Francouzské dobrodružství 1

.... Ze spánku nás vytrhuje řidič ve tři ráno. Tak pánové, za půl hodiny jsme v Perpignanu, kde budete chtít zastavit? Protože je tma a nemáme žádnou orientaci, volíme místo výstupu - čerpací stanici na okraji města. Za hodinu se bude rozednívat tak uvidíme jak dál ....

1. díl
Dnes už si ani nepamatuji, kdy to všechno začalo. Jisté je to, že jsme jednoho jarního dne seděli ve střižně a rozebírali dokončenou reportáž z francouzského Avignonu, kterou natočil a sestříhal I. Také by se asi slušelo napsat, kdo že to všechno, co bude následovat způsobil. Seděli jsme tři. Režisér I, scénárista M a já. I nám ostatním básnil o Avignonu tak dlouho, až jsme se rozhodli, že do té jižní Francie pojedeme. Toto své rozhodnutí jsme ještě náležitě probrali a stvrdili v hospodě Stará pošta několika smíchovskými dvanáctkami.

V následujících dnech, týdnech a měsících jsme začali našemu rozhodnutí dávat konkrétnější podobu. Plán byl asi takový-procestovat jižní Francii, živit se příležitostnou prací a za měsíc se vrátit bohatší především o životní zkušenosti a něco peněz, které podle I. všude ležely jen je zvednout. Já, který jsem v cizině nikdy takto necestoval, jsem se obával, jak se tam například domluvím. I. mi pravil, že francouština je velice lehký jazyk a tudíž po pár dnech budu nejen plynně hovořit ale i rozumět. Na důkaz toho si s M. vyměňovali francouzsky několik vět a přeli se například o to, jak se správně s francouzským přízvukem vysloví slovo meloun.

Jednoho pondělního rána mi M. s tajuplným úsměvem sdělil, že vše je na dobré cestě. Na můj podrobnější dotaz mi prozradil, že se vrátil od známých ze Slovenska s adresou jakéhosi velkého statkáře, majitele vinic a broskvových plantáží. To jeho jméno, si budu asi pamatovat ještě hodně dlouho - Michel Muso - Prades - jižní Francie. Tak tomuto pánovi stačí prý napsat a máme o práci a tudíž i o peníze s obživou postaráno. Bylo rozhodnuto - jedeme česat broskve do Prádes. M. se zavázal, že pánovi Musoovi napíše. Na mapě Francie jsme si dokonce našli i oblast, kde naše broskve rostly. Radost a sebevědomí nám zkazil I. který se rozhodl vyměnit jižní Francii za jižní Řecko. Tím pádem se z trojice stala dvojice - totiž M. a já. Asi po měsíci mi M. sdělil, že pan Muso odpověděl a je ochoten nás zaměstnat jako česáče. Jeho jediná podmínka je prý naše poctivost. Řekl mi i výšku platu - 30F za hodinu. Po patřičném vynásobení jsme usoudili, že rozhodně nouzí trpět nebudeme. Stanovili jsme datum odjezdu na 11.července. Zcela jsme propadli cestovní horečce. Navzájem jsme konzultovali seznamy věcí, které povezeme s sebou. M. zcela převzal iniciativu a vypátral agenturu, kde jsme zakoupili autobusové jízdenky Praha - Barcelona. Při koupi jízdenek jsme se dohodli s řidičem na našem vysazení v Perpignanu u francouzsko - španělských hranic. Z radosti ,že kostky jsou už vrženy, jsme opět navštívili Starou poštu.

Den D se přiblížil strašlivě rychle. V půl páté ráno jsme oba s vybavením na celý měsíční pobyt nastoupili do agenturního autobusu. Dobrodružství začalo poměrně klidně. Česko - německá hranice i se svými byrokratickými úředníky zůstala brzy za našimi zády. Já osobně jsem díky dokonalosti německých silnic upadl brzy do polospánku. Nikdy před tím, jsem si nemyslel jaké je to Německo dlouhé. Při občasných procitnutích jsem se alspoň podle cedulí snažil zjistit, kde se nalézáme. V podvečer přejíždíme německo - francouzskou hranici. Hurá, Francie!!! Zcela jsme oba procitli a více se věnovali naší cestě. M. se snažil rozptýlit mé drobné obavy tím, že v případě jakéhokoliv neúspěchu má dost peněz.

Díváme se na ubíhající krajinu za okny autobusu. Docela sympatická jména mají ti frantíci Champagne nebo třeba Lyon....... Přiblížil se večer a po sedmiproudé dálnici na Lyon se valí sedm proudů automobilů tam a sedm proti. Nikdy před tím jsem takový silniční provoz neviděl a navíc uvažuji, kam asi všichni ti lidé směřují. Po každých třiceti kilometrech je další zvláštnost - dálniční mýto. Překvapuje mne jeho výše. Nebo třeba avizování cen pohonných hmot již deset kilometrů před čerpací stanicí. Docela dobrý vynález. Vše přikryla tma a náš Neoplan směřuje k cíli. Jaké příhody nás asi čekají??

Ze spánku nás vytrhuje řidič ve tři ráno. Tak pánové, za půl hodiny jsme v Perpignanu, kde budete chtít zastavit? Protože je tma a nemáme žádnou orientaci, volíme místo výstupu - čerpací stanici na okraji města. Za hodinu se bude rozednívat tak uvidíme jak dál. Loučíme se s posledním opěrným českým bodem a kráčíme v husté, černé tmě k neony osvícenému drakstoru. Vytahujeme z batohů svetry. Je zima a tak trochu pochybuji, zda jsme vůbec na jihu. Navrhuji M., který je daleko lépe komunikačně vybaven, aby se zeptal, zda mají v obchodě cigarety. Vrací se se sdělením ,že mají.Vyrážím do příjemného francouzského "Smíšeného zboží´´ .V regálech ani u kasy však kuřivo nenacházím.Ještě jednou se M. venku ptám a ještě jednou se vracím,rozhodnut použít svoji nevalnou angličtinu.Paní u kasy na můj dotaz přikývne a francouzsky mi nabízí různé značky.Protože jsem však očekával vizuální nabídku s tím že bych pak na Camelky ukázal,znejistěl jsem a česky se zeptal zda má cigarety s velbloudem.Teď pro změnu znejistěla ona a opět začala ve své mateřštině nabízet.Naštěstí jsem si vzpomněl na slovo "kejml´´ a tak byl můj první francouzský obchod k oboustranné spokojenosti uzavřen.

Je pět ráno a my čekáme až se rozední. Je šest a stále tatáž tma. Už začínáme být netrpěliví. Nakonec se velice rychle rozednělo až v sedm. Teď jsme teprve byli překvapeni. Poměrně blízko na obzoru zasněžené vrcholky Pyrenejí a pod horami obrovská zelená plocha složená z vinic a plantáží broskvoní. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Přestože jsme byli od I. informováni, že Francouzi fandí stopu a tudíž ochotně stopaře berou, vydali jsme se pěšky do nejbližší vesnice. Cestou jsme radostně pokukovali po obalených neočesaných broskvoních. Plody byly nádherné .Volně rostoucí aloe a divoké mandloně plně podtrhávaly naše představy o této nádherné zemi. Před vesnicí jsme se ptali česáčů broskví, jak bychom se mohli zapojit do pracovního procesu. Poradili nám, abychom se zeptali v pěstitelských centrech. Přesto, že tato centra byla od sebe daleko, nezalekli jsme se a považovali jsme tuto radu za poměrně jistý úspěch. Vždyť M. měl v kapse pozvánku od pana Musoa. Procházíme vesničkou. Je naprosto ztichlá. Z pekárny se line vůně jakéhosi pečiva. Máme dobrou náladu a všemi vjemovými čidly do sebe natahujeme atmosféru. Okna s dřevěnými žaluziemi, kostelík na vršku s odkrytou zvonicí - taková je tedy typická architektura. Pověřuji M. aby zjistil, kdy jede nejbližší autobus do udaného centra. Majitel obchůdku, kterého M. kontaktuje, si to ale vyložil po svém a zve nás na nákup. Trošku šokováni jsme zjistili, že tady žádná veřejná autobusová doprava neexistuje. Trochu nám to zkazilo náladu, ale co, pojedeme autostopem ne? Za vesnicí to zkoušíme, ale žádné vhodné auto nejede. Mezitím se stačilo úžasně oteplit, takže svetry opět putují do báglů. S přibývajícím teplem úměrně přibývá aut. Převážně malé Peugeotky s mladými Francouzkami a psy. Ale nikdo nereaguje na naše stopařské umění. Čím to? M. říká, že se asi bojí našich velkých batohů. Já ale v duchu proklínám I. a myslím si své. A tak nám zbývá jediné české řešení - přesunout se pěšky. Teplota je už chlapská. Digitální teploměry u silnice ukazují 56°C a to je teprve deset. Myslím na Van Ghogha a jeho uřízlé ucho. Z krajiny se vylupuje městečko s pěstitelským centrem. Výtečně,,,, konečně jsme tedy u cíle. M. se ptá jakýchsi chlápků před centrem, zatím co já hlídám batohy ve stínu borovic.

Podle výrazu jeho obličeje soudím, že cosi není v pořádku. Dostali jsme mylné informace. Centrum zde sice je, ale vinařské. Ze žalu a prvního zklamání pojídáme multivitamíny, které mi nabalila žena na cestu. Máme za sebou patnáct kilometrů, bágly naprosto propocené. Broskvové centrum Saint Felié je pouhých sedm kilometrů. Patrně koncentrace vitaminů způsobila mobilizaci sil a zase pokračujeme. Za městečkem říkám M., že takový způsob přesunu se mi pranic nelíbí a opět stopujeme. Projíždějící náklaďáčky naložené broskvemi nás motivují. Jejich řidiči, když už nás potřetí míjejí, zdraví. Po dvou hodinách našeho stopu se stává zázrak. Staví nám velmi solidní pán s nákladní starou Renaultkou. Cestou se dozvídáme, že je patrně učitel. Když on se dozvídá od nás, kam směřujeme a jaký je cíl naší cesty, upřímně se směje. Vysvětluje, že lidi v tomto kraji v podstatě drží při životě dvě kampaně v roce. Broskvová a vinařská. Jinak je pro ně možnost výdělku v podstatě nulová. Radí nám vrátit se do přímořského Perpignanu a shánět příležitostnou práci v plážových komplexech. Nadšení pro broskve ze mne zvolna opadá. Loučíme se s pánem a já mu za jeho čin nabízím plechovku plzeňského. Sláva plzeňského piva sem asi ještě nedorazila. S díky odmítá a mizí. My nacházíme bez nesnází zdejší broskvové centrum. M. se ptá jakéhosi pána v bílém plášti. Pán ho bere s sebou do nitra budovy. Já sleduji poměrně velký provoz a v mysli se mi klube otázka, kdo takové množství broskví vůbec může zkonzumovat. Když je M. pryč asi půl hodiny domnívám se, že ruka je konečně v rukávu a práce bude. M. se objevuje ve dveřích se svým pověstným úsměvem a sděluje mi pravý opak. Nemáme prý pracovní povolení a tudíž nás neberou. I tak si říkám nevadí, pozvánka od Musoa to jistí a jdeme na vlak do Prádes.

Nádraží v Saint Felies mi připomnělo dokonale scénku ze slavného filmu Butch Cassidy a Saidence Kid, kdy oba protagonisté přijíždějí vlakem do Nového Mexika. Hezká secesní budova Saint Feliéského nádraží má okna i dveře pobité prkny. V kolejišti se popelí celkem pokojně pár slepic a v dětské vaničce zapuštěné v trávníku plavou dvě roztomilá kachňátka. Pohlížíme na sebe s M. a celkem vzácně se shodujeme v názorech. Naším informátorem se stalo malé děvčátko s míčem, které nám sdělilo tato fakta: Vlak do Prádes jede přibližně ve čtrnáct třicet a to ještě musíme dát znamení aby zastavil. Sedáme si na vyvýšený násep kolejiště. Jíme vedrem rozteklou čokoládu a zapíjíme teplým pivem. Když pohoda, tak pohoda.

Michail Rusin 2001

Podaří se odvážným českým česáčům broskví najít práci nebo bídně zahynou hlady v kraji hojnosti? Brzo se dozvíte v dalším díle Francouzkého dobrodružství!

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Na Plzeň do Amsterdamu
České pivo je známo po celém světě a tak není nic divného na tom, dát si ho třeba v holandském Amsterdamu. Pokud si ale...
Jizerské mordy - pachatel neznámý
I v nitru horské přírody čeká lidská bestie na svou oběť. Má výhodu překvapení a nepřítomnosti svědků. Ne vždy se pak...
Manády. No jasně, vždyť já tady už jednou byl! První deník, strana 35, říjen roku 1984. Přivedl nás sem Robur a jeho...
Na kole po Mladoboleslavsku
Fotoreportáž z cyklistického výletu na Mladoboleslavsko