Malá Fatra

Hned nato dobýváme vrchol ráznou ztečí a žasneme. Rozhled nádherný, svahy strmé, až kolmé. Okolní doliny o dobrých půl kilometru níž.

22.-29. srpen

Onoho čtvrtečního dopoledne dosáhl můj batoh pohotovostní hmotnosti 25kg. Během následující noční služby mě napadá ještě několik triků, jak jeho závratnou váhu o několik kilogramů snížit. Vyřazuji kraťasy, sandále, několik triček, teleobjektiv a 1,5kg jídla, čímž dosahuji hmotnosti necelých 22kg. To jídlo zanechám u Zbyňka v Brně, a on mi ho za týden doveze až spolu půjdeme do Tater. Na perón přicházím s dostatečným předstihem, ale už se tam tísní asi 60000lidí. Vlak je přistaven právě v čase, kdy si telefonicky domlouvám uložení potravin do "pojízdné Zbyňkovy spižírny", leč přesto se mi daří urvat jedno z posledních míst k sezení. Brněnské drak valí na čas, takže jsem v Šalingradu první. Zakupuji kulatý bochník chleba a potkávám Radku. Jsem poněkud překvapen, neb Radka se většinou zjevuje až poslední. Ona si ale nějak myslela, že máme spicha o hoďku dřív, takže přišla s mírným předstihem :o). V podzemí pak nalézám Pavlu a Světlanu a odcházím ještě do Tescovečerky pro něco na zub. Poslední se ukáže HonzaL. Dále se dozvídáme, že Zdeněk nás dohledá v neděli večer a Libor už vyrazil stopem. HonzoviW propadly doklady, takže nepojede vůbec. Zakupujeme tedy mezinárodní lupen toliko pro pět osob ve zdejším ČD centru. Paní za okýnkem se pokusila nám lístky prodat nejdřív bez slevy, ale nás, zkušené klienty tohoto podniku neoblafne a je nucena podstatně snížit požadovanou sumu. Ve vlaku obsazujeme prázdné kupé, boty zanecháváme přede dveřmi a snažíme se pospat.

V Žilině trochu ospale chvilku honím kulatý pecen po nástupišti, a pak už se ukázněně přesouváme na busnádr, dosud lidu- i busprázdný. Volný čas vyplňujeme prohlídkou poopraveného centra, které překypuje množstvím zahradních restaurací. Během naší procházky se pomalu rozednívá a nádr pomalu ožívá a my se cpeme do vcelku zachovalé karosy. I tam spíme a probouzíme se až v obci Fačkov, kde zdechl motor. Během opravy se kocháme pohledem na Kľak. Odsud se tváří majestátně a jeho silueta nám vzkazuje cosi jako "vlezte mi záda". Přesně tak to hodláme udělat. Motor opraven - funíme do sedla. Tam po kratičké aklimatizaci nalézáme Libora, který nám sděluje, že ztratil všechny doklady a peníze. Snídaně na rantlu pomníku padlých bojovníků a mávání na osádky okolosupících GK mu však zvedne náladu. Zde také každý člen expedice obdrží po jednom unifikovaném zeleném tričku s ťapkami a nápisem "FATRA 2003". Sotva se zpoza Kľaku vyklube světelný a tepelný zdroj, už funíme po žluté vzhůru do vrchu. Kľak se stále tváří lhostejně, ale už se tak nevypíná. Pod jeho skalami marně hledáme mapou inzerovaný pramen, ale nacházíme jen pěkné místo na spaní, vzácného tesaříka alpského a jeskyni s natahanými větvemi, kterou identifikujeme jako medvědí brloh. Hned nato dobýváme vrchol ráznou ztečí a žasneme. Rozhled nádherný, svahy strmé, až kolmé. Okolní doliny o dobrých půl kilometru níž. Poštolky, krkavci, tomu všemu se díváme na záda. Na rozdíl od většiny turistů se nevracíme k parkovišti, alebrž pokračujeme po hřebeni dále k severu. Potkáváme Ostrou skálu, kde si delší dobu lebedíme, obědváme, zpíváme. V pozdním odpoledni se mi daří vyprovokovat zlenivělou partu k dalšímu postupu. Pod Vríckým sedlem nabíráme vodičku z proklatě studeného pramene a urychleně stoupáme na plochý kopec jménem Skalky. Tam v měkké trávě rozbíjíme nocležiště. Rudá koule mezitím spadla někam do Čech, já v rámci protimedvědích opatření odnáším humusáček dost daleko po cestě. Za kopcem však už lomozí parta Poláků. Alespoň uslyšíme včas jejich křik, kdyby něco:o)

Noc však byla klidná. Ráno s odpadky zavěšenými na batohu ukrajujeme další kilometry hřebene. Mám dnes chodivou náladu, tak zanechávám kamarády dále za sebou a čekám až v jednom stinném sedle. Mapa slibuje vodu, ale dobrá duše zde zanechala lístek s varováním. Budiž turistovi dík. Hřebenovka se vine mezi lesy a horskými lukami s dalekými rozhledy. Sympatický terén končí před Úplazem, za ním obědváme (báječné místo) a hned poté zdoláváme Hnilickou Kýčeru, později zvanou Příšera, a to tzv. váhavou ztečí. Vzhledem k delší siestě pod Kýčerou je setkání se Zdeňkem odloženo na druhý den. Chudák. Z Kýčery je pak pozorován tmavý flek větší než člověk, kterak celkem svižně leze po protějším Úplazu. Flek i jeho pohyb odpovídá medvědovi. Z radostného vzrušení nás vytrhne až záblesk od zpětného zrcátka - je to myslivec na motorce. Další putování se odehrává v bukovém lese - příjemná změna. Boční svahy jsou stále stejně strmé. Nikde ani noha. Den se pomalu krátí, leč voda nám schází. Mapa slibuje vodu na Horné Lúce. Snad i nějaká bouda by tu měla stát. Cestou rudá lucerna mizí v naší domovině a už za šera nalézáme chatu i vodu. Cedule hlásá: "Grandhotel Partyzán". Uléháme na půdě, batohy s jídlem zanecháváme v přízemí, kdyby se dostavil míša.

Zrána se páchá hygiena, snídaně a spolfoto, takže zhruba v době, kdy jsme si domluvili sraz se Zdeňkem na Velké Lúce, stále tvrdneme u chaty. Jsem z toho poněkud rozladěn, tak mlčky stoupám do táhlého pozvolného svahu. Podle mapy by se měl by se jmenovat Veterné. Meteorologická situace na vrcholu odpovídá. Mlha, zima, každé slovo je urváno od úst a odneseno do prostoru. Urychleně vyklízíme prostor. Za Vidlicou už kráčíme pomezi kosodřevinou, vítr je snesitelný. Před menším vysílačem potkáváme v písku vyrytý vzkaz od Zdeňka, v kosodřevině dále i jeho autora. Je 11 hodin. Kolem velkého vysílače obcházíme podél betonové zdi, prodíráme se kosodřevinou a klesáme do horké louky - hole, jejíž okraje u lesa okupují sběrači čučoriedok. Zdejší kopce jsou oblé a pozvolné, dobře se po nich jde. Poslední dnešní vrchol - Minčol je zdolán s velkou úlevou. Je spácháno spolfoto a ihned se stahujeme do sedla pod ním. Cestou potkáváme minomet v palebné pozici a o kus dál houfnici. U ní se v čtvercovém okopu usalašíme na oběd. Dnes nás už čeká jen zdlouhavý sestup k hladině Váhu. Dobrý výškový kilometr. Hrad Strečno okukujeme nejprve shora a posléze i zdola. Hladina Váhu - nejnižší bod vandru - 352mnm je dosažena, následuje okupace krámku s potravinami. Baštíme melouny a jiné laskominy a dohadujeme se o dalším postupu. Moc se nám už postupovat nechce, takže se rozhodujeme pro Starý hrad. Cestou Libor hlásí slovenským chlupatým ztrátu svých dokladů, nalézáme v trávě asi dvoumetrový úlomek z místního železničního mostu a snáší se soumrak, takže zalézáme do parádního kempíku u řeky. Toho večera máme i táborák.

Ani další ráno se nedaří vstávat moc brzo, do zdejšího krpálu nastupujeme už se sluncem nad hlavou. Ještě než se ponoříme do hlubin rezervace, potkáváme velké ohniště se spícími spacáky vůkol. Starhrad dobýváme přímou ztečí. Jsme tam sice dříve, než ti, co jdou kolem po cestě, ale zato jsme více zpocení. Hrad skýtá několik dalších míst k noclehu, některé i pod střechou. Zároveň poskytuje skvělý přehled o veškerém dění v Domašovském meandru. Prohlídka končí a my se vlečeme dál. Hřeben před námi nemilosrdně roste z vln Váhu až do oblak a my mu vytrvale funíme za krk. Za vrcholem Pleše to vzdává a tak můžeme taky udělat pár kroků vodorovně. To už ale sedíme před chatou Pod Suchým. Dáváme si tradiční míchaná vejce, poté sardinky a další dobroty, dámy páchají velkou hygienu, my pánové se spokojíme s malou:o). A už zase funíme vzhůru sjezdovkou blíž k oblakům. Na hřbítku Javorinka, kde jsme před lety zažili parádní bouřku si dáváme neplánovanou pauzu - Libor objevil počínající kořenový požár. Běží to ohlásit na chatu a my ostatní relaxujeme. Kopec Suchý se teprve teď ukazuje ve své kráse. Cik cak kosodřevinou a uf uf uf uf co? Zoufalé veselí... Nahoře fouká a otevírá se fantastický výhled na všechny hory kolkolem. Od teď se bude pěšinka v kosodřevině střídat se skorolezením, tedy podle Andrášiů "ľahké". Až do sedla Príslop pohodové a krásné putování. V sedle ovšem není voda, co by tu měla být. Tedy vzhůru na Malý Kriváň. Kopec krásný, jen nahoře betonový monolit, vítr, zima, opuštěný bivak poblíž. Pár fotek a stahujeme se do závětří u značené cesty. Zdálky se na nás šklebí Velký Kriváň, ale proti Malému nic moc. Světlana neustále brblá něco o tom, že už nemůže, ale hned poté po hřebeni běhá jako by chtěla dohonit kamzíky. Sledujeme ostrý hřbet místy jen na pěšinku široký a blížíme se k další inzerované vodě. Zásoby se povážlivě tenčí. Voděnka sice slabě, ale teče. Jenže tu není místo vhodné k noclehu takové bandy. Všechno je z kopce. V davu to začíná vřít, proto urychleně postupujeme ke Snilovskému sedlu. Po severním svahu Pekelníka nenápadně přelezeme z červené hřebenovky na modrou traverzku, tím pádem se vyhneme výstupu na Velký Kriváň. Cestou ve spěchu registrujeme další parádní západ a borůvkové plantáže a již za šera obcházíme horní stanici zdejší lanovky. Vnikáme dovnitř, nalezeného hlídače zkorumpujeme a ubytováváme se v čekárně. Navíc obdržíme studenou i horkou vodu k vaření a je nám dobře, zatímco se venku prohání velmi svižný vichr. Má dost síly, aby v noci vysklil jednu hůře upevněnou tabulku v okně a celou noc vrzal lítačkama.

Ráno jsme vyhnáni ven už v 7,00, po vydatné snídani stoupáme po zpevněném chodníku do sedla a odtamtud vlevo na Chleb. Celkem přesně přitom určujeme místo, kde začala Magdaléna z knihy "Proč bychom se nepotili" tak strašně kulhat, že z toho její otec dostal závrať. Chleb dosažen, záhy i opuštěn kvůli silnému větru. Přes Hrotové a Stenky pajdáme směrem k Poludňovému Grúni. Cestou kdosi objevil, že 1,2 metru pod hřebenem jihovýchodně nefouká už vůbec nic, tedy opět propuká siesta na sluníčku. Obdivujeme odtud Stoh i Rozsutec. Později jim budeme nadávat. Dohadujeme se kam až dnes půjdeme. Diskuse nabírá obrátek. Následující táhlý sešup si užívám v poklusu, ale jen k místu vydatných borůvkových plantáží. Postupně se tady sejdeme všichni a diskuse pokračuje, až se jí místy moc nedá říkat diskuse:o) Borůvky snědeny, čeká nás dominantní Stoh. Kousek nad rozcestím potkávám dva Čechy, dlouze spolu rozprávíme - nikomu se nechce šlapat. Nahoru ale musíme, tak tedy raz dva...Gigantický Stoh se pomalu vzdává. Naštěstí nahoře není tak prudký jako dole, ale stojí za to. Zcela zřetelně jsem slyšel, jak se našemu pachtění zlomyslně pochechtává a přitom se snaží dělat co nejstrmějším. Ale nebylo mu to nic platné. Už se mu válíme po zádech a baštíme čokoládu. Sešup na druhou stranu je už pohodová záležitost až na moje zakopnutí a následný přemet. Naštěstí jsem udělal cosi vzdáleně připomínající hvězdu a nikoliv kotoul. Je neuvěřitelné, jakou může batoh vykázat kinetickou energii. V sedle za Stohem nalézáme pramínek vody, obědváme. Spojnice mezi námi a vrcholem Velkého Rozsutce svírá s vodorovnou rovinou asi 50 stupňů. Na dokumentární fotografii se ovšem tváří ploššeji. Rozsutec je úplně jiný, než stoh. Musí se na něj "za pomoci rúk". Je to více o lezení, než o "raz dva". Ale o to je krásnější. I rozhledy jsou jiné. Malinko je podbarvují bílé skály. Ale jen tak, aby nám připomněly, že nejsme na Stohu. Vládne zde mír a pohoda. I linduška horská se klidně prochází půl metru od nás. Klesání do sedla Medzirozsutce je pozvolnější, máme aspoň čas se věnovat vzdálenějším pohledům. Pod sedlem zurčí slušný pramen, ale všude jaksi fouká. Nakonec se usalašíme pod Malým Rozsutcem a stavíme plachtu. Poprvé a naposled. Oblohou plují beránci a máme strach z vody.

Ráno je obloha čistá. Poblíž pramene jsem v mladém lese zahlédl cosi hnědého, co se jakoby otočilo a zmizlo za stromem. Nejsem si jistý, ale moc bych za to nedal že to BYL medvídek. Brzy zrána rázně dobýváme Malý Rozsutec, ujasňujeme si, kudy dnes polezeme, pak ještě tvoříme jediné pořádné spolfoto a za zvuku flétniček opouštíme hlavní fatranský hřeben. Začínáme potkávat lidi. Objevuje se potok, ten tvoří peřeje a vodopády, které překonáváme po ocelových lávkách a schodech. Jsme v Horných dierách. Turisti šplhající vzhůru podivně voní - civilizace nadosah. V dolině podivné vedro, to už dávno neznáme. U stylového srubu s občerstvením se radíme, o dál, baštíme. Batohy uschováme ve srubu, a projdeme si ještě Dolné a Nové diery. Je to taková upomínka na Slovenský Raj. Voda, lávky, žebříky. Pohoda, bez batohů:o) Krámek zavírá malinko dřív, batohy už máme vyrovnány na lavici před ním. Tak na záda a přes kopeček do vísky Štefanová. Ještě před tím chce Radka zaplácnout poslední filmové políčko. Nejdříve nás vhodně komponuje na pozadí roubeného občerstvení, mačká samospoušť a pak se sama posadí asi 1m před objektiv, čímž vytvoří vkusný autoportrét na pozadí zbytku party a Vrátné. Ve Štefanové okupujeme krámek s jídlem a vyslechneme si kecy nějaké kapitalistky, co nás chce nechat vyspat na zahradě za 150Sk. Když odmítáme, prská, že si teda nemáme ani brát vodu z kohoutku před krámem, že je sucho a voda je jen pro hosty. Jsme sice znechuceni, ale vodu si vezmeme. Na parkovišti zjišťujeme bus a ubytováváme se v dolní stanici opuštěné lanovky na Grúň. Opět zavládla pohoda.

Ráno se dělíme. Libor jsa bez dokladů a bez peněz odchází na stopa směr Žilina a my s doklady a několika posledními penězi busem k lanovce pod Chleb. Na terase ještě zavřené restaurace před lanovkou snídáme, zbytky krmíme místní Micku. Dozvídáme se, že vyvezení batohu stojí 50Sk. Hrajeme si však na nechápavé cizince, kupujeme jen "osobní" lístky, a na dotaz odpovíme popravdě, že nemáme. Za trest se musíme batohy přidržovat rukama na klíně. Výstup na fatranský hřeben tímto způsobem, je nejen rychlý a pohodlný, ale i příjemný s rozhledy po celé Vrátné dolině. Bohužel také poněkud drahý. Ale my musíme stihnout nějaký vlak na druhé straně, takže i pro nás omluvitelný. V nám již známé horní stanici se příliš nezdržujeme, a podruhé stoupáme do Snilovského sedla. Vítr se do nás opřel s neutuchající silou a serval Světlaně z batohu bundu. Naštěstí pár set metrů za námi jdou nějací další touristé a bundu chytili. Světlana ji raději obléká. Přelézáme hřeben a klesáme k chatě pod Chlebom, kde si dáváme čaj a čepujeme nějakou vodu. Měli bychom už jen klesat, jenže ouha! Pěšinka se směrovkou k Šútovskému vodopádu leze do kopce. Naštěstí nikoliv strmě a nikoliv dlouho. Potkáváme slabý pramínek a pak začíná pravý sešup. Prudce klesáme až k Mojžíšovým pramenům, kde potkáváme partu holek co jdou obě Fatry najednou. Pak mizíme v lese, klesání je ale pořád stejně strmé. Jen lidí přibývá. Nad vodopádem se popásáme na výtečných ostružinách. Některé jedince chytá při pohledu shora závrať, takže se přesouváme pod zdejší úkaz a žasneme. Třicetimetrové rozloučení s Malou Fatrou nám říká: "určitě se vraťte". Od vodopádu už vede široká a zpevněná cesta až do civilizace. Cestou potkáváme chlapíka s podivným huskym a dolujeme z něj různá info o Fagaraši. Úplně dole ve vesnici klidně vkračujeme do části křižovatky obložené prkny a označené cedulí "vstup zakázán - soukromý pozemek". Dále se podivujeme placenému koupališti v lomu nad kterým visí info o zdravotní závadnosti vody v něm. Podruhé se ocitáme u řeky Váh. Dnes se ale loučíme. Já stopuji směr Poprad a ostatní odcházejí na nedalekou zastávku vlaku. Po delší chvilce mávání mi zastavuje malý fiátek s polským vousáčem, který se dokonce vrátil asi po 10minutách - potřeboval poradit, jak projet nejlépe město Poprad. Je to turista a míří do Tater a živí se výrobou takových drátěných nesmyslů, co se v centru prahy prodávají cizincům.

Slaneček

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

PF 2015
Již 15 let se Vám – našim čtenářům, Moskyt snaží více či méně úspěšně nabízet zajímavé čtení, fotografie a filmy....
Zapomenutá hrobka
V lese poblíž malé vesnice stojí chátrající ponurá, ale zajímavá stavba, na kterou zdá se živí lidé již dávno zapomněli.
Všichni v domě spí, jenom jeden ne
Je tomu již mnoho let, kdy jsem toto hrůzostrašné vyprávění na vlastní uši vyslechl. Vypravěčkou byla babička, vysokým...
Po stopách prehistorie
Cyklovýlet po stopách prehistorie od středověkého tvrziště ze 13. století, přes předvěkou dílnu na zpracování surového...