Na bobří řece

Na řeku padá tma, snažíme se jí zrakem proniknout a zjistit, co to k nám plave. Stojíme nehnutě a potichu vyčkáváme. Je to on nebo není? Už je pár metrů před námi a my jsme si jisti. Je to ten, na něhož tady čekáme, je to bobr.
Stará Dyje
Přístaviště
Okousaný strom
Dyje u Janohradu
Bobr
Bobr
Bobr
Bobří hrad na Aljašce

Už od mého mládí byl pro mne bobr velmi zajímavý tvor. Měl jsem ho spojeného s divokou kanadskou přírodou, aljašskými zlatokopy i dobrodružnými romány. Byl pro mě zástupcem ryzí nedotčené přírody a také mě uchvátili jeho stavitelské dovednosti. Proto, jakmile se o nich začaly objevovat zprávy i u nás, za bobry jsem vyrazil. Naposled to bylo začátkem podzimu, kdy jsme se Moskytem vydali na jižní Moravu, kde je jedna z velmi početných kolonií těchto zajímavých a rouškou tajemství zahalených zvířat.

Bobr evropský (Castor fiber)

Bobr je statný hlodavec, který je přizpůsobený životu ve vodě. Má hustou vodotěsnou srst, zvláštní vodorovně zploštělý ocas a mezi pěti prsty zadních nohou má plovací blány. O jeho dokonalém přizpůsobení životu ve vodě svědčí i uzavíratelné nozdry.

Bobr se odedávna těšil velkému zájmu. Naši předkové pojídali bobří maso a pochoutkou byl tučný ocas. Loven byl nejen pro cennou kožešinu, ale také pro léčivou látku z řitní žlázy, které se ve středověku říkalo „bobří stroj“ a které se přisuzovala zázračná moc. Kromě toho je lidé hubili i jako škůdce, kteří ničí porosty na březích vodních toků. Následkem tohoto počínání byli bobři na našem území zcela vyhubeni. Nejdéle se asi udržel v jižních Čechách, ale i tady v první polovině 18. století podlehl. V dalších dobách bylo několik pokusů o návrat bobrů. Byly to bobři dovezení z jiných částí Evropy. Například kníže Schwarzenberg zakoupil bobry v Polsku. Tato zvířata však žila v tzv. bobrovnách a ne ve volné přírodě. Bobrovny byly malé domky, obehnané asi 1,60 m vysokou zdí s hodně hlubokými základy. Zde se jim celkem dobře dařilo a dokonce se rozmnožovali. Poslední z dovezených bobrů zašel přirozenou smrtí v roce 1882. Od té doby se zprávy o existenci bobrů na naše území objevovaly jen zřídka. Bylo to většinou na Moravě, kam se dostávali uměle vysazení bobři ze Slovenska.

Asi o sto let později se u obce Srby na Domažlicku objevil bobr. Byl to patrně emigrant z Německa, kterého pozorovali náhodní turisté i místní obyvatelé. Okousaný strom V roce 1987 jsem do této lokality podnikl první výpravu za bobrem. Nebyl jsem vůbec teoreticky připraven, ale i tak jsem místo výskytu našel, protože přítomnost bobra byla zcela jasná. Okusy na mnoha stromech a bobří hrad byly nezaměnitelné stopy. Živého bobra jsem ale ani nezahlédl, i když bylo jasné, že tu musí být. Stopy byly čerstvé.
O několik let později jsme se sem vrátili, ale bobr zde už nebyl. Nevím zda se někam přemístil, nebo nepřežil v sousedství člověka.

Od té doby jsem se o bobry nijak zvlášť nezajímal. Ale když se začaly objevovat stále častěji zprávy o rozšíření bobrů v Česku, začal jsem se o ně po letech opět zajímat. S Moskytem jsme se vydali na jižní Moravu do Lednicko-valtického areálu.

Lednicko-valtický areál

Obec Lednice a zvláště pak zámek, je každoročně vyhledáván našimi i zahraničními turisty a patří tak k nejnavštěvovanějším památkám. Dnešní tudorská novogotická podoba zámku z let 1846 – 1858 je velmi dobře známá a fotografii najdeme snad v každém průvodci po jižní Moravě. Neméně zajímavá je i okolní francouzská zahrada a velmi rozsáhlý park, který je protkán množstvím vodních kanálů, jezírek a rybníků. V parku jsou umístěny další zajímavé stavby. K nejznámějším patří asi minaret, který zde byl postaven v letech 1797 – 1804. Je to štíhlá 60 m vysoká věž, která slouží jako rozhledna. Po zdolání 302 schodů na nejvyšší, třetí ochoz, se Vám otevře zámecký park jako na dlani.
K dalším zajímavým stavbám, které skrývá zámecký park je Janův hrad neboli Janohrad. Jde o romantickou napodobeninu zříceniny středověkého hradu, která pochází z let 1801 až 1808.

Lednický park vznikal postupně více jak 300 let. Celé generace zahradníků, lesníků a botaniků postupně přetvářeli nivu řeky Dyje do dnešní podoby. Na staré Dyji O stáří areálu svědčí i mohutné stromy, rozličných druhů, které najdeme po celém parku. Někteří stromoví obři jsou tak zvláštní a zajímaví, že si je vybrali i filmaři pro svá filmová díla.

Nedaleko zámku se nachází Zámecký rybník, který je poset asi 16 ostrovy a ostrůvky. Lidem je sem však vstup zakázán, protože zde sídlí početné ptačí kolonie. Máte-li rádi vodu, určitě absolvujte romantickou plavbu po zámecké Dyji. Kratší trasa vede od zámku k minaretu a druhá, delší, začíná u minaretu a končí u Janova hradu. A právě tento asi čtyřkilometrový úsek nás velmi zajímal. Lodě pro asi 20 osob proplouvají starým řečištěm řeky Dyje. Řeka zde meandruje zachovalým lužním lesem a po celou dobu plavby je na co se dívat. Mimo jiné zde můžete zahlédnout ledňáčka říčního nebo želvu bahenní.

Až do osmdesátých let minulého století zde protékala řeka Dyje a pravidelné záplavy udržovaly křehkou rovnováhu v okolních lužních lesích. Vybudováním kontroverzních Novomlýnských nádrží se krajina značně změnila. Pod vodou zmizely unikátní lužní porosty a řeka Dyje byla odvedena do nového koryta. Staré řečiště se změnilo na stojící nebo jen mírně tekoucí vodu. A možná právě tohoto zásahu do přírody využili bobři a nastěhovali se do této oblasti. Z paluby výletního člunu je možné pozorovat na obou březích následky aktivity bobrů. Při velkém štěstí je možné zahlédnou i bobra samotného.

Ze života bobra

Bobr je velmi mohutný savec, který dosahuje délky až 100 cm a váží až 30 kg. Žije v trvalých rodinných svazcích na břehu stojatých nebo pomalu tekoucích vod. Přes den většinou spí ve svém doupěti a aktivní je hlavně za soumraku.

Živí se výhonky rostlin, trávou, bylinami a okusem kůry mladých stromů nebo větví. Je-li v blízkosti pole s vhodnou plodinou, využije ho dokonale. Má rád i jablka a další ovoce, které najde. V zimním období se živí hlavně kůrou listnatých stromů, které si nanosí do zásoby do svých skrýší pod hladinu vody. Do jeho zimního jídelníčku patří především vrby, osiky, topoly, olše, pochutná si i na dubu.

Bobr je skvělý stavitel. Je známo, že dokáže porazit i topol o průměru 70 cm. Ve stavitelském umění vyniká hlavně bobr kanadský, příbuzný našeho bobra. Sám jsem v Kanadě viděl hráz, kterou postavil bobr a je to mistrovské dílo. Hráz je důmyslně spletena z větví, zatížena kameny a spojena hlínou. Nebyla to vlastně jen jedna hráz, ale celá kaskáda. Jednotlivé hráze měli různou výšku, ta nejvyšší téměř 2 m. Dlouhá byla několik desítek, možná i stovku metrů a dokonale těsnila. A jako kopeček šlehačky na hrnku kafe, vystupoval z vody na nejvýše položeném jezeře bobří hrad. Existují i hráze daleko větších rozměrů. Asi ta největší má délku více jak půl kilometru, výšku přes 4 metry a základna je široká 7 metrů.
Bobr evropský takový stavitel není. Hráze většinou nedělá, ale najdou se i výjimky. Bobří hrady najdeme i v našich krajích. Nejmenší stavby se sotva zvedají nad vodu. Žije v nich jediné zvíře, nejčastěji mladé, které si ještě nezaložilo rodinu. Staré hrady mají mnoho metrů v průměru a výšku dva metry. Hrad má uvnitř až pět poschodí a bobři je budují řadu let. Vchody do těchto obydlí jsou umístěny pod vodní hladinou. V krutých mrazech se teplota v bobřích obydlích pohybuje od -2°C do + 4°C. V létě pak teplota nepřesahuje 20°C.

V místech, kde jsou břehy vysoké a pevné si bobr hrady nestaví, ale využívá toho, co mu příroda nabízí. V březích si staví nory, které mají vchod 0,5 až 2 m pod hladinou. Chodba je široká asi 40 až 50 cm a stoupá pod 30° úhlem. Chodba dosahuje délky 10 až 15 m a na jejím konci je dutina asi metr v průměru. Na povrch vede úzký větrací komín.

Bobři mají svá teritoria označena značkami. Jsou to nevelké hromádky hlíny postříkané výměšky řitní žlázy. Tím dává najevo všem ostatním bobrům, že je místo obsazeno. Díky silnému zápachu pozná i člověk, že zde bydlí bobři. Svůj okrsek, který bývá asi 100 až 150 m dlouhý, si bobři urputně brání. Když mláďata vyrostou, musí vyrazit „do světa“, najít si své území, kde si vybudují obydlí a zařídí vlastní život. Toto stěhování mladých bobrů je velmi důležité. Zaručuje, aby se bobři na jednom místě nepřemnožili. Velkou kumulací na jednom místě by docházelo k velkému ničení rostlinstva a následně k ohrožení samotných bobrů.

Za bobrem

S přicházejícím večerem je ideální doba na pozorování bobra. V tuto dobu vylézá ze svých obydlí a vydává se do okolí za potravou. My vyrážíme také. Obtěžkáni fotoaparáty a dalekohledy pronikáme úzkými pěšinkami do království bobra. Pomalu postupujeme po břehu řeky až k prvním okousaným stromům. Pozorně prohlížíme okolí a pořizujeme fotografie. Chce to pevnou ruku nebo blesk, světla rychle ubývá. Nakonec si vybíráme vhodnou pozorovatelnu a čekáme. Před námi je řeka, po které jsme ráno proplouvali, za námi se ozývají tiché zvuky usínajícího lesa. Bobrovy se ven nechce a tmy stále přibývá. Nakonec čekání vzdáváme. V lese už ani pořádně nevidíme, na fotografování bez blesku není ani pomyšlení, a v záři blesků by bobr asi moc dlouho nepózoval.
Vracíme se, mimo les je ještě trochu světla. Po hladině se k nám pomalu něco blíží. Z blízka ho poznáváme, je to bobr. Plavající bobr Zjevil se nám v místě, kde bychom ho vůbec nečekali. Nedal se nijak vyrušit a mířil si to dál po řece. Ještě nějakou dobu jsme ho po břehu následovali, až nám nakonec zmizel ve tmě.
Z časových důvodů jsme se dalšího pátrání museli vzdát, přesto se nám za krátkou dobu, kterou jsme tady strávili, podařilo bobra najít. Bylo to dílo náhody a štěstí, ale to je při pátráni po čemkoli potřeba vždy.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Pod podí
Do Chorvatska k moři jezdí každoročně miliony cizinců. Láká je slunce a hlavně moře. Někdo se jen povaluje na pláži a...
Ponorná řeka Valhala
Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli...
Cesta za poznáním je cestou světla (Via lucis)
Vesmírná energie, poznaná a využívaná už v pravěku, je neznámým až magickým pojmem pro současná akademická spolčení....
Kostnice v Sedlci
Kosti a kostičky z tisíců zemřelých tvoří unikátní výzdobu hřbitovní kaple v Sedlci u Kutné Hory.