Motáky z Albánie II

Vybrané zápisky z cesty po neuvěřitelné Zemi orlů. Na tuto expedici, která měla za úkol zmapovat dostupnost a vhodnost některých lokalit albánského vnitrozemí pro případnou komerční turistiku, jsme se spolu se Zdeňkem Mikšíkem vypravili pod záštitou netradiční cestovky Kudrna Brno, která si k tomuto účelu pronajala speciální expediční Tatru.

10.5.1995 Shqiperi – kdesi v horách

Stoupáme po ránu do hor úzkými hlinitokamenitými stezkami. Potkáváme jen osamělé pasáky ovcí a koz. Koukají na nás trochu nevěřícně, ale s úsměvem.

Naše poměrně dlouhá expediční Tatra má často problémy s vytáčením ostrých zákrut a proto je musí projíždět na více pokusů. Nad námi se zdvihá několikasetmetrový strmý svah a pod námi hluboké údolí. Terén je navíc nezpevněný, podmáčený a Tatra je velmi těžká. Možná, nebo spíše zcela určitě, tu ještě nikdy podobné vozidlo nejelo a ani s tím nikdo ze stavitelů cesty nepočítal. Dole, pod námi, vidíme malé osamělé vesničky, jejichž kamenné domky téměř splývají s okolními skalami.

V jednom rovnějším úseku cesty, asi 1500 m.n.m. náhle zastavujeme, neboť řidič zaznamenal poruchu. Brzo zjišťujeme, že nám praskla trubka od chladiče, bez které dál jet nemůžeme. Chvíli řešíme co dál. Nakonec ale řidičům nezbývá, než se vydat pěšky do nejbližšího městečka pokusit se tam trubku opravit. Zdeněk jde s nimi. Já zůstávám u auta spolu s ostatními a nikdo netuší, jak dlouho bude trvat, než se odtud hneme dál. Přestože stojíme uprostřed pustých hor, náhle k nám z různých směrů začínají přicházet pasáčci koz a ovcí, kterým je tak od šesti do šestnácti let. Přicházejí odnikud, jak horští trolové, co zrovna vylezli zpod kamenů nebo starých vykotlaných pařezů. Přicházejí s úsměvem na rtech, ale v očích jim svítí zlomyslné plamínky. Někteří nenápadně znovu odbíhají, aby přivolali posily. Za chvíli je naše nepojízdné auto obklopené houfem skřítků cítících možnou kořist. Začínáme chápat závažnost situace a rozdělujeme se na dvě skupiny. Jedna se vždy snaží ohlídat auto z vnějšku a druhá odpočívá uvnitř, aby po chvíli vystřídala tu první.

Základní snahou obléhatelů je ukořistit co se dá. To znamená i věci, které jim budou k ničemu. Hlídám jeden bok auta a pokud si na chvíli sednu na zem, okamžitě na mě visí několik dětí. Jedno se snaží se mnou komunikovat, zatímco další mi rozvazují boty a rozepínají opasek u kalhot. Přicházím o přívěšek na klíče, neboť ten se velmi líbí a nejsem již schopen ho po dobrém uhájit. Kdybych ho chtěl bránit silou, s přihlédnutím k jejich přesile, by jsme asi špatně dopadli. Dotěrnost dětí se stále stupňuje. Pokud však vezmeme do rukou klacky, oni náhle mají v ruce kameny a nože. Jitka odchází kousek stranou na záchod, ale je napadena starším klukem, který ji ohrožuje kudlou. Jen obtížně se jí podaří utéci zpátky k autu. Je poměrně velké vedro. Mám již od slunce spálený krk, ale albánčatům vedro vůbec nevadí. Jsou zvyklí na dlouhý pobyt v přírodě mimo svůj domov a tak nemůžeme očekávat, že by se snad odebrali domů na jídlo. Vytáhnou prostě své zapařené kuřecí kůže a ve stoje se nají. Jeden starší kluk se mě ptá, jestli nemám hlad. Přivádí ke mě kozu ze svého stáda. Naznačuje, že ji na místě podřízne a dá mi jí sníst. Já mu zase naznačuji, že nemám peníze, abych jí zaplatil. On zas, že žádné peníze nechce. Vysvětluji mu, že nemám hlad a on tedy po mě chce alespoň cigára. Postupně z nás dostávají všechny cigarety a loudí něco k pití. Nechce se jim odcházet pít až k vzdálenému potoku. Začínáme být bezradní. Na auto již občas dopadne nenápadně hozený kámen. Slunce se blíží k obzoru a řidiči se nevrací.

Uvědomujeme si, že noc na tomto místě by byla kritická. Ti nejvlezlejší trolové se nám již pokouší proniknout do auta. Náhle však v dálce vidíme, jak se k nám šplhá nějaký náklaďák. Je to od rána, kdy jsme zde uvízli první auto, které po této cestě projíždí. Nevíme jak se vyrovná s tím, že nemůže kvůli nám jet dál. Když však auto přijíždí na dohled, poznáváme na jeho korbě naše řidiče a jsme opravdu rádi, že je zase vidíme. Přivážejí autostopem dokonce i zavařenou trubku a hned se pouští do opravy. Když je naše auto znovu připraveno k jízdě, objevujeme, že se albánským dětem během obléhání podařilo ukořistit zadní odrazky a bohužel i víčko a měrku na olej, což se na krátko stává důvodem k hádce mezi námi a řidiči. Oni si vůbec neuvědomují, jak obtížné bylo po celý den hlídat auto.

Konečně opouštíme toto prokleté místo a skřítci jsou z toho očividně smutní. Jejich kořist jim předčasně uniká a jim se nepodařilo uloupit vše, co by chtěli. Krást je jejich téměř národním sportem, jak jsme poznali a nepřipouští si, že by na tom bylo něco špatného. Vždyť cizinci jsou tak bohatí a mají tolik věcí, které oni nikdy ani neviděli. Myslí si proto, že mají dokonce i jakési právo si něco z toho přivlastnit.

Stmívá se a my pomalu stoupáme stále obtížněji průjezdnou cestou. Propast pod námi se prohlubuje. Nakonec musíme vystoupit a házet v okolí sebrané kameny před auto, abychom zpevnili podmáčený terén a zabránili tak případnému zřícení do údolí. Už je tma a tak dláždíme cestu za svitu baterek a světlometů Tatry. Jsme v tu chvíli i celkem rádi, že nesedíme v autě, neboť v případě pádu bychom neměli šanci. Jen jeden řidič zůstává na palubě těžkého náklaďáku a snaží se prokousat o pár metrů dál.

Blízko půlnoci konečně vystoupáme do horského sedla, kde zastavujeme a táboříme. Kolem nás vidíme jen opuštěné kopule betonových bunkrů, které jsou v Albánii úplně všude. Na každé tři Albánce prý připadá jeden – to znamená jeden milion bunkrů, které nechal Hodža na různých, často zcela nepochopitelných místech, s obrovskými náklady vybudovat na obranu svého socialismu. Zalézáme do spacáků, ale déšť zahání všechny co nepostavili stan do auta a pod auto. Skončil velmi únavný den v albánských horách.

23.5.1995 Shquiperi – Bredhi Drenove

Brzo ráno vjíždíme do NP Bredhi Drenove. Je tu hnědouhelný důl, který stojí za prohlídku, ale my se nejprve vydáváme nahoru do hor, kde z lesů ční mohutný skalní monolit ve tvaru obrovského prehistorického veleještěra. Chvíli po něm lezeme, ale brzo nás vyhání voják, který se vynořil z nějaké jeskyně, neboť jsme prý neoprávněně pronikli na vojenské území. Se Zdeňkem se rozhodujeme, že zpět k autu do dolu sestoupíme jinou cestou, než jsme vystoupali do hor. Jdeme lesem, ale po chvíli přicházíme k okraji hluboké rokle, kterou protéká divoká zpěněná říčka. Hledáme místo, kde by se dala překročit. Pospícháme, neboť se blíží čas srazu v údolí. Dlouho se prodíráme hustým a trnitým porostem na jedné straně rokle, ale stále nemůžeme najít místo, kde se dá přejít. Nakonec se nám to povede v blízkosti vodopádu a se zpožděním nakonec přicházíme k autu.

Teď teprve máme čas prohlédnout si hnědouhelný důl. Uhlí se tu těží podpovrchově. Do úzkých štol vedou vratké koleje a tažné lano, kterým se ven vytahují plné vozíky. Vytahují se jen pokud jde elektrický proud, což je zde jen několik málo hodin denně. Všechny povrchové budovy dolu jsou v rozvalinách, kromě přístřešku, kde se z vozíků uhlí vysypává do nějakého zásobníku. Sem se proto od podzemních štol sbíhají všechny koleje. Od štoly k výsypce uhlí vozí jakýsi vláček na elektrický pohon. Na malé lokomotivě, která vláček táhne, sedí jeden horník v rozervaných zamaštěných montérkách, v ruce drží drát, kabelem spojený s motorem vláčku a těsně nad hlavou jím škrtá o ocelové lano, kterým protéká proud. Živá trolej! Od drátu a od koleček vláčku létají jiskry, horník se směje, jaká je to sranda a vozíky se pomalu kodrcají po prohýbajících se kolejích. Koleje občas vedou přes rozvodněný potok, někde jsou širší, někde užší, ale nakonec po nich vláček dorazí až k výsypce. Když je potřeba přejet na druhou kolej, poslouží jako výhybka kus volně ložené kolejnice, která se kopnutím jiného horníka přemístí do správné polohy. Všichni, kdo zde pracují, jsou neuvěřitelně špinavý, montérky mají prožrané kyselinou, zamaštěné od oleje, ale zdají se být spokojení, že mají alespoň nějakou práci. Kdyby zdejší prostředí viděl český bezpečák, musel by někoho odpovědného okamžitě zavřít a důl vyhodit do vzduchu.

Albánie je plná podobných výjevů, nad kterými středoevropan jen kroutí hlavou. Ať se nám cokoliv, co jsme viděli zdálo sebevíc absurdní, nakonec jsme pochopili, že ve stávajících hospodářských a politických podmínkách se v Albánii prostě jinak žít nedá. Jde spíše jen o určitý způsob přežívání, lidé se mu přizpůsobili a vypadá to bohužel, že v blízké budoucnosti to lepší určitě nebude. Krásná země, která by snadno mohla žít z turistického ruchu, je minulým režimem tak zdecimovaná a lidé jsou tak poznamenaní, že je téměř nemožné očekávat nějaké světlé zítřky.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

S mjučkem pod vodou
Jak jsem chtěl v řece, v potoce, v jezeře a ve vaně fotografovat pod vodou, jak mi to nešlo a jak se mi to nakonec...
PF 2014
Rok zase prolétl ani nevíme jak, byl jaký byl, ale ten co přijde by měl být rozhodně lepší. Všem našim čtenářům,...
Vánoce v podmořském ráji
Sharm El Sheikh Vám nabízí jedno z nejkrásnějších a nejslavnějších míst pro potápění. Naleznete zde bělavé písečné...
Stará Kouřim
Výpravy po stopách hodně dávné minulosti často končí jen u představ, jak to tam nebo támhle kdysi dávno vypadalo, kde...