Moravský kras - Ochozská jeskyně

Pomalu se nízkou spárou posunuji vpřed, kde vidím ve světle baterky zablácené boty toho, co leze přede mnou. Několik decimetrů silná vrstva bláta je lepkavá a smrdí. Dost ztěžuje postup vpřed. Je to namáhavé. Přesto, že jsem navlhlý a kolem je teplota asi 8 stupňů, je mi horko, potím se. Už se nemůžu dočkat, až se budu moci zase postavit. „Jak je to ještě daleko“?, ptám se sám sebe a zadýchaný se dál nořím do hlubin země.
Ochozská jeskyně
Společná fotografie po výstupu z podzemí
Moravský kras - Ochozská jeskyně
Moravský kras - Ochozská jeskyně
Moravský kras - Ochozská jeskyně
Moravský kras - Ochozská jeskyně
Moravský kras - Ochozská jeskyně

Už potřetí jsme zavítali do Moravského krasu užít si trochu jeskynního dobrodružství. V minulých letech jsme navštívili Novou Amatérskou jeskyni, Starou Amatérskou jeskyni a tentokrát míříme do jeskyně Ochozské.

Ochozskou jeskyni objevil místní občan patrně někdy před rokem 1830. V té době bylo známo jen přibližně 680 metrů chodeb. V cestě dál stálo několik sifonů, které bylo potřeba postupně překonat. To se také po letech podařilo a dnes je délka Ochozské jeskyně asi 1750 metrů. Projít jí ale není vůbec jednoduché. Těch několik sifonů tu samozřejmě pořád je a brání průchodu stejně, jako před sto lety.
Ochozská jeskyně se svou výzdobou řadí k těm nejkrásnějším. V letech 1966 až 1975 byla jeskyně zpřístupněna veřejnosti, ale pro časté záplavy byl provoz ukončen. Dnes se do tohoto podzemí mohou podívat jen jeskyňáři, kteří zde provádějí výzkum a také výjimečně veřejnost.

Za mohutnými vraty, která brání volnému vstupu lidí, ale naopak nebrání povodňovým vodám opustit podzemí, jsou patrné úpravy úzké přístupové chodby. Po několika desítkách metrů se však rozšiřuje a my se ocitáme ve velkém dómu. Na první pohled jsem uviděl něco pro mne nezvyklého. Všude kolem tu jsou různě veliké nádoby, které vypadají, jako když zachytávají vodu z děravé střechy. Od našeho průvodce a kamaráda Tondy se dozvídáme, že je to opravdu na zachytávání vody. V jeskyni stále probíhá vědecký průzkum a některá opravdu velmi důmyslná zařízení pomáhají zjistit, kolik vody tady nakape z krápníků.

Naše cesta však pokračuje dál. Pozorujeme malá jezírka, kde vznikají jeskynní perly, což je jeden z místních unikátů, užíváme velkých krásných prostor. Ale nebude to navždy. Blížíme se k sifonu. Je to asi dáno malou srážkovou činností v tomto roce, ale sifon je bez vody. Musíme se sehnout, místy i lehnout, kousek se proplazit lepkavým blátem a můžeme pokračovat dál v cestě.

Kocháme se okolní výzdobou a do cesty se nám opět staví sifon. I tentokrát nám jsou podzemní síly nakloněny, ani zde není voda. Ovšem sifon je mnohem delší, blátivější a nižší. Musíme opatrně postupovat dál. Nad hlavou máme drobné krápníky – brčka, a každý jen nepatrný kontakt naší přilby by mohl mít pro ně fatální následky.

Celí zablácení se nakonec všichni protahujeme a můžeme zase chvíli ve vzpřímené poloze pokračovat dál. Kdesi před námi je další a poslední sifon. Ten ale bez vody snad nikdy nebývá. Jsme unaveni a uvažujeme o návratu, když před sebou slyšíme Tondu, jak něco volá. Co se děje?, ptám se, když zastavuji vedle něj. „Není tam voda, to si nemůžeme nechat ujít“, otáčí se a kouká na naše reakce. Je to výzva. Jsem sice už znaven a raději bych zamířil co nejrychleji k východu, ale to si nemůžu nechat ujít. „Tak jdeme“, rozhoduji se. Ostatní se přidávají. Jen Leoš s Evou se už asi nechtějí soukat do úzké spáry s největší vrstvou bláta, kterou jsme zatím na naší cestě potkali. Nezlomí je ani naše řeči o nezapomenutelném zážitku a tak se rozdělujeme. Oni dva se pomalu vrací a my se zabořujeme do studeného hnusného bahna.

Tisknu se k zemi a pomalu se posunuji vpřed. Snažím se, aby se mi bláto nedostalo do pusy, a v duchu počítám, kolik ještě metrů zbývá. Při chvilkovém odpočinku sleduji jak je v blátě živo. Různé žížaly, červi a pijavice ne mne ve světle baterky vykukují z rozryté hlíny. Odpočívat ale nemohu dlouho, abych nebrzdil ty za mnou. Znovu se zarývám do bláta a doufám, že tam nebude nic horšího.

Konečně se mohu postavit. Jsme v nevelkém dómu, kde jeskyně končí. Pod nohama nám protéká tenký pramínek vody, který se při povodních rozlije do ohromné podzemní řeky a zaplní všechna místa, kudy jsme procházeli.

Ač jsme s tím vůbec nepočítali, dobyli jsme místo, kam často lidská noha nevkročí. Můžeme se počítat mezi asi 30 lidí na celém světě, kteří se sem kdy dostali. A možná jsme jediní, kteří se sem dostali bez čerpadel vody a dlouhé technické přípravy.

Ač jsme šli téměř stále spolu, každý z nás náš podzemní výlet viděl trochu jinak. V každém z nás se zachovaly jiné vzpomínky. Jak naši cestu viděl Leoš, si můžete přečíst dále.

Další text: Leoš Drahota

Vstoupili jsme do jeskyně Balcarka a průvodce spustil svůj naučený, snad již tisíckrát beze změny odvyprávěný výklad. Kolem nás se otevíraly krásné podzemní prostory nasvícené různobarevnými reflektory i blesky mobilních telefonů a my kráčeli po rovném betonovém chodníčku, přidržujíce se bytelného zábradlí. V největším dómu nám dokonce náhle začala z výkonných reproduktorů hrát symfonická hudba a světlomety mnoha barev synchronizované s hudebním doprovodem, střídavě osvětlovaly bohatou krápníkovou výzdobu.

Opravdu takhle vypadá jeskyně? Vím, že ne! Uvědomil jsem si ten kontrast o to intenzivněji, neboť jsme den před tím měli po čase opět možnost navštívit jednu moravskou jeskyni v její „původní“ podobě. Pronikli jsme pod vedením našeho kamaráda jeskyňáře Antonína Tůmy do nejzazších koutů jeskyně Ochozské a byl to znovu parádní zážitek. Paradoxně o to parádnější, že tu nebylo žádné osvětlení, chodníčky, či romantická muzika. Místo toho jen z neznáma před námi se vylévající tma, kamení, bláto, a příjemné tušení sounáležitosti.

Nebylo to sice tak fyzicky náročné jako před dvěma lety ve Staré Amatérské jeskyni, ale nebyla to ani úplná procházka růžovou zahradou. Díky tomu, že bylo výjimečné sucho, měli jsme možnost proplazit se všemi nízkými částmi jeskyně, včetně několika sifonů, které jsou jinak utopené pod vodní hladinou. Plazíce se pak mokrým blátem, či po kulatých oblázcích, co hrozně tlačí do kolen a loktů, poznáte teprve tu pravou podzemní „krásu“. S tváří přitisknutou skalním masívem až do blátivého dna ponorné říčky, můžete nosem nasávat nejen říční písek, ale i všechny pachy a vůně, co se jich tu jen odnepaměti nashromáždilo. Voda sem zanesla z povrchu tlející zbytky rostlin i zvířat, netopýři přidali trochu vzácného guana, ale přesto to není nic odporného, jak by se mohlo zdát. Je to jen jakási zvláštní vlhká a zemitá zatuchlina, která vám, až ji ucítíte příště, bude spolu se vzpomínkami na jeskyni už přímo vonět. Kupodivu vám brzo přestane vadit i mokré a zablácené oblečení a na chvilku se dokonce přistihnete, jak se v tom mokrém bahýnku válíte a rochníte s podivnou živočišnou rozkoší. Vždyť taky kdy má dnešní „civilizovaný“ člověk možnost se jen tak bez neblahých společenských následků vyválet v pěkně měkkém a mazlavém blátě?! V takové „skutečné“ jeskyni získáte také bezpochyby několik odřenin, škrábanců, otlačenin a modřin. Přelézáte či podlézáte velké balvany, zjišťujete, že takhle to nepůjde, vracíte se a zkoušíte to jinak, pomáháte si navzájem. Jste v neustálém, až intimním kontaktu s kamenem, s hlínou, s vodou – s něčím opravdovým. Zjistíte o sobě, čeho jste schopen, co vám vadí, co sedí.

Procvičíte i své smysly, když před sebou vidíte jen to, co vám osvětluje úzký kužel čelovky. Není možné zároveň vidět, vnímat a kontrolovat kam jdete, kam kladete nohy či členitý strop, který se vám každou chvíli snaží urazit hlavu. Někdy nevidíte dokonce skoro vůbec nic. To když se vecpete do nějaké malé prostory a pára vycházející z vašich i kamarádových plic se změní v mlhu, od které se světlo baterky dokonale odráží. V takových dutinách je pak i poněkud vyšší teplota, tisíce tun skály nad vámi vás, ač po staletí nehybné, jakoby tisknou, stlačují a člověku se občas do mysli začne vkrádat nepříjemný pocit, že už se nehne dál ani zpět, že se mu jaksi těžko dýchá, že vzduch zřejmě brzo dojde a on tu jisto jistě pojde. Jen velmi těžko se pak daří zachovat klidnou mysl a rozvahu. Sám jsem jednou viděl záchvat paniky z pocitu uvěznění v malém prostoru (viz článek: Poprvé) a nebylo to příjemné!

I když je pak část jeskyně konečně prostorná a vy byste rádi obdivovali krásné krápníky, tvořivost vody prokousávající si cestu skálou, či kolonii netopýrů snící svůj dlouhý zimní sen zavěšeni hlavou dolů, nesmíte ztratit pozornost. Tady neexistují rovné chodníčky. Jsou tu jen kluzké šikmé plochy, hromady na sebe popadaných balvanů, trhliny či zrádná jezírka. Chcete-li si něco prohlédnou, musíte zastavit, podívat se a pak si znovu posvítit na zem a vybrat cestu, kterou se dá jít dál.

Poté co z jeskyně vylezete, jste mokrý, neuvěřitelně špinaví a také unavení. Dává se do vás zima a vy se musíte převlíknout tak, abyste si vše čisté nezmazali, vše suché nenamočili. Jste ale přes to všechno kupodivu plní jakéhosi uspokojení a nedokážete si představit, že by právě ukončená návštěva podzemí měla být vaší poslední. Vzniká potřeba znovu se plazit, brodit a rochnit. Pochopili jste, jak vypadá jeskyně, jak je možné jeskyni prožít naplno, cítit jí na vlastní kůži, být jí poznamenán. Těšíte se, až si dáte horkou sprchu a pak si společně u piva o právě končícím dni, prožitém hluboko pod zemí, popovídáte.

A když vás pak v houfu vedou po těch betonových chodníčcích, vše je krásně nasvícené a průvodce vás obšťastňuje dokonale naučeným výkladem, připadáte si jako v kině. Třeba v 3D, ale pořád jenom jako v kině. Vše vidíte, spoustu se toho dozvíte, ale jako byste tam ani fyzicky nebyli. Jste jen pozorovatel, hýčkaný divák, není na co sáhnout, čím se ušpinit, kde odřít, praštit či namočit. Vyjdete ven, řeknete průvodci „děkujeme, nashledanou“ a to je všechno, dál už myslíte na úplně jiné věci. Já vím, že to jinak nejde, ale už mě to tolik nebere, protože už „bohužel“ vím, jak vypadá jeskyně.

Jeden ze zakladatelů Moskyta a námi konečně také vyrazil na podzemní výpravu. Jak viděl svou první návštěvu v „opravdové“ jeskyni Jenda? Čtete dál.

Další text: Jenda Mikšík

Další moskytí výprava do podzemí. Těšil jsem se jako vždy a možná ještě více, než obvykle. Chystali jsme se totiž skutečně na pořádnou expedici do nitra drsných, veřejnosti nepřístupných jeskyní – do jeskyně s podobnými podmínkami jsem více méně ještě nikdy nezavítal a tak jsem byl zvědav, co na nás čeká.

Na místě vstupu do podzemí jsme všichni nahodili jeskynní výbavu a takto připraveni jsme pod vedením našeho kamaráda Tondy, zkušeného jeskynního vůdce, zamířili ke vchodu do jedné z okolních jeskyní. První jeskyně byla zahřívací. Bylo možné do ní vlézt bez jakýchkoli pomůcek či znalostí. Přesto ale i v této malé jeskyňce začalo naše dobrodružství.

Menšími otvory a chodbami jsme totiž prolezli do odlehlejších částí jeskyně. Na samém konci této klikaté chodby nechodby bylo možné ve velmi stísněné komůrce (do které se vešli nanejvýš dva jeskyňáři) vidět průtok potoka. Ten na jedné straně malinké jeskynní dutiny vytékal tak nějak neznámo odkud a asi po metru se opět ztratil pod skalním masivem. Už tento první zážitek z výpravy byl zajímavý. Je to zvláštní, plazit se a soukat se skrz úzké plazivky na samý konec jeskyně, podívat se na kousek potoka, který tam protéká a celou plazící a soukací cestu absolvovat zpět. Možná zvláštní, ale fajn dobrodrůžo.

Vrchol dne nastal. Vstoupili jsme do uzamčené, veřejnosti nepřístupné Ochozské jeskyně. Prošli jsme nejprve chodbami, které byly před několika desítkami let přístupné i veřejnosti. Tato jeskyně byla velká, plná vysokých a rozlehlých dómů. Když jsme se dokochali krásou velkých prostor, vydali jsme se na cestu poněkud stísněnější. Pokračovali jsme korytem potoka, které bylo pro nízký stav vody suché. Jak moc nízký stav vody je tou dobou ještě nikdo netušil.

Stropy se snižovaly a chodby se zužovaly. Začaly se nám hodit naše přilby. Postupovali jsme dále, kde se nám už začalo hodit i jeskynní oblečení – museli jsme začít k postupu využívat kolena a ruce, později jsme si museli i lehnut a plazit se. Takto jsme postupovali dál a dál a stále nikde žádná voda. Dokonce i sifony, které jsou běžně plné vody, byly suché. Dolezli jsme až před sifon, který nevysychá snad nikdy. Ovšem ani v tomto sifonu voda nebyla. Otevřela se nám naprosto jedinečná možnost, prolézt i tímto sifonem a navštívit tak konec této jeskyně. V cestě od takového úspěchu nás dělilo jen několik desítek metrů plazení se sifonem, ve kterém sice nebyla voda, ale o to více bahna. Naše skupina se rozdělila na dvě části, někteří se rochnění v bahně dobrovolně vzdali. Já jsem se však přidal ke skupině, která s odhodláním dobýt cíl vyrazila skrze tmavou mazlavou a silně zapáchající hmotu dále.

Bahno bylo skutečně vydatné, černé, smradlavé a neobvykle mazlavé. Plazit se asi ve 20 cm vrstvě tohoto vyžadovalo skutečně dávku odhodlání a odvahy. Strop byl velmi nízko. Občas jsem musel otočit hlavu na bok, abych se mohl plazit dál a zamezil kontaktu nosu a dalších částí obličeje s nevábným bahnem. Odhaduji, že po několika minutách (čas se v jeskyni špatně odhaduje) jsme se všichni opět mohli vzpřímeně postavit a odlepit se od bahna. Dokázali jsme to! Byli jsme v podstatě na samém konci Ochozsské jeskyně. Dál se ještě nikdo nedostal. Byli jsme na místě, na kterém bylo před námi jen několik málo lidí. Nízký stav vody nám velmi pomohl. Díky tomu jsme byli snad jediní na světě, kdo se do tohoto místa jeskyně kdy dostal bez čerpadel a další techniky.

S hřejivým pocitem přemožení jeskyně a umístění se na vrcholu pomyslného žebříčku vítězů, jsme se dostali opět ven z podzemí. Naše jeskynní dobrodružství skončilo.

Moravský kras 21.listopadu 2009

Rubrika: 

Komentáře

Dobrý den, kdysi jsem se svým tátou byla v Ochozké jeskyni pokud byla ještě přístupná veřejnosti. Pamatuju si, že se šlo asi 120 metrů dovnitř než se člověk mohl narovnat. Říkali nám tenkrát, že je to jediná přístupová chodba, kterou zároveň odtéká voda a že pokud by nad námi na povrchu zapršelo tak se odtam nedostanem. Na jedné stěně byly žíly nějakého minerálu, už bohužel nevím název a na nich nám byl ukazován tzv. atomový efekt. Průvodkyně na onu stěnu posvítila silným reflektorem asi minutu dvě, pak zhasla osvětlení a my viděli jak ony žíly svítí. Byl to pěkný zážitek. Bylo to právě v roce 1975. Liduskacz

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Napsat Moskytům></a></p>
<div>
Napište nám prosím bez váhání své nápady, náměty, návrhy ke spolupráci, připomínky a poznatky.
</div>
</div>
</body></html>

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Přihlášení

Billy Broches
Při těžbě dřeva byl 17. února 2014 poničen brdský camp Zlaté dno. Na stránkách Dějin trampingu od Boba Hurikána se...
Svatý Kámen
Neobvyklé poutní místo na samém jihu Čech
Jihlavské katakomby
Sklepy, sklady, komunikace, kanalizace, úkryt, obydlí a snad i brána do jiného prostoru. Tím vším bylo pro různé lidi v...
Vše dobré do nového roku Vám přeje Moskyt. Hrozně to letí a my Vám děkujeme, že nás čtete a sledujete již 13 let. Pokud...