledého svitu čišelo cosi zlověstného a mrtvého.

Kromě močálů se prý záhubenčata po nocích objevovala i u potoků a říček, na starých hřbitovech, či dokonce na bývalých bitevních polích. Děsila horaly, byla záhadou pro učence a inspirací pro autory strašidelných povídaček. Dnes se většina lidí domnívá, že bludičky jsou jen pohádkovou fantazií, nebo přinejlepším folklorem pověrčivých venkovanů. Zdá se však, že jsou bludná světýlka přeci jen něco víc než lidovou báchorkou, možná jsou opravdu reálným fenoménem, nebo alespoň v minulosti byla!

„Špinavé pološero zastřelo všechen kraj, mrtvé šero, které jako příšerná můra na mysl lehá. Zrak líně bloudí po všemmíru, prsa těžce dýšou. Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kameny, šumějí větve píseň svou a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně a vichr k tanci hudbu jim skládá.“

Tak popsal podzimní rej bludných světýlek Karel Klostermann ve svém románu „Ze světa lesních samot“ a zdá se, že v době v které se jeho příběhy odehrávaly, byly bludičky docela běžným jevem.

I nás zajímá právě tato Karlem Klostermannem popsaná podoba bludných světýlek. Nebudeme nahánět průsvitné lesní žínky, vznášející se s lucerničkou v ruce nad bažinou a lákající nevysvětlitelnou přitažlivostí do záhuby. Zapomeneme na zlá agresivní světla, napadající promyšleně s velkým rámusem a hrozivými následky noční chodce, a vynecháme i tzv. světlíky, tedy osamocené, pohybující se větší světelné objekty. Snad je i v těchto příbězích nějaký střípek reálného jádra, většinou však již dnes nelze zpětně vysledovat jaký. Budeme proto cíleně pátrat po jevu, jehož projevem by měly být plamínky či světélkování, vznikající v chladném podnebí nad vlhkým terénem, neboli po jevu, jehož původ by mohl být ryze přírodní povahy.

Lidé se o bludná světýlka odpradávna živě zajímali. Měli z nich respekt, vyprávěli si o nich strašidelné příběhy, a z uctivé vzdálenosti je zvědavě pozorovali. Neměli pochyby o tom, jestli opravdu existují, chtěli ale vědět čím jsou, proč, kdy a kde se objevují, jsou-li dobrá či zlá, mohou-li jim ublížit a z jakého důvodu, nebo jsou k člověku netečná. Povídali si o tom, jak se tajemné cvendy chovají, kde je jich nejvíce, který rok se jich objevilo nezvykle málo a není-li to nějaké znamení. Vážně se jimi ale zabývali i tehdejší učenci a bludičkám dokonce přidělili latinské jméno Ignis fatuus.

Klít v bažinách povoleno

Zapátráme-li, co o bludičkách a jejich svícení vlastně ještě víme, či spíše, co se o nich říká, zjistíme, že toho moc není. Objevují se prý nejčastěji v říjnu, listopadu, únoru a březnu. Jejich výskytu zpravidla předchází prudká změna počasí a výrazné ochlazení. Nejraději mají teploty mezi –4°C a +6°C spolu s vysokou vlhkostí vzduchu. Pozorovatelé jim přisuzovali modravé až bílé zabarvení, mluví se však také o světlech žlutavých či zelenavých. K dalším zprávám, které se o nich tradují, už je zřejmě třeba přistupovat s poněkud větším nadhledem. Těžko bychom přírodními zákony vysvětlovali, proč se cvendy prý ukazují vždy v lichém počtu, nečekaně mizí a znovu se zjevují o kus dál, dělí se a slučují, hopkají, staví do řad, či rozpustile víří v kole. Před přibližujícím se člověkem prý ustupují a vzdalujícího se člověka naopak následují. I toto stěží uvěřitelné, zdánlivě inteligentní chování bludiček se však v minulosti pokoušeli lidé přirozeně vysvětlit.

Když se dohonějí a vyšetřejí, tak se nalezne, že sou to sirné a olejné páry, které z močidel, bahen a hřbitovů vyvstaly, skrze zimu noční v chomáče shustly, a dokonce blízko při zemi se zapálily. Poněvadž se tedy v povětří vznášejí, a tak těžší nejsou než povětří, tak musejí taky každého pohnutí povětří následovat. Tolik chci říct: kam vítr jde, tam taky jdou. Běží-li se k nim, tak utíkají, poněvadž skrze silnou chůzi povětří před sebou ženeme. A poněvadž přes pařezy a kamení, přes hory a doly, po zemi a přes vodu skákají; tak nemůže jinač bejt, než že ten člověk, který za nimi pospíchá, domnívaje se, že snad někdo s lucernou aneb nějaké jiné světlo je, do rybníků a bahen, aneb do konce do největšího nebezpečenství života přivést, se musí. Bojíme-li se jich, tak se k nám vždy víc blížeji, poněvadž v strachu zhluboka oddycháme, a tak povetří k sobě táhneme. Zaklínáme-li se, tak zas ustupují, poněvadž skrze takové prudké mluvení povětří se odhání. Tuby byla tedy jednou ta případnost, kde by nezbedné a daremné kletí něco spomohlo. Než, když my, milí lidé, světlice již znáte, a víte, odkud pocházejí, a co vlastně sou, tak taky velmi patrně poznáte, že se jich nepotřebujeme ani bát, ani že příčinu nemáme, zaklínáním je odhánět.

Bludičky a jejich výklad, Lid český, kroniky české (r. 1787)

Nebo to samé ze stejného roku poněkud jinými slovy

Na zemi mohou též světlé způsoby se ukazovati, kterými neumělí lidé velice se děsí. Mezi nimiž jest světlice neb světýlko nejznámější. Taková ohnivá způsoba není nic jiného než pálivé (hořivé) povětří z močidla čili bahna, které se při zemi zapálí. Povětří v močidlech jest, jakž jsem pověděl, pálivé čili hořivé povětří; to se velmi snadně zejme, když je z lahvice (flašky) na svíčku pustíme, neb když elektrická jiskra na ně padne; mimo to stane se to zanícení neb zapálení bez umění, když se přirozeným povětřím parnatého obora v jistém stupni smísí. Stane se tedy světlice neb světýlko, když povětří z močidla se zanítí a chvíli hoří. Z toho jest viděti, že na takových místech pocházejí a původ svůj berou, kdež jest mnoho hnijících věcí, jako v močidlech a bahnech, i na hřbitovech a na místech, kdež bitvy svedeny byly, protože tam mnoho pálivého povětří jest. V vzdálí se ukazuje světlice tak velká jako plamen svíčky; z té příčiny velmi snadně pocestní, když za tím světlem jdou, myslíce do vesnice nějaké přijíti, v močidla a bahniště se mohou dostati, poněvadž nejvíce v takových místech pocházejí a se nalézají, aniž se tomu co diviti, že nejmenším větrem sebou dále pohybovati dají, poněvadž nic jiného nejsou, než pálivé bahnaté a močidlné povětří. Světlice (světýlko) utíká před tím, kdož za ní jde, a jde za tím, kdož před ní utíká. Příčina toho jest patrná: když k světlici jdeme, tedy tiskneme před sebou povětří, a tím tisknutím stane se pohnutí, jímž světlice dále se žene; utíkáme-li před ní, tedy povětří pořád se rozděluje; to povětří, kteréž za námi jest, splývá a žene se tam, kam my běžíme, světlice, jelikož povětří musí za tím tahem povětří jíti, a tedy pořád za námi se bráti. Z její povahy se též dá vysvětliti, proč vozkové po cestách (formani) na tu myšlenku přišli, že klením a hromováním světlice se odeženou; neb když někdo kleje, strká povětří od sebe a tím i světlici; vesměs jest k tomu dosti každého silného křičení. Též se odežene, když k místu, kdež světlice se okáže, bičem silně se práská. Naproti tomu prý blíží se k člověku, an se modlí, poněvadž modlící se k sobě přitahuje povětří, jimž světlice nucena jest tahem povětří jíti, však málo kdy se k ní, ježto jako pálivé bahnaté povětří jest velmi hnutelné, tak přiblížíme, že klením aneb modlením místo její změniti se může. Pověrčiví lidé mají světlice za strašidla aneb noční duchy, poněvadž se na hřbitovech ukazují, a na jiných místech opět pocestné za tím světlem jdoucí, s pravé cesty svádějí, a v bahna a močidla, i v rybníky zavozují. Pamatujte tedy sobě, že světlice neb světýlko není žádné strašidlo, nýbrž jediné hořící bahnité povětří.

Měsíčný Spis k poučení a obveselení obecného lidu, 1787

Na čekané

Blížili jsme se k cíli své výpravy. Les se rozestoupil a před námi ležela zrzavá plocha močálu s několika temnými tůněmi, olemovanými černým bahnem. Je to to správné místo? Těšili jsme se na tenhle večer a zároveň velmi pochybovali, neboť jsme šli takříkajíc zcela naslepo.

Dlouho jsme se na tuto akci připravovali a hledali indicie, které by nás navedly na lokalitu, kde bylo v nedávné době „něco viděno“. Pokoušeli jsme se najít přes známé i náhodné neznámé někoho, kdo by nás mohl nasměrovat na nějaké nadějné místo. Zjišťovali jsme, zda-li někdo sám něco viděl, nebo zda-li někdo neví o někom, kdo něco ví či někdo neslyšel o někom, kdo něco slyšel. Bezvýsledně. Lidé o bludičkách buď vůbec mluvit nechtějí (asi něco vědí), nebo nepochází odtud, nikdy se o to nezajímali, nebo o tom jen slýchávali od svých předků. Šumavou se dnes lidé přesunují spíše autem, na kole či na běžkách. Po starých lesních stezkách chodí většinou už jen turisté a to převážně ve dne během letních měsíců. Možná i to je jeden z důvodů, proč o žádném současném pozorování bludných světýlek nevíme.

Když jsme nyní dorazili k prvnímu rašeliništi vybranému pro naše pozorování, večer se zvolna měnil v noc. Tma sedala do pánve močálu vymezeného hradbou vzrostlých smrků a zima začínala řádně zalézat za nehty. Nebylo v horách živáčka, který by nás té studené listopadové noci při našem počínání rušil a tak jsme se usadili na kraji bažiny, rozestavili stativy, připravili techniku a začali se kolem sebe nedočkavě rozhlížet.

Rašeliniště jsme vybírali podle dostupnosti, přehlednosti a přírodních podmínek, které by bludičkám mohly svědčit. Roční doba i teplota by jim také mohla vyhovovat a tak jsme opravdu doufali. Tma byla brzy dokonalá a zima značná. Vybalili jsme záložní teplé prádlo, přioblékli se a šeptem, snad abychom je nevyplašili, rozvíjeli jsme různé teorie o bludných světýlkách. Konečně jsme měli také příležitost dostat něco výživnějšího do prázdného žaludku, a tak jsme přežvykujíc zimou ztuhlou večeři, postávali a posedávali uprostřed nočních hor, s bláhovou nadějí, že spatříme něco velice nepravděpodobného. Čas však plynul, močál zamrzal a rychmandle nikde. Ani záblesk, ani jiskřička, jen hustá studená tma. Nejdříve nás opustil optimismus, poté nám došla trpělivost. Sbalili jsme se a vyrazili k jinému rašeliništi s nadějí, že tam budeme mít více štěstí.

Teorie bludného světla

Zřejmě nejstarší teorie o původu bludiček mluví o duších nekřtěňátek, tedy o duších novorozenců, kteří zemřeli ještě před vlastním křtem, a proto lapené mezi zemí a nebem nešťastné bloudí povětřím v podobě bludných světýlek. Je zajímavé, že duše v podobě modravých světýlek opouštěly těla zemřelých již podle keltských představ. Světélkující, skákající a točící se „dušičky“ byly přitom mnohokráte viděny nad močály v bývalé domovině Keltů, v Cornwallu a Walesu. Právě v bažinách Británie, Německa, Dánska a dalších severských zemí pak byla nalezena přes dva tisíce let stará, přirozeně mumifikovaná těla mnoha obřadně usmrcených osob. Věřili snad dávní Keltové či Germáni, že tam, kde se objevují bludná světla, tam sídlí duše mrtvých a tam je třeba bohům přinášet i lidské oběti? *

Teorie nekřtěňátek obsahuje zvláštní tajemnou směs pověr, strachu z neznámého, náboženství i pohanské mytologie. Je to teorie romantická, pochmurná, ale zřejmě opravdu není ničím víc, než jen tou tajemnou směsí a nemá smysl se jí příliš zabývat. Vynecháme také názory, že jde o fosforeskující ztrouchnivělé dřevo, či poletující světlušky. Oba tyto zdroje světla lidé žijící v těsném propojení s přírodou dobře znali a s bludnými světýlky si je mohli splést pouze ve výjimečných případech (v husté mlze apod.). Světlušky jsou navíc aktivní jen v teplých měsících roku a trouchnivějící dřevo je zase na štíru s pohybem, který je bludným světýlkům zpravidla připisován. Další teorie však již tak nereálně nevypadají a zaslouží si myslím naše důkladnější zamyšlení.

Nestor českých záhadologů Ludvík Souček se ve svém Tušení stínu zabývá dvěma možnostmi původu bludných světýlek. Nejprve si hraje s myšlenkou, že by původcem světla mohly být roje drobného hmyzu, zvaného chvostoskoci, když byla u některých druhů z čeledi Achorutidae pozorována vysoká „zářivost“ poté, co se tito nepatrní tvorečkové s průsvitným tělíčkem napapali světélkujících mycelií hub. Podporuje tuto myšlenku i poznatkem některých badatelů, kterým se podařilo strčit dřevěnou hůl do středu zdroje bludného světla, a po vytažení zjistili, že je hůl stále stejně studená jako před vsunutím. Vzápětí však Souček uznává, že ne všechna věrohodná pozorování lze vysvětlit miliónovými roji světélkujících chvostoskoků, a proto vyslovuje svou druhou, docela překvapující teorii.

V ní jev bludiček pojmenovává jako „emisi biologické plasmy“ uvolněné živočichy v mezních situacích (třeba při zapadnutí do močálu). Uvažuje o existenci čehosi, co opustí tělo živého tvora při ohrožení života, či v okamžiku smrti! „Věřím, že budu správně pochopen: rozhodně se nepřimlouvám za založení společnosti pro výzkum hejkalů či jezinek, domnívám se však, že by definitivní a ověřené, nikoli jen spekulativní vysvětlení podstaty působení dušiček nebohých nekřtěňátek mohlo sehrát jistou úlohu v interdisciplinárním průzkumu biologické plasmy, otevírajícím slibné průhledy k dalšímu bádání.“ Co je ale onou biologickou plasmou myšleno? Kupodivu nic nadpřirozeného.

Podle vyjádření ruského fyzika Grišenka z roku 1944 jde o běžný produkt energetického spalování v živočišných buňkách, který je následně emitován do okolního prostoru. Tam tato emise reaguje s plynnými molekulami vzduchu, čímž vzniká zvláštní druh plasmy, která se prudce rozpíná do prostoru. Následně je však zachycena elektromagnetickým nábojem živé hmoty a jako zářící (v infračerveném spektru) aura obklopuje živý organismus. Kousky této aury se mohou vlivem elektrického nebo magnetického toku odtrhávat a jsou pak unášeny jako drobnější kulovité plasmoidy.

Jiní badatelé přisuzují bludičkám čistě „elektrický“ původ. Podle některých jde o tzv. Oheň svatého Eliáše, neboli výboj statické elektřiny, ke kterému dochází především před a za silných bouří. Při tomto jevu se ukazují dlouhé modravé plamínky (výboje), které se plazí, přeskakují a srší. Americký neurolog M. A. Persinger se roku 1991 rovněž přiklonil k elektrickému původu bludných světýlek. Podle jeho názoru jsou však bludičky elektrickým výbojem, vzniklým během stlačování křemene v místech tektonických zlomů. I kulový blesk, který je sám o sobě tak trochu nepolapitelnou záhadou, zůstává podezřelý z bludného svícení.

A pak je tu zřejmě nejrozšířenější teorie o původu bludiček. Podlé té jsou světla na močidlech produktem chemicko-fyzikální reakce, při které dochází k samovznícení bahenních plynů, či světélkování par bílého fosforu při kontaktu s vodou nasyceným povětřím.

Velmi reaktivní bílý fosfor by v suchém prostředí při setkání s kyslíkem jasně vzplál, pokud je však vzduch vlhký a chladný, dochází pouze k zelenkavému světélkování. To nám potvrdil i jednoduchý pokus, ke kterému jsme se za chladné listopadové noci na louce před naší šumavskou základnou odhodlali. Podařilo se nám při něm, k našemu velkému překvapení, velmi snadno stvořit několik jasně zelenkavě zářících drobků fosforu, velmi připomínajících žhnoucí uhlíky vystřelující z ohniště.

Předpokládá se, že páry fosforu by se mohly do ovzduší uvolňovat z tlejících těl do močálů lapených živočichů, leklých ryb, či z lidských ostatků v případě hřbitovů a bitevních polí. I ostatní podezřelé bahenní plyny mají původ v rozkladu organického materiálu a nejčastěji se mluví o methanu. Jak by však mohlo v chladném a vlhkém prostředí nad povrchem rašeliniště dojít k samovznícení tohoto plynu? Vždyť víme, že je k tomu potřebná poměrně vysoká teplota, elektrická jiskra či otevřený plamen?

Co na to věda

Přestože se nám tato teorie zdála docela nadějná, cítili jsme, že nám v dalším poznání nepřekonatelně brání absence odbornějších znalostí. Udělali jsme proto to jediné možné a obrátili se na profesionály. Oslovili jsme Přírodovědeckou fakultu University Karlovy v Praze a zeptali se jejích vědeckých pracovníků přímo na to, co si myslí o fenoménu bludiček.

„ ... Jde nám o to, jestli by to nemohl být skutečný přírodní úkaz, jehož podstatou by byla jakási chemická reakce (vzplanutí bahenních plynů, přeměna fosforu apod.) Jestli je vůbec možné, aby v poměrně chladném prostředí mohlo v přírodě dojít ke vznícení, čeho, jak a proč. Chtěli bychom k tomu získat vyjádření skutečného odborníka a to i třeba takové, že jde o naprostý nesmysl.“

Po několika dnech jsme se dočkali odpovědi, která nás překvapila a velice potěšila.

Jak jste již správně naznačil ve své otázce, jev lidově nazývaný „bludičky“ úzce souvisí s tzv. bahenními plyny. Ty vznikají činností bakterií bez přístupu vzduchu (tzv. anaerobní procesy) a jejich hlavní složkou je methan. Je to ten samý plyn, který tvoří zemní plyn. Methan sice patří mezi extrémně hořlavé látky, ale sám od sebe se nevznítí, proto musíme pátrat dál.

To co hledáme, je vlastně chemická látka, jež stejně jako methan vzniká při anaerobních procesech, je plynná nebo těkavá kapalina a zároveň je samozápalná. Takových látek není mnoho a v podstatě se tím náš výběr zužuje na několik málo jednoduchých sloučenin boru a fosforu s vodíkem. Protože methan a další produkty anaerobních bakterií pochází z organického materiálu (zbytky odumřelých rostlin a živočichů), můžeme s jistotou říci, že se bude jednat o sloučeninu fosforu, neboť fosfor je důležitou součástí živých organismů. V našem případě přichází v úvahu fosfan, který je navíc i při velmi nepatrném „znečištění“ difosfanem samozápalný. A to je také hlavní příčina vzniku našeho jevu – „bludiček“. V případě vzniku fosfanu a difosfanu v přírodě se ovšem dostáváme z biologického hlediska do málo probádaného světa. Vznik fosfanu činností anaerobních bakterií byl sice v laboratorních podmínkách prokázán, ale mechanizmus tohoto procesu se ještě zkoumá.

Jak vypadá celkový proces?

Methan se činností anaerobních bakterií hromadí v plynových kapsách pod vrstvami bahna. Pokud jsou příhodné podmínky (dostatek fosfátu a výskyt bakterií, které jsou schopné ho metabolizovat), pravděpodobně může současně se vznikem methanu dojít také ke vzniku fosfanu, který obvykle obsahuje stopové množství difosfanu. Časem se taková kapsa dostane k povrchu močálu a uvolní se do vzduchu (methan je lehčí než vzduch). Jakmile dojde ke kontaktu difosfanu se vzduchem (kyslíkem), tak se sám zapálí a od něho se zapálí i okolní methan. Pozorovatel pak vidí krátký záblesk nebo plamínek těsně nad močálem – „bludičky“.

RNDr. Pavel Teplý, Ph.D. (Katedra učitelství a didaktiky chemie), doc. RNDr. Ivo Konopásek, CSc. (Katedra genetiky a mikrobiologie)

Oběma pánům ještě jednou moc děkujeme!

Methan + difosfan + kyslík = bludička. Věda nám dává odpověď na otázku co v močálech hoří a jak dochází ke vznícení. Myslím, že je to docela uspokojivé vysvětlení. Svým způsobem se vlastně tento výše popsaný proces v symbolické rovině tak trochu blíží teoriím o duších zemřelých. Ze smrti a zániku se nad bažinou díky anaerobním bakteriím rodí vznášející se modravé světýlko.

Co dodat? Bludičky se nám na vlastní oči ani po dlouhém čekání u šumavských rašelinišť bohužel spatřit nepodařilo, přestože jsme z našeho druhého nočního stanoviště měli dobrý výhled na velmi rozlehlou plochu močálu. Snad nebyly ideální povětrnostní podmínky, snad jsme si vybrali nesprávnou oblast či čas. Možná ale, že bludičky opravdu definitivně vymřely. Jejich zmizení v moderní době je některými pokládáno za stejnou záhadu, jako jejich podstata. Jestli se třeba vlivem kyselých dešťů změnilo složení půdy či vody v rašeliništích, nebo je vlivem odvodňování nedostatečně podmáčený terén, těžko říci. V každém případě je to velká škoda. Světýlka zhasla, ztratila se a s nimi i jejich tajemství. Možná že díky naší rozpínavosti nemizí jen živočišné a rostlinné druhy, ale ztrácíme i jiné přírodní elementy, ještě před tím, než jsme je vůbec mohli objevit. Moc rád bych na vlastní kůži zažil magii té chvíle, kdy do tmy lezavé podzimní noci nečekaně zablikají a zatančí modravé plamínky a člověk se zachvěje neznámou podivnou bázní, stejně jako kdysi staří horalé. Zatím to ale vypadá, že bludičky bloudí kdoví kde a já budu mít smůlu.

* První lidé žijící na severu Evropy si mysleli, že bažiny jsou místa, kde mohou komunikovat s bohy i s mrtvými příbuznými. Přinášeli do bažin dary, aby se bohům zavděčili a očekávali za to jejich pomoc a odpovědi na své otázky. Nádoby, šperky a dokonce i celé vozy naložené obětinami byly dávnými pohany uloženy v bažinách, aby tím získali pro svůj kmen zvláštní přízeň. Někdy byli obětováni také lidé a následně jako nejvyšší dar v bažinách i pohřbeni.

Prosíme všechny, kteří mají jakoukoliv zkušenost s fenoménem bludiček, či vědí o někom, kdo jí má, aby se nám ozvali. Toto téma se nám nechce jen tak opustit a proto budeme vděční za všechny poskytnuté informace!

Komentáře

Asi vám to nepomůže, ale kdysi jsem narazil na stránkách věnovaných Josefu Váchalovi na záznam, kde hovoří o bludičkách.
http://www.vachal.cz/audio/vachal.m3u

Během vandrování po Šumavě jsem dvakrát viděl světelný úkaz, který by se klidně mohl honosit jménem "bludička" nebo "světlík".
Nebylo to žádné skotačící světélko, jen bodový zdroj světla - dobře zřetelný, ale nijak oslňující. Intenzitou i barvou by se dal přirovnat ke skomírající LEDkové baterce. Však jsem ho při obou setkáních nejdřív považoval za čelovku blížícího se hajného :-)

První pozorování bylo v Německu v sedle pod horou Schwarzeck (49.137614°, 13.068581°),
druhé v Trojmezenské hornatině kousek od Hraničního kamene I/X (přesněji tady 48.765920°, 13.891010°).

Zatímco druhé místo výskytu odpovídá zvyklostem (světélko na nás mžouralo z míst, kde se mezi stromy rozkládala mokřina), v prvním případě to byl jen trochu vlhčí horský les.
První "setkání" bylo koncem září, druhé v parném červnu. Spojuje je jenom Šumava, odlehlost a velmi pokročilá večerní hodina. A fakt, že ta světýlka vypadala prakticky stejně (byť první se pohybovalo a druhé stálo na místě).

Protože na nás v ani jednom případě žádný rozlícený lesa pán nevyrukoval a světélko se prostě ztratilo, je označení "bludička" celkem na místě. Takže pro mě bludičky existují :-)

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Děkujeme za povzbuzující zprávy a trochu Vám závidíme, že jste je viděl :-)

Leoš Drahota bM

Není co závidět . Tento fenomén , dá-li se to tak nazývat , není neškodný a výskyt se nemusí omezovat jenom pouze na šumavská teritoria . Hledat je , je hra s ohněm a otevřené setkání s nimi může znamenat konec našeho běžného života tak jak ho známe... V každém případě to ale nejsou duše mrtvých a ani nějaké výboje , či snad shluky energie.

Chtěl bych se podělit o dávný zážitek - Jeden tmavý večer na podzim roku 2005 jsme se šli s mými třemi kamarády zašít na cigaretku na naše oblíbené místo- na klády ke kravínu. Už nevím,kdo si toho všiml,ale když padla tma (cca 20:00), uviděli jsme zvláštní namodralé světlo z louky na protější straně údolí prosvítající zřejmě zkrze stromy,které stály v řadě před onou loukou. Alespon to tak vypadalo,protože jakoby pulzovalo a měnilo odstíny do barev červené,bílé a zelené,což jsem v ten moment přisuzoval hýbajícímu se podzimnímu listí ve výhledu (možná by se to dalo připodobnit k pulzarce vyditelné u rovníku,kde je hodně patrná barevná proměnlivost). Ale samozřejmě už tehdá v patnácti letech mi to přišlo velice divné, a tak jsem ihned začal burcovat mé přátele, at´ toho využijem a přijdeme tomu na kloub. Nejdříve chtěl jeden jít se mnou, ale bratři-dvojčata měli obrovský respekt, když nepočítám strach, který jsme měli všichni,a proto i tolika přesvědčování, protože jen se mnou by tam on nešel a já sám už vůbec ne. Já se ale nechtěl jen tak vzdát a chtěl jsem tam jít stůj co stůj - vzpomněl jsem si na dalekohled, a už jsme pro něj běželi s tím, že dotáhnu i rodiče, a že pujdem s jistotou. Bratři zůstaly mezitím na kládě hlídat. Bohužel jsme přišli bez rodičů, které by večer ve všední den nevytáhlo v tu chvíli ani ufo na zahradě, ale aspon´ jsem měl ten dalekohled.
Hned jsem se tedy podíval na onu věc, ale co jsem v tom dalekohledu vyděl doted´ nemůžu pochopit a nikdy nezapomenu. Nikdo nezapomene.
Jakoby stovky sytě barevných plamínků (čer. zel. mod. a bílé) zkákaly z jednoho na druhej a na opak- prostě se šíleně hemžily a přemíst´ovaly ve stále stejné ploše cca 2,5x1m a vůbec ne,že by splívaly- pěkně jasný,sytý.. Z jedné strany na druhou a shora dolů a naopak, neutuchajícně a velice rychle (hemžili se neuvěřitelně barevně lákavě).Možná kvůli tomu, jak jsem tam musel, že jsem šel směrem za tím i sám po poli mě kamarádi doběhli a rozmluvili mi to s tím, že to určitě nebude nic dobrého a že se mi něco stane. Ted´, když se nad tím zamyslím - ta touha,takovou v sobě nemám a děsí mě, i když nevím, jak bych se zachoval znova, když na to musím stále myslet a když při pohledu do lesa ve tmě stále hledám.. Ten večer byli vidět hvězdy,ale měsíc ne.Druhý den jsem šel sám na to místo pomocí jednoduchého a známého směru,ale v tu dobu jsem slyšel něco o svítících houbách, tak jsem se věnoval jejich marnému hledání. Když jsem nedávno zjistil pár info., vzpomněl jsem si, že právě přes tu louku (mch.je ve velkem svahu,tudiž je stale sucha) vedli ten samý rok v létě vodovodní připojku pro naši obec. Všude kolem Lhotic je ale břidlicové podloží a tedy žádná rašelina.. V minulosti se tu také těžil antracit. Pouze na spodní straně louky u zmýněných stromů je pod nimi potok a vlhký spodek další louky. Přes ten bych tehdy musel- možná, že to souvisí..
S kamarády si na to často vzpomenem, ale nikdy nelitujeme, že jsme nešli. Spíše litujeme,že jsme neměli kam to zaznamenat.

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Tomáši díky, to je velmi zajímavé, docela podrobné a unikátní svědectví. Stále doufáme, že se nám bludičky, i díky takovým zprávám, jako je ta Vaše, jednou podaří najít, zaznamenat a snad i vysvětlit. Děkujeme i za přesné určení místa pozorování! Mějte se fajn a zachovejte nám přízeň.

Leoš Drahota bM

Dobrý den
Také jsem měl tu možnost vidět (bludičky). Když mi bylo tak 12-13 nyní je mi 40let.Jezdil jsem s dědou chytat ryby pozdě večer k rybníku v Jevanech to byly kapři spíš jsme pytlačili :-). Vždy večer jsme je viděli mihotat se v trávě u břehu rybníka bylo to modro-zelené světýlko a podobalo se to opravdu jako malinká led dioda . Vzpomínám na to dodnes bylo to nádherné .Od té doby jsem je neviděl . Jinak super stránky.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Po generace se praví, že se kámen každým rokem posune o velikost špendlíkové hlavičky ke kostelu v Klobucích. Až se...
Hned nato dobýváme vrchol ráznou ztečí a žasneme. Rozhled nádherný, svahy strmé, až kolmé. Okolní doliny o dobrých půl...
PF 2014
Rok zase prolétl ani nevíme jak, byl jaký byl, ale ten co přijde by měl být rozhodně lepší. Všem našim čtenářům,...
Houseboat na Baťově kanálu
Přijíždíme autem k plavební komoře ve Spytihněvi. V rejdě kotví mnoho lodí a jedna z nich se stane na následující týden...