Po českých záhadných megalitech II

Po generace se praví, že se kámen každým rokem posune o velikost špendlíkové hlavičky ke kostelu v Klobucích. Až se dotkne jeho zdi, nastane prý zcela určitě konec světa.
Klobuky
Slavětín
Drahomyšl
Kounov

11
Nyní se přesuneme dále na sever - do obce Klobuky (okres Kladno). Tu si většina z nás jistě spojí s velkým menhirem nacházejícím se poblíž silnice po pravé straně směrem na Telce. Není to ovšem běžný menhir, ale jeden z mála menhirů na našem území přímo evropské velikosti srovnatelný např. s Bretagne ve Francii. Je největší a nejznámější v ČR - patří také k nejtajemnějším menhirům vůbec. Každý, kdo ho navštíví, si už určitě bude dlouho pamatovat jeho typický tvar, 3.5 metru vysoký černý "prst" ze železitého pískovce a čediče, ukazující kamsi do nebe.

Začneme tedy s již slíbeným tajemnem : K tomuto menhiru se totiž váží hned tři záhady. První je jeho energie. V dnešní době je už jisté, že menhiry disponují zvláštní energií, o níž jsem se zmínil na začátku. Pokud by se jednalo o koncentraci geomagnetického pole, pak má Klobucký menhir podle již provedených měření v okolí největší anomálii. Energie ale působí zejména na lidi, kteří se na místě zdržují déle jak 5 minut. Dokonce, když mluvím ze své zkušenosti, já jsem ucítil při jedné návštěvě jakýsi "náraz" silných vln. Pokud mohu soudit z krátkého souboru případů, pak má menhir jednu z nejsilnějších negativních energií vůbec. Slovem "NEGATIVNÍ" rozumím cokoli způsobující nepříjemné pocity s poruchami koncentrace. Zvláštní je, že některé prameny tvrdí pravý opak - stačí si pouze stoupnout zády k menhiru, zvednout ruce k obloze a už má menhir pozitivní relaxační účinky. Zkusil jsem to samé při návštěvě Klobuk 21. 6. 2004, tedy o letním slunovratu při východu slunce, kdy by měla pozitivní energie kulminovat - a vůbec nic jsem nezaznamenal. Zřejmě záleží na jakémsi přístupu mysli k věci, neboť ne vždy je člověk otevřen takovýmto silám, aniž si to uvědomí.

Druhá záhada se také vztahuje k letnímu slunovratu. Podle staré keltské pověsti menhiry vždy tento den za úsvitu zakřičí k nebi. Naštěstí je člověk tvor natolik zvídavý, že i po staletích se našli tací, kteří si chtěli ověřit její pravdivost. Uvolnily se peníze na další experimentální měření u klobuckého menhiru a výsledek se dostavil : Skutečně bylo zaznamenáno v daném čase ultrazvukové (tedy neslyšitelné) vlnění, které šlo z kamene kolmo vzhůru. I kdyby se potvrdilo, že materiálem kamene jsou i koncentrující krystaly, ještě nikdo nedokáže vysvětlit, proč tomu tak s roční periodou je. Souvisí to snad s geologickými ději, kterým zatím nerozumíme? A jak mohli určit zvuky staří Keltové (bez potřebné techniky)? Tyto otázky podezřele mnoho svádějí ke třetí záhadě kolem kamene, a tou je UFO.

Ano, skutečně poměrně nedávno (tuším v roce 1995) lidé viděli přímo nad menhirem pohybující se skupiny jasných světel. Ta letěla asi ve výšce 20 metrů nad krajem a zanedlouho byla také spatřena nad Horoměřicemi. Pozdějšími rozbory ukázaly, že UFO (objekt nebyl identifikován, to ale neznamená, že šlo o mimozemšťany) se pohybovalo přesně po přímce megalitické struktury. Tím se dostává smyslu menhirů úplně jiného významu - lze z toho snad vyvodit, že byly postaveny a užívány i jako jakési navigační věže pro jiné civilizace? Přímo u klobuckého to již bylo přece potvrzeno, že vysílá ultrazvukové vlny. Čím dál tím více se tím potvrzuje teorie styku pravěkých lidí s mimozemskými civilizacemi. Když půjdeme dále do historie, zjistíme, že vedle tohoto posledního (?) případu se to hemží podobnými záznamy, jen v různých interpretacích. Co tedy z toho vyplývá? Zajímají se pak mimozemšťané odjakživa o naši planetu? A proč? Toto by samozřejmě vydalo na samostatný článek, ale v případě kladných odpovědí jen můžeme konstatovat, že menhiry s tím úzce souvisejí.

Tajemna okolo tohoto monumentu není nikdy dost, ale nejen záhadami živ je člověk. Nyní si povíme tedy alespoň stručně něco z jeho historie : Je pravda, že menhir stával vztyčen ke svým posvátným účelům na místě odjakživa. Jen v posledních staletích prožíval krušné časy. Lidé z blízkého okolí věděli o jeho významu a snad i nadpřirozenosti, a proto se ho báli. Říkalo se mu Zkamenělý pastýř se stádem, což se uchovalo i do dnešní doby. Ve vzdálených staletích ho obklopovalo snad dvanáct menších kamenů ("ovcí"), něco na způsob českého Stonehenge. Je škoda, že tato malá pravěká observatoř se nedochovala - byla by v naší zemi jediná. Lidé totiž okolní kameny neznámo přesně kdy odcizili a pastýře dokonce několikrát povalili! Naštěstí přišly osvícenější časy a menhir stojí již přes sto let opět na svém místě. Co může některé z nás znepokojit, je jeden projev vandalismu, jenž byl na kameni spáchán : Asi před rokem byl celý pokreslen hákovými kříži! Kdo to udělal, se neví, ale každopádně se musíme pokusit tuto naši jedinečnou památku alespoň trochu chránit před těmito lidmi...

Abych nebyl skoupý na pověsti, zde je alespoň ta nejznámější, která se k menhiru váže : Po generace se praví, že se kámen každým rokem posune o velikost špendlíkové hlavičky ke kostelu v Klobucích. Až se dotkne jeho zdi, nastane prý zcela určitě konec světa. Skepsi na pověsti vyvolává snad jen skutečnost jeho povalení. Ale když se nad tím hlouběji zamyslíme, tak může být proroctví docela pravdivé. Protože kdo z nás by si dokázal představit život na Zemi za nějaký ten milion let...

Po našem nejvyšším menhiru se pomalu blížíme ke konci naší malé výpravy po megalitech vlastí českých. Nyní jsme na jejím severním cípu - podíváme se ještě za menhiry po obou březích řeky Ohře. Začínáme na náměstí obce Hřivčice (okres Louny) blízko Klobuk a Peruce. Tam ještě před rokem stával menhir nazývající se Starý ukazatel cest. Nyní je již tuším v Lounském muzeu. Proč ho vlastně odvezli? Z preventivních důvodů (po krádeži v Přelíci) a také pro jeho křehkost. Já zde byl v září minulého roku a menhir viděl ještě na původním stanovišti - před domem stál smaltovaný kámen štíhlého sloupovitého tvaru, bylo vidět jeho praskliny v místech přeražení. Menhir byl znám již celá staletí a sloužil kupcům jedoucích kolem Loun k orientaci. Bohužel ho potkal ještě horší osud než menhir klobucký, který byl jako pohanský symbol povalen, lidé v ukazateli cest viděli příčinu svého trápení, tak byl neznámo kdy sedláky rozsekán a ponechán svému osudu. Temná staletí minula a obec se rozhodla obnovit jeho zašlou slávu jakožto svého symbolu. Uchované kousky byly opět slepeny dohromady a kámen byl postaven na své původní místo a obehnán plůtkem. Takto ho již sice neuvidíme, ale může nás těšit skutečnost, že i dnes se obnovují památky i takového druhu, jako jsou menhiry.

12
Náš nejvyšší menhir většina lidí zná - Klobuky. Druhý nejvyšší - někdo si vybaví Drahomyšl. Ale kupodivu třetí u nás skoro nikdo nezná. Nachází se kousek od Peruce, a to ve Slavětíně (okres Louny), kam se teď podíváme. Proč tomu tak ale je, že tak velký menhir unikal dlouho pozornosti? Je totiž známo, že dlouho do novověku nosil velký dvouramenný kříž, tudíž vypadal spíše jako přírodní boží muka. Nyní ho nalezneme již bez kříže u lípy a rybníka na cestě do Počedělic. První, co nás zaujme, je jeho "hrb", vzniklý pravděpodobně odlomením jeho dolní i horní části. Menhiru se proto nejčastěji říká Baba - skutečně má siluetu stařeny s nůší na zádech.

Jeho černá barva napovídá, že je, podobně jako menhir klobucký, z čediče. Také jako by symbolizovala určité tajemno okolo něj - vypadá to, že máme opět co do činění s "nabitým" menhirem, vyzařujícím slabou, ale přece jen postřehnutelnou, pozitivní energii. Sice nevím, zda je to potvrzené, ale každopádně sednout si pod lípu k menhiru a pozorovat celé České středohoří stojí za to!

Za řekou Ohří navštívíme malou obec Orasice (okres Louny). Za posledními domy a kostelem nalezneme pod stromem v malém lesíku u pole jeden z našich nejmenších menhirů. Je metr vysoký, z tvrdého žulového materiálu. Je zajímavé, že i tak malý kámen přesně zapadá do geometrické struktury na našem území, tudíž musí být významným menhirem. V záznamech obce má své místo, spojují se s ním dokonce některé lidské osudy - je potvrzeno, že když se ho jednou skupinka lidí pokoušela přemístit, aby nepřekážel orbě, rok na to byla velká neúroda. Tak nevím, menhiry již tak přirostly ke krajině, že jejich přemístění dokáže i narušit přírodní harmonii, či přesněji řečeno rovnováhu. Vždyť mějme na paměti, že místa, která si pravěcí lidé pro stavbu menhirů vybrali, nebyla náhodná : Buď byla skutečně vybírána podle polohy hvězd, nebo např. podle transu tehdejších šamanů, kteří do něj upadali právě na těchto místech. S oblibou se už setkávají různé teorie o geomagnetických či jiných zónách, které se soustřeďují do přímek, a právě na jejich průsečících jsou většinou menhiry, jejichž struktura napomáhá k mnohonásobnému zesílení těchto polí. Otevřenou otázkou stále zůstává, jak na tyto objevy mohli přijít naši prapředci.

Ale vraťme se zpátky na zem. Menhir je pevně zaklíněn mezi podloží a kmen stromu a může tomu už tak být napořád. Jedna zajímavost předtím, než se vypravíme dále : V celém porostu se nachází ještě jeden kámen, který se nikde neuvádí. Připomíná nahnutý plátek skály. Možná, že byl vztyčen uměle, ať už v kterékoli době, nebo vznikl osekáním většího kamenného bloku. Každopádně vypadá zajímavě - právě svou nepřirozeností v krajině vzbuzuje pochybnosti o svém původu či účelu. Jediný menhir, kterému se podobá, je ten v Drahomyšli. A právě na tento velký menhir se půjdeme nyní podívat blíže.

13
Obec Drahomyšl (okres Louny) se nachází na hlavní silnici mezi Lounami a Žatcem. Jediná ulice přechází v cestu, po jejíž levé straně se již zdálky vypíná náš druhý nejvyšší menhir. Od ostatních se ovšem výrazně liší - jednak druhem kamene (křemitý pískovec), také ovšem svou "divokostí" v krajině - stojíme před ryze přírodním neopracovaným menhirem. Zub času ani lidé se na něm nepodepsali, je vidět jen hrubé menhirové opracování plátu skály (oseknutí druhé části vrcholu). Ale opravdu unikátní je jeho naklonění vzhledem k podloží - žádný jiný takový menhir zatím objeven nebyl. Vypovídá to o jeho velké stabilitě, tudíž že jeho velká část je zapuštěna v zemi.

Jeho účel by mohl být ryze astronomický, naklonění by mohlo sloužit k pozorování hvězd či spíše jen slunce. Podle některých zdrojů i obecních záznamů byl však několikrát z pole přemísťován, ale jeho typická poloha se díky jeho zřejmě rovné spodní části neměnila, tak i dnes máme možnost obdivovat ho v celé jeho původní kráse.

Menhiru se nejčastěji říká Zkamenělý mnich. Podle nejznámější pověsti byl převorem žateckého kláštera proklet za to, že utekl s dívkou, a tudíž zkameněl. Když se pozorně zadíváme na jeho tvar zepředu (foto), hned asi pochopíme bohatost lidské folklorní fantazie - skutečně silně připomíná siluetu skrčeného mnicha v kutně...

14
Drahomyšl můžeme opouštět s představou, že jsme všechny zajímavé megality již navštívili, ale přece to ještě není úplná pravda. Snad každý člověk, kterého alespoň trochu přitahuje jejich tajemství, slyšel pojem Český Carnac. Ano, naší úplně poslední zastávkou nebude nic jiného než slavné kamenné řady u Kounova (okres Rakovník), ležícího zhruba 10 km jižně od předchozí, v křivoklátských lesích.

O těchto megalitických řadách se toho již tak hodně napsalo, že pro orientaci všech uvedu stručně jen to nejdůležitější : Řady se všechny nacházejí v lokalitě náhorní plošiny zvané Rovina a na blízkém vrcholu Špičák. Jsou tvořeny vždy několika po sobě jdoucími slepencovými či křemencovými balvany a orientovány severojižně. V roce 1973 zde byl prováděn výzkum se statistikou 2239 kamenů. Bohužel mnohé vzaly za své při průmyslových odvozech socialistické éry a byly dokonce rozebírány nezodpovědnými lidmi na chalupy. To již naštestí dnes skončilo - v 70. letech zde byly prováděny archeologické výzkumy a následně zřízena naučná stezka. K čemu však řady sloužily? Nejjednodušší teorií je opět astronomická - podle řad tak byly stanoveny důležité pohanské svátky (letní slunovrat) a celý komplex fungoval jako nejsložitější pravěký kalendář u nás. Na Rovině se též nacházejí dva velké kameny, které lze zařadit dokonce i mezi menhiry : Nazývají se poněkud mysticky Pegas a Gibbon. Podle nich se v pravěku určoval východ slunce v důležitých dnech - stačilo se na ně podívat v určitém směru do "sedla". Takovým kamenům - pseudomenhirům - se podle toho říká vizíry.

Vypadá to, že naši pravěcí předci se nejspíše uměli sžít s přírodou na nejvyšší úrovni, jak jim to technické prostředky dovolovaly, tak proto také některé megality budovali. Záviselo na tom také přežití - jak jinak by se tehdejší zemědělec orientoval v čase než podle menhirů? My jsme se již ale několikrát přesvědčili, že to nejsou zdaleka jednoúčelové stavby, ale sloužily ještě k jiným, pro nás zatím nepochopitelným, tajemstvím zahaleným obřadům...

Kounovské kamenné řady jsou velmi rozlehlá lokalita, proto doporučuji prohlídce věnovat většinu dne. Byl jsem zde zatím jednou, ale nestihl to do setmění, tak následoval předčasný návrat. Na fotografii je zachycen alespoň první kámen, na který při vstupu do lesa narazíme. Je zřejmě pozůstatkem jedné z řad, kterých se zde zachovalo ještě asi třicet. Zůstal sice jen zlomek jejich původní slávy, ale pořád je nad čím přemýšlet o genialitě našich předků. Buďme za to rádi.

Naši malou exkurzi po českých tajemstvími opředených megalitech jsme právě zdárně ukončili. Prošli jsme známé i méně známé lokality na sever i jih od hlavního města. Kdo by si ovšem myslel, že je to veškeré bohatství našich menhirů, řad a jiných megalitů, co zde máme, toho musím vyvést z omylu - téměř na každém kroku narazíme na svědka naší minulosti v podobě kamene - ať již pochází ze středověku nebo časů nejstarších. Dalo by se říci, že opravdu téměř každá obec má nebo alespoň měla v minulosti svůj kámen - menhir či smírčí kříž. A to samozřejmě nejen v Čechách - stačí se jen pozorně dívat, třeba i v okolí svého bydliště, a dříve nebo později jistě na takovou starou památku narazíte.

Co se ovšem dělo menhirům ve středověku, začíná bohužel nahrazovat naše doba stále se rozmáhajícími krádežemi. Proto hodně vzácných kamenů putuje do muzeí - je to tak pro ně lepší, než jejich použití na nějaké malostavbě. Sice se zpřetrhá mnoho vazeb s krajinou, ve které menhir po staletí nerušeně stál, ale co se dá dělat...někdy je ústup zástavbě bohužel nutný a někteří zloději se také nepředělají. I přesto, hlavně díky zájmu odborníků, jsou všechny objevené kameny chráněny a dále mohou oživovat svým kouzlem kraj.

Menhirů, milníků i smírčích křížů je v našich krajích ještě většina zachovaných. Čas od času se dokonce objeví nové. Všichni je můžeme poodhalováním roušky jejich tajemství poznávat a zároveň i pomoci chránit pro příští generace. Sám jsem skálopevně přesvědčen, že různé záhady, které vstřebaly v době svého vzniku, nám ještě zdaleka nevydaly všechny - stále je totiž co objevovat!

Fotografie kamenů : http://www.kameny.mysteria.cz (web autora, pro zájemce je zde více informací nejen o našich menhirech)

Informace o kamenných řadách u Kounova byly z velké části převzaty z publikace Průvodce naučnou stezkou Kamenné řady u Kounova (Paedr. Pavel Kocourek, vydal Referát ŽP OÚ Rakovník, tisk PMH Rakovník)

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Komentáře

Článek je podle mého názoru velice dobře napsaný, jsem ráda, že jsem na tuto stránku narazila. Jen chci poznamenat ke klobuckému menhiru, že já naopak měla u něj velice silné, příjemné pocity, vyloženě mě nabil pozitivní energií, zřejmě záleží na tom, v jakém rozpoložení tam člověk přijde. Můj tehdejší přítel, se kterým jsem tam byla, necítil nic, i když se snažil, já už cítila vibrace několik centimetrů od kamene. Další zvláštností pro mě bylo to, že normálně chytám hysterický záchvat už při pohledu na pavouka daleko ode mne, ale ten, co seděl na Pastýři kousek ode mne, mě nechával naprosto klidnou... Zvláštní, ale velmi silný zážitek.

Staří Keltové opravdu mohli slyšet kámen "kříčet". Moderní člověk má smysly otupené rámusem civilizace, ale stačí pobývat nějakou dobu v přírodě a smysly se zbystří. V dávných dobách museli mít lidé ještě citlivější smysly, protože jim je nic neničilo. Např. Eskymáci taky slyší vzdálené vytí vlků, které je pro vědce z civilizace neslyšitelné, a orientují se podle něho při hledání sobích stád.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Billy Broches
Při těžbě dřeva byl 17. února 2014 poničen brdský camp Zlaté dno. Na stránkách Dějin trampingu od Boba Hurikána se...
Vážení čtenáři a fanoušci, děkujeme vám za přízeň, kterou jste našemu Geograficko badatelskému magazínu v uplynulém...
Lodní deník Cuba Libre
Za poznáváním Povltaví jsme se na začátku léta vydali tentokrát na palubě obytných motorových lodí, aby jsme tuto...
Spirály na Šiberně
Občas se někde nečekaně a na málo pravděpodobném místě vyloupne něco zajímavého, něco zapomenutého, trochu tajemného, i...