Naše šibenice 14 - Ústí nad Labem

14. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

ÚSTÍ NAD LABEM

Ústecká šibenice byla postavena na vrchu Větruše, dříve známém jako Ferdinandova výšina. Nedaleko populární vyhlídkové restaurace – zámečku z roku 1897, na okraji zahrádkářské kolonie, těsně nad příkrým severním svahem kopce, pak dodnes stojí kruhová kamenná stavba. Vysoko nad tím, co dnes zbylo z historického centra města se vyjímá dlouho zapomenuté torzo toho, co ještě nedávno ani za šibenici považováno nebylo. Dlouho se místní domnívali, že jde o zbytek středověkého hradu, známého z pověstí jako Wittrusch a pravý účel stavby byl odhalen až po důkladnějším zkoumání.

přibližné rozměry naměřené 30.3.2008

výška kamenné podstavy: 220 – 300 cm
vnitřní průměr podstavy: 685 cm
vnitřní dřevěné pódium ve výšce 150 cm od horního okraje
síla zdiva: 76 cm

V roce 2006 proběhla za 1,5 miliónu korun obnova této památky na ústecké hrdelní soudnictví a staré zapovězené místo se stalo turistickým lákadlem.

Zdivo složené převážně z menších neopracovaných kusů místního tmavého čediče bylo zpevněno, díry po vypadlém kamení byly zaceleny, chybějící části doplněny a koruna podstavy osazena krytinou. Nadúrovňový vchod do podstavy byl vybaven dřevěným schodištěm, do nitra šibenice byla instalována vyvýšená prkenná paluba. K popravišti i kolem něj vede chodníček, do středu staré stavby byl zasazen velký dřevěný kříž. Při této rekonstrukci se však bohužel také poněkud změnil charakter místa a zahladily se některé stopy, z kterých by se dalo vyčíst víc o původní podobě tohoto zařízení.

Na starších fotografiích, pocházejících z doby ještě před obnovou, jsou například ve zdivu, z vnitřní i vnější strany patrné prohlubně – zřejmě patky pro uchycení dřevěných trámů. To by mohlo nasvědčovat tomu, že šibenice měla vnitřní i vnější ochoz, zdvihající se asi metr nad dnešní úroveň okolního terénu. Je však také možné, že ve vnitřních patkách bylo uchycené kompaktní pódium, vyplňující celou plochu stavby.

Ústecká šibenice totiž podle všeho nebyla jen šibenicí. Podle historických pramenů se zde nejen věšelo, ale i stínalo, upalovalo a lámalo kolem. Jednalo se tedy nejspíše o universální popraviště, jehož podoba se mohla blížit spíše typu 4 než 6 naší typologie. Z dřevěných trámů tu mohla být postavena jednoduchá konstrukce na věšení, zatímco na vnitřním pódiu se vykonávaly jiné typy exekucí. Vnější ochoz, pokud tu byl, pak mohl sloužit k lepšímu přístupu k dřevěné trámové konstrukci a snadnější manipulaci s odsouzenými při věšení. Našel jsem také zmínku o jakémsi domku pro kata, který měl být přímo součástí popraviště. Zřejmě se jednalo o přístřešek, kde měl popravčí uložené nářadí a kde se připravoval na výkon exekuce.

Na Větruši se popravovalo někdy od roku 1574, kdy sem byl výkon exekucí přemístěn z Červeného vrchu. Větruše v těch dobách nesla jméno Soudní vrch a k popravišti vedla od Bílinské brány z opevněného města, po mostě přes řeku Bílinu Soudní stezka. Ta byla na přelomu 19. a 20. století poničena sesuvem půdy.

Ústí nad Labem, v kterém v dobách, jenž nás zajímají, žilo jen jeden až dva tisíce lidí, zřejmě nevyužívalo své popraviště příliš často. Z dochovaných archivních záznamů se dá odhadnout, že do počátku 18. století, kdy město přišlo o hrdelní právo, zemřelo na Soudním vrchu rukou popravčího nanejvýš dvacet odsouzenců. O něco konkrétnější je však jen zápis, podle kterého byli na této šibenici v roce 1680 oběšeni čtyři muži. Ústí se ani nevyplatilo držet si vlastního kata a proto si ho vypůjčovalo v nedalekých Litoměřicích.

Výhled na město měli odsouzenci nádherný. Dnes už tato průmyslová oblast proložená paneláky ani z výšky příliš malebně nevypadá. S trochou fantazie si lze ale představit, že tu v kopcích na soutoku Bíliny a Labe, kdysi bylo opravdu pěkně. Popraviště na Větruši není klasickým zapomenutým zbytkem zdi na zalesněném kopci u malého městečka, jako ostatní naše torza šibenic. Nachází se na výletním místě téměř uprostřed hlučného města, je podle toho i novodobě upraveno, ale to mu neubírá na historické hodnotě.

Popraviště zřejmě nebylo ani klasickou kamennou šibenicí studničního typu, jak ji známe z většiny našich ranně novověkých měst. O tom, jak přesně to ale na Soudním vrchu od druhé poloviny 16. století vypadalo, jakou podobu měla šibenice a kdo zde byl na životě zkrácen se zřejmě už víc nedovíme.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Stezka korunami stromů
Krátký letní šumavský výlet na místo, poskytující pohled na krajinu z trochu jiné perspektivy. Nabízí ho v poslední...
"Asi půl druhého kilometru za Rehberskou vsí, směrem k jihozápadu tekou vody průplavu, spojujícího Vydru s Kiemelnou....
Za čarodějnicemi do Bílých Karpat
Loňský jarní trek jsem zvolil do kraje, kde se prý protínají siločáry minulosti a budoucnosti, kde ještě nedávno dávaly...
Lví hlava ve skále
Adršpašské skály spolu s Teplickými skalami tvoří nejvýznamnější pískovcovou plošinu Polické pánve v Broumovské...