Pohanské kukule u Hrádku

Zachovalo se u malé jihočeské obce poblíž Trhových Svin pohanské božiště, nebo jde jen o přírodní seskupení výrazných balvanů? Jsou podivně pravidelné vrypy v trojúhelníkovém kameni neznámým pradávným nápisem, nebo jen prasklinami v hornině. Bylo období, kdy se mělo za hotovou věc, že znaky na kameni sdělují přes propast věků něco zásadního a každý z balvanů tzv. jeviště měl svou přesně určenou funkci při vykonávání dávných obřadů starých Doudlebů.

Je chladný podzimní podvečer kdysi dávno před vším co známe, nebo co bylo zaznamenáno do kronik. Nekonečným, ničím nenarušeným zvlněným mořem hustých neprostupných lesů se rozléhá nadržené bučení zubřích býků a starý hladový medvěd dole pod skálou nervózně přešlapuje ze strany na stranu. Nedaleko od něj v malém údolíčku hoří ohně, peče se maso tetřevů a kouř zahalující do bělavých závojů okolní háj mu žene do široce rozevřených nozder neodolatelně dráždivé pachy. Nejraději by se rozeběhl a zmocnil se lačně všeho, po čem jeho prázdné břicho tak touží. Ale bojí se. Tam na mýtině v chatách z proutí a hlíny žijí lidé, kteří mají ostré zbraně a pálící oheň. Musí počkat, je to k nevydržení, ale ví, že jeho chvíle přijde.

Slunce se schovalo za obzor, lesy bez konce se noří do modravého šera a lidé z mýtiny ve skupinách míří k jednomu místu, skrytému v blízkém tmavém háji. Jsou slavnostně oblečeni do dlouhých režných hávů, sepnutých velkými kovovými sponami, nesou zapálené pochodně a mísy plné vybraných pokrmů. Jdou pomalu a vzrušeně si mezi sebou šeptají. Zastavují se pod nevysokou skálou, kde na čerstvě nařezané zelené větve pokládají své dary. Hubený, věkem vysušený stařec předstupuje před ostatní, zády se opírá o vysoký plochý balvan a zdvihá obě paže směrem ke korunám stromů. Ostatní si kolem něj sedají na zem, ti s největšími sponami pak do půlkruhu na přitesané kameny. Pod skálou osvícenou mihotavým plamenem pochodní starý muž dávno zapomenutými slovy žádá lesní duchy i nejvyšší božstva o přízeň. Prosí o dostatek zvěře, o dobrou úrodu a zažehnání nemocí. Na kamennou desku před něj pokládá mladá dívka právě zaříznutého králíka a v jeho krvi, odtékající z ještě se škubajícího tělíčka, namáčí snítky z čarovných bylin. Stařec je bere do dlaní a vyhazuje do kouřem nasyceného povětří. Všichni shromáždění začínají zpívat a tmou se do dalekých hlubin okolních hájů nesou táhlé tóny ponurých písní. Z nedalekého mlází vše pozorují oči nedočkavé šelmy.

Mlha chladného rána se válí po vrcholcích stromů a ke kamennému božišti znovu míří ctihodný stařec. S uspokojením prohlíží prázdné nádoby pod skálou a svému lidu odnáší dobrou zprávu. Bohové a démoni naše dary přijali! Starý medvěd zatím ve svém doupěti konečně nasycen slastně usíná.

Někdy v roce 1906 zaujalo Františka Miroslava Čapka v lese poblíž malé obce Hrádek nedaleko Trhových Svin zvláštní seskupení žulových balvanů. Před rostlou nevysokou skálou tu do jakéhosi půlkruhu leželo, částečně v zemi zapuštěno, asi 10 balvanů. Ze skály pak do půlkruhu vystupoval homolovitý, přes 6 metrů vysoký monolit zvaný Bába a hlavně asi metr od něj stojící, 5 metrů vysoký trojúhelníkový plochý balvan, na první pohled vypadající, jako lidskou rukou vztyčený a menšími kameny zapřený menhir.

Učitel a národopisec František Miroslav Čapek se narodil v roce 1873. Nejprve v Českých Budějovicích a následně v Písku vystudoval reálné gymnázium, poté od roku 1894 učil na obecné škole v Lišově. Byl také poštovním úředníkem a od roku 1919 českobudějovickým městským archivářem. Nakonec však proslul především jako znalec regionální historie, sběratel národopisných materiálů a propagátor významných osobností Jižních Čech. Zemřel roku 1946 v Českých Budějovicích.

Objev záhadné sestavy kamenů v lese u Hrádku, skutečně připomínající jiná existující posvátná božiště pohanů, jistě tohoto badatele a jihočeského patriota nadchl. Možnost přítomnosti takhle staré památky v „jeho kraji“, musela takto založeného člověka velmi vzrušovat. Proto zkoumání tohoto objektu, hledání důkazů, stop a souvislostí, podporujících jeho teorii, napříště věnoval nemálo svého času a úsilí.

V půlkruhovém „jevišti“, jak se začalo místu říkat, o poloměru přibližně 8 metrů, spatřoval významné shromaždiště západoslovanského kmene Doudlebů, kteří tu buď uctívali svá božstva, nebo se radili o správě svého území, či volili své vůdce. Na přitesaných balvanech, rozmístěných okolo báby a trojúhelníkového menhiru podle Čapka mohli sedávat staršinové, aby odtud řídili mimořádné sněmy, na kterých se rozhodovalo o nejdůležitějších záležitostech života místního lidu. Jeviště bylo podle F. M. Čapka i archeologa profesora Jana Peiskra, který božiště také zaníceně zkoumal, původně mnohem rozsáhlejší a počet balvanů, vymezujících půlkruhový, kruhový či eliptický prostor, vyšší. Celá sestava byla podle tohoto výzkumníka mnohem členitější a každý z kamenů, dnes se tu bez řádu povalujících, měl své přesné místo a určení. V pětibokém, hrubě přitesaném plochém kameni, ležícím pod svahem asi 30 metrů od čelního monolitu, viděl například profesor Peiskr sesutou desku stolce, sloužícího starým Slovanům k obřadnímu uvádění kmenových vůdců do funkce. Průběh jednoho takového obřadu se nám zachoval v popisu, pocházejícím ze švédské Upsaly.

Poblíže Upsaly scházeli se voličové na louce Mora. Na ni kladli staré kameny, mezi nimi 1 veliký a na něj povýšen nový král. Odsud zvedli ho na ramennou a ukazovali všemu lidu. Olans Magnus vypráví: Kol kamene Mora leží 12 něco menších kamenů, upevněných v zemi. Tam scházejí se říšští hodnostáři a jeden z nich vykládá lidu, jak je důležito pro bezpečnost státu i obyvatel zvolit sobě krále ...

Podobný obřad však známe i z naší historie, vždyť na kamenném stolci se ujímali vlády nad zemí také česká knížata.

Český rituál stanovil, že nový náčelník národa, kněz či kníže, kdykoliv se ujímal vlády, býval na Vyšehradě přiveden ke kamennému stolci a to v obvyklém oděvu selském, a ukázány mu lyčené střevíce i selská mošna Přemyslova na znamení, že knížata pocházejí z lidu prostého. Slíbiv přísežně kolem stolce postaveným lechům, že bude zachovávati ústavu, t. j. právo a mrav, byl oděn v roucho knížecí, načež teprve bylo mu lidem holdováno. Tak byl povolán na stolec Přemysl Oráč i jeho nástupci, až při korunovaci Václava I. syna Přemysla I., prováděné mohučským arcibiskupem, byl tento starobylý obyčej zhrdlými pány zúmyslně vynechán.

Oba hrádecké monolity, stojící v čele pomyslného půlkruhu by podle Čapka mohly symbolizovat také nejvyšší božstva kmene a i díky blízkému okolí, opředenému množstvím hodně starých pověstí se domnívá, že se jeviště původně nacházelo uvnitř posvátného háje. Háje, který jak se zdá, se stal posléze jakýmsi místem prolínání mezi starým a novým. Snad i díky tomu, že to staré – pohanské tu zůstávalo v povědomí lidí déle, než v jiných krajích.

Na kopci dnes zvaném Kostelík, zdvihajícím se východně od jeviště, sídlil prý v dávných dobách Černoboh, na vrchu Dubí či Dubík, jižně od jeviště zase Světloboh. Dvě božstva, dva póly moci, světlo a tma, dobro a zlo. Dva sousední kopce a někde mezi nimi naše božiště. Když se do kraje přikradla víra v jednoho boha, byla k potlačení sil starých božstev a hlavně víry lidí v ně postavena na kopci patřícím odnepaměti Černobohu malá kaple Panny Marie Sněžné. Na spojnici Kostelíku a vrchu Dubí stávala zase skála, zvaná Bludný či Čertův kámen, uprostřed jehož temene bývala oválná prohlubeň, v které divé ženy udržovaly věčnou vodu. Podle jiné a asi novější pověsti však chodila do prohlubně koupat Ježíška panenka Maria. Kámen už není, neboť jej kdysi kameník Studený z Rejt použil na výrobu žlabů a schodů. Pohanská i křesťanská legenda tu však mezi sebou soupeří dál. Jiný kámen, opředený dávnou pověstí stále ještě stojí na svém místě. U paty Dubíku, u cesty od Bukové, leží tzv. Kámen s bičem. Prý v něm byla vtělena Panna Marie a pohani do ní šlehali bičem. Při jednom zvlášť nenávistném úderu se bič nevěřících přerazil a rána v kameni jako hluboká jizva zkameněla. To je další příběh vyprávějící o souboji dvou nesourodých světů, které se tu prolnuly a nezáleží příliš na tom, že je jizva ve skutečnosti jen trhlinou v žule, zacelená křemennou mízou.

Kaple na Kostelíku byla nakonec někdy po roce 1786 zrušena, jakoby sem nepatřila. Na jejím místě pak byla roku 1904 postavena alespoň malá žulová boží muka, snad aby Černoboh nezačal zase vystrkovat růžky.

A samotné božiště? Nepatří jeho pohanský původ také jen do říše legend a nejedná se ve skutečnosti jen o náhodné přírodní seskupení balvanů, oddělených erozí od mateřské skály? František Miroslav Čapek si byl po jednom vydatném přívalovém dešti v roce 1929 jist, že našel důkaz o výjimečnosti a posvátnosti tohoto místa.

Až tu sama příroda přispěla. Velké deště před 3 lety strhly mech z tříbokého kamene a na něm objevily se dosud neznámé črty, nejpodstatnější to část celé věci. Tím vzpružen a přesvědčen, ač ještě nyní někteří mi tvrdili, že črty jsou přirozené trhliny, odhodlal jsem se ke zveřejnění celé věci, naděje se, že povolaným činitelům podaří se podstatu její konečně rozřešiti.

Ano na prvním z kamenů, počítáno z leva při pohledu k menhiru a bábě, objevil se pod odpadlým mechem „nápis“, který teprve celé jeviště náležitě proslavil. Na rovné vnitřní ploše asi metrového trojúhelníkového kamene spatřilo světlo světa několik do řady orientovaných, přibližně centimetr hlubokých vrypů, znaků, run, prasklin či čar, které začaly neobyčejně dráždit představivost mnohých badatelů, vědců, mystiků a kryptologů. Kolik se jich však u jeviště sešlo, tolik se následně objevilo variant znění „nápisu“ i jeho významu. ILLYXX, IILVXVX, XIINXUX, WIINKUX, WILLYYUX, KAKNUX, IILV)(V)(, KUKULE, CUCULSI či CVCVLLE četli mnozí z kamene, zatímco jiní tvrdili, že jde jen o náhodné dílo přírody.

Archeolog Phdr. Karel Sklenář ve své knize „Slepé uličky archeologie“ označuje jeviště u Hrádku za útvar vzniklý přirozeným zvětráváním žulových balvanů a nápis na kameni za praskliny způsobené vodou a mrazem. Stejný názor má pak i většina vědců, přestože k řádnému výzkumu lokality nikdy nedošlo.

František Miroslav Čapek už ale nepochyboval a v roce 1933 vydal vlastním nákladem publikaci „Vzácná památka v jihočeském Doudlebsku“. Byl si jistý pravostí pohanského božiště a vybízel odborníky, aby jeviště podrobili serióznímu vědeckému průzkumu. V roce 1938 žádá dokonce Národohospodářský sbor jihočeský Státní archeologický ústav písemně o vědecké posouzení lokality, ke kterému však nikdy nedošlo a tak zkoumání jeviště zůstalo i nadále na laických badatelích. Ti pak toužili především odhalit znění vzkazu, promlouvajícího k nám možná ze samého počátku osídlení tohoto kraje.

Co by však mohly záhadné znaky na kameni znamenat a kdo je do žuly vůbec vepsal? Přestože, nebo možná právě proto, že nápis zdánlivě nedává na první pohled žádný význam, neváhají různí luštitelé pustit svou fantazii z uzdy. Romantický archeolog ThDr. František Přikryl četl nápis jako KUKULSI – kukulka čili kukačka, pták který byl pro staré Slovany symbolem smrti. Božiště by pak mohlo být posvátným pohřebištěm, či místem, kde si muži slibovali věrnost ve jménu nejvyššího majestátu smrti. Místní obyvatelé zase dříve věřili, že celé jeviště je velkolepým hrobem pohanského vojvody a někde pod kameny se skrývá zlatý poklad. Nápis byl přisuzován Slovanům, Keltům, Germánům, ale i Římanům. Do Jižních Čech vedly jejich cesty z Vídně či Lince při jejich tažení proti markomanskému králi Marobodovi a na kameni u Hrádku mohli zanechat svou vizitku: X. četa vojenských vysloužilců, X. setiny V. pluku illyrských legií (decima manipula veteranorum decimae cohortis guintae legionis illyricae).

Etymolog Alois Ernst Milz viděl v nápisu, čteném odzadu, slovo CVCVLLE, neboli kukle, kuchle – kuchyňka. Že by však právě toto místo sloužilo pohanům k vaření pokrmů? Ne! Toto prosté slovo lze chápat i vznešeněji. Šlo prý ve skutečnosti o poustevnu druida, který zde „vařil“ léčivé lektvary a prováděl magické rituály, zajišťující jeho lidu harmonické soužití s bohy. Jen z trochu jiného úhlu pak můžeme číst IILV)(V)(, kdy )( je zrcadlové C – tedy K a dvě II jsou písmenem H bez spojovací příčky, což v řecké abecedě značí Éta, neboli E. Pozpátku tedy KUKULE jako kapuce, kukla, plášť do nepohody, mnišská kutna. A jsme zase u mnicha, poustevníka, svatého muže, poustevny.

K této interpretaci se přiklání i ing. Pavel Kozák. Je si vědom, že runy neměly znak V a Germán tesající tento nápis by musel použít tzv. alpských znaků. Kelti, kteří neměli své vlastní písmo, pak mohli skutečně použít řeckou abecedu, kterou znali. Pavel Kozák se domnívá, že božiště mohlo být již před několika tisíci lety uvedeno do funkce - iniciováno „zviditelněním něčeho, co muselo být pro tehdejší lidi vesmírným božstvem, i když šlo nejspíše o bytost přece jen nižší úrovně. Dnes bychom ji asi označili za mimozemšťana.“

Ano až takhle daleko jde ing. Pavel Kozák. Kamenem podle tohoto publicisty prochází vertikální přímka, která kromě provozování tzv. bílé magie umožňovala druidovi „mentální spojení s kosmem, jeho informačním polem a jeho hodně vysokými duchovními bytostmi.“ Kladná energie božiště je podle Kozákových měření vyvažována bodem se zápornou energií, nacházejícím se asi třicet metrů dál na skalnatém hřebeni. Místo, kde stojí boží muka, prý pak nese také určitý, ale nižší energetický náboj.

Pokud by měl ing. Pavel Kozák pravdu, šlo by o opravdu starou pohanskou přírodní svatyni a slovanský kmen Doudlebů nebyl prvním, kdo jí využíval. Doudlebové totiž přišli do Jižní Čech až v pátém či šestém století našeho letopočtu a dá se proto předpokládat, že božiště převzali po svých předchůdcích. Podle Františka Miroslava Čapka je však možné, že jej pro své náboženské obřady využívali až do 12. století. Měli díky své potřebnosti v oblasti, ať už jako strážci hranic či správci odlehlého území s fungující mocenskou strukturou, založenou na vlastních kmenových vůdcích, dostatek volnosti, aby mohli dál uctívat svá božstva. Teprve Břetislav II. ve svém zápalu pro netolerantní západní latinsko-německou formu křesťanství začal likvidovat vše, co by jen vzdáleně připomínalo stará náboženství. Nemilosrdně odstraňoval veškeré pohanské bůžky, modly, mohyly a zvyky pohanů. Kácel posvátné kameny, stromy i háje, boural svatyně a na jejich místě stavěl křesťanské kaple či alespoň kříže. Zrušil dokonce i slovanské bohoslužby, konající se až do jeho zásahu v Sázavském klášteře. Na Doudlebském hradě byl na místě pohanské ústřední božnice postaven první dřevěný kostelík a přestože prostý lid si nadále uchovával své zvyky a svá božstva, do kraje se začal vkrádat nový duchovní element. Sousední území připadla cizí šlechtě a znamení kříže pomalu ale jistě pronikalo do všech, i těch nejzapadlejších koutů Jižních Čech.

A přece podle všeho ještě na počátku 20. století žila v povědomí místních zvláštní úcta k místu, které je na první pohled zajímavé jen neobvyklým seskupením žulových balvanů. Podívám-li se okem nezaujatým na údajný nápis na trojúhelníkovém kameni, vidím jen pár něco přes 20 centimetrů dlouhých prasklin v žíle horniny, která je trochu jiná, světlejší než zbytek kamene. Říkám si, že v monolitu vzniklo díky různému složení hornin napětí, žíla popraskala, zapracovala voda, mráz a vznikly tak „znaky“. Jako nepřirozená a snad rukou člověka stvořená mi spíše připadá jakási vlna či rýha ve tvaru fajfky, nacházející se nad „nápisem“ ve vrcholu trojúhelníku, ale kdo ví. Jako indicie, nasvědčující tomu, že se skutečně mohlo jednat o místo se zvláštním významem pro dávné pohanské kmeny, mi nepřijde ani nápis, ani menhiru podobný obrovský trojúhelníkový plochý balvan, postavený téměř kolmo k zemi, ale právě to zvláštní povědomí místních lidí, kteří k místu chovají podivný respekt. František Miroslav Čapek vypráví, jak ženy nosily květiny, svaté obrázky a jiné „obětiny“ k božím mukám, postaveným na místě kaple a poté se vždy při návratu do vsi zastavili u božiště, kde stanuli ke chvilce zvláštního bojácného rozjímání. Jako by cítily dávnou posvátnost sestavy kamenů, jakoby se snažily pochopit dávno zaniklé kulty předků, s nimiž byly přes staletí spojeny neviditelnou nití kontinuality.

Ještě na počátku 20. století však vypadalo jeviště trochu jinak. Na fotografiích, které pořídil F. M. Čapek, vyčnívají kameny z lesní půdy mnohem větším objemem, je jich tu víc a jimi vymezený půlkruh je také daleko zřetelnější. Bylo tehdy asi mnohem snazší než dnes uvěřit, že je tato žulová sestava dílem člověka. Navíc velmi podobně uspořádaná božiště pohané opravdu stavěli, jak je vidět na fotografii z německého Lüneburgu. Pokud se podoba tohoto místa takto výrazně změnila během posledního století, jak potom mohlo vypadat před tisícem let?

Kdyby tedy šlo skutečně o dávné pohanské božiště, nepřipadá mi pravděpodobné, že by bylo využíváno Slovany v období od 6. do 12. století. Myslím si, že by v takovém případě bylo více kultivované, více přizpůsobené účelu pořádání shromáždění či uctívání bohů. Snad by zde byly zbytky zdí, terasy, valů, nebo alespoň řemeslně kvalitně opracované balvany. Vždyť tou dobou se již na několika místech v Jižních Čechách stavěly středověké kamenné hrady. Je proto asi věrohodnější, že by se mohlo jednat o svatyni předslovanskou, snad keltskou či germánskou a staří Doudlebové ji jen z respektu či možná také pověrčivosti udržovali v dobrém stavu, jako jakousi mystickou historickou památku.

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Napsat Moskytům></a></p>
<div>
Napište nám prosím bez váhání své nápady, náměty, návrhy ke spolupráci, připomínky a poznatky.
</div>
</div>
</body></html>

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Přihlášení

Na Plzeň do Amsterdamu
České pivo je známo po celém světě a tak není nic divného na tom, dát si ho třeba v holandském Amsterdamu. Pokud si ale...
Pohanské kukule u Hrádku
Zachovalo se u malé jihočeské obce poblíž Trhových Svin pohanské božiště, nebo jde jen o přírodní seskupení výrazných...
Zámek Nový Světlov
V pátek 27. května 2011 byly slavnostně otevřeny za účasti více než 300 návštěvníků nové expozice Muzea Bojkovska na...
Pobývají v Pivoňském klášteře duchové?
Na fotografii, kterou pořídili dva řemeslníci v troskách starého kláštera na Domažlicku, bylo zachyceno něco opravdu...