Madeira 2005 I

Po krátké pauze jsme vyšli, cesta vedla nahoru, dolů, po schodech, po pěšinách, po hřebenech a vítr foukal a foukal. Míjeli jsme překrásné pohledy na okolní hory, údolí a mraky uvězněné mezi vrcholky.

Na internetových stránkách jsem našel mnoho informací o tomto ostrově, ale hledal jsem nějaké vodítko kterého by jsme se mohli držet při objevování ostrova. Hledání bylo neúspěšné (asi neumím hledat, vím). Ale přesto bych tento článek chtěl pojmout jako stručný soupis toho jak jsme se pohybovali po ostrově. Na našem knižním trhu můžete koupit nejednoho průvodce, který Vám barvitě popíše krásy ostrova i s detailními informacemi, ale to už je na Vás prolouskat se tím. Zde najdete spíš návod jak se pohybovat autem po ostrově s některými důležitými informacemi, které vám doufám pomohou v případě návštěvy ostrova.

Ale teď už konkrétně. Na poslední chvíli jsme vybrali Hotel DOM PEDRO GARAJAU (asi 9 km od hlavního města Funchalu) včetně polopenze a nápojů. Tuto variantu mohu doporučit, jelikož snídaně podávají od 7:30 do 10 hod. a večeře od 18 do 21:30 hod. Je to maximálně pohodlná varianta a vždy jsme se stihli vrátit. Upřímně mě restaurace na ostrově nijak nenadchly, přišlo mi jako kdybychom je naší přítomností obtěžovali. Ale ono to bude asi flegmatickou povahou Portugalců.

Den 1 – Garajau, Monte, Funchal

Přiletěli jsme po půlnoci, takže jsme dlouho spali. Po snídani jsme si šli prohlédnout pobřeží v Garajau vzdálené od hotelu asi 20 min chůze. Na pobřeží se nám naskytla krásná vyhlídka na hlavní město Funchal a z výšky na nás hleděl ježíš na kříži (zmenšená kopie z Ria de Janeira). Na obrovském betonovém kvádru jsme zjistili že na ostrově je obrovské množství ještěrek. Následovala schůzka s delegátkou, která nám povyprávěla o ostrově a lidech na něm, o tom jak nebezpečné je pohybovat se po silnicích a jak můžeme spadnout do údolí z nějaké vyhlídky, krásná představa ? Nicméně jsme si u ní objednali „výlet“ (viz. Den 3). Po schůzce jsme šli rychle půjčit auto, delegátka mám řekla že jejich půjčovny jsou prázdné a že máme zkusit nějaké firmy přímo. Naštěstí u hotelu byly hned dvě. Vybrali jsme firmu AVIS, protože chtěla nižší spoluúčast v případě poškození auta. Malá auta opravdu neměli, takže jsme museli půjčit auto ze skupiny B (bylo taky malé ale dražší ??). Následoval oběd v hotelu. Hotelové služby byly daleko lepší než v restauracích a jídlo bylo taky docela dobré.

Po obědě jsme vyrazili po dálnici směrem na Funchal. Po několika kilometrech jsme sjeli na Monte a následovali značení až na kopec nad Funchal, našli jsme místo na parkování poblíž autobusového parkoviště. Pěšky jsme došli k poutnímu kostelu Nossa Senhora do Monte. V něm je pohřben poslední Habsburk Karel I, který na ostrov přijel po pádu monarchie. Naneštěstí nepřivykl vlhkému klimatu a zemřel na zápal plic. Ono je Monte vlastně luxusní předměstí Funchalu, kde je jedno luxusní sídlo vedle druhého, jedna zahrada krásnější než druhá, ale nad tím vším vyniká Monte Palace Tropical Garden, ale o té až později. Nesmím zapomenout na nestandardní dopravní prostředek, kterým jsou proutěné saně s lyžemi z borového nebo lipového dřeva, které uvezou dva až tři cestující a jsou řízeny dvěma muži kteří je postrkují, brzdí (nohama) a směřují dolů do údolí. Šílené!!! Nevýhoda je že jízda končí asi v polovině kopce a vám nezbývá než dojet autobusem nebo taxikem zpátky k autu. Na pěší túru zpátky do kopce si namasírujte svaly, je to opravdu kopec s velkým K.

Ale teď už hurá do údolí. Sjeli jsme až na pobřeží, otočili vpravo na západ a dojeli až k přístavu. Tam jsme našli ve vedlejších uličkách místo na parkování a vydali se do přístavu. Je tam moc pěkná vyhlídka na Funchal a také jsme spatřili kopii Kolumbovy Santy Marie, která provádí okružní výlety podél jižního pobřeží. Pak už jen průjezd skrze město a hurá domů.

Den 2 - 25 Fontes, vodopád Cascata de Risco

Bylo nám trochu horko tak jsme se hned po snídani vydali do hor. Opět jsme najeli na dálnici směr Funchal. V malém městečku Ribeira Brava jsme odbočili doprava do kopce. Pokračovali jsme směrem na vesničku Encumeada. Když jsme dosáhli vrcholu, odbočili jsme vlevo na Paul da Serra. Otevřeli se nám skvostné výhledy do údolí na pobřeží. Z ničeho nic nám výhled zastřel mrak. Bylo vidět sotva na 20 metrů. Po pár kilometrech se mraky rozpustily a nám se ukázala náhorní plošina Paul da Serra v celé své kráse.

Následovalo několik dalších kilometrů a dorazili jsme k parkovišti nad vesničkou Rabacal. V podstatě jsme to poznali jen podle zvýšeného počtu zaparkovaných aut u silnice. Hned vedle prostranství na parkování je přes silnici nádrž s vodou, do které se vlévá jedna z levád (jen pro orientaci). Průvodce hlásal že Rabacal je dva kilometry od hlavní silnice. Měli jsme v plánu dojet tam autem, ale překvapila nás závora hned na začátku silnice. Nezbylo než jít po svých. Vydali jsme se dolů a šli jsme asi půl hodiny stále z Kopce a já se začal děsit cesty zpět. Došli jsme do cíle. Rabacal tvořil jeden domek kde v šedesátých letech bydleli dělníci kteří stavěli levádu, kterou jsme hodlali navštívit. Jinou budovu jsem neviděl. Zajímavé zjištění. Sledovali jsme šipky. Nejdříve šly obě cesty spolu a po cca 2 km jsme došli k rozcestí. Jako první jsme se vydali podél levády k vodopádu. Byl opravdu vysoký, ale vody z něho moc neteklo. Šli jsme zpátky. Vrátili jsme se k rozcestí a pustili se ještě hlouběji k 25 pramenům. Nejprve zase dolů a pak opět podél další levády. Cestou jsme sešli a vyšplhali stovky schodů. Pěšina byla docela úzká a vyhýbaní se s protijdoucími byl docela adrenalinový sport. A už jsou tu prameny. Viděli jsme tmavé zákoutí s jezírkem, do kterého stékalo několik pramínků vody. Nepočítal jsem je, ale opravdu jich bylo minimálně 25. V chladném jezírku se koupalo několik dětí místních domorodců, voda byla opravdu studená.

Nám to stačilo a po konzumaci lehké svačinky jsme se vydali zpět. Cestou jsem si uštědřil obrovskou ránu do hlavy o větev, kterou mi skryl můj úplně nový klobouk proti sluníčku. Hlava mě brněla až k tomu domečku který tvořil Rabacal. K mé obrovské radosti společně s námi dorazil k domečku jakýsi mikrobus. Zjistili jsme že nás za 2 € odveze nahoru k autu. Jako správný Moskyt jsem se bránil, ale mé línější já zvítězilo. Hlavní důvod byl, že by jsme cestou vzhůru ztratili dalších 45 min. a my chtěli ještě něco vidět. Jen pro úplnost, pro zájemce tu byla možnost si za 3 € koupit zpáteční lístek od parkoviště do Rabacalu a zpět, ale je třeba počkat až přijede. U parkoviště jsme si prohlédli pobřeží, byl to krásný výhled. Pokračovali jsme dál na západ a odbočili jsme dolů na městečko Calheta. Dál po pobřeží přes Jardim do Mar, Paul do Mar – kde jsme si udělali zastávku na oběd. A pak zpět vzhůru do Faja da Ovelha. Nahoře jsme si prohlédli Paul do Mar zvrchu a vyjeli dál na západ k Ponta de Pargo. Tam jsme sledovali směrovku Farol (maják) až nás dovedla na nejzápadnější část ostrova. Výška útesu byla neuvěřitelná. Vítr nás málem sfoukl, ale udrželi jsme se. Po chvíli kochání jsme se vydali zpět k domovu. Zvolili jsme nejkratší a nejrychlejší cestu přes Prazeres, Calheta, Madalena do Mar, Ponta da Sol, Riberia Brava a pak po dálnici až do Garajau.

Den 3 - přes hory a doly

Tento výlet jsme se rozhodli absolvovat s průvodcem a hlavně dopravou a osvědčilo se to. V půl desáté nás v hotelu vyzvedl průvodce a nastoupili jsme do mikrobusu. Ten nás odvezl k našemu startu – hora Pico do Arieiro (1818m), je třetí nejvyšší na ostrově. Octli jsme se nad mraky a okolo nás se rozkládaly jen hory. Po krátké pauze jsme vyšli, cesta vedla nahoru, dolů, po schodech, po pěšinách, po hřebenech a vítr foukal a foukal. Míjeli jsme překrásné pohledy na okolní hory, údolí a mraky uvězněné mezi vrcholky Po strašlivém stoupání jsme dorazili téměř pod vrchol druhé nejvyšší hory Pico das Torres (1851 m).

Po obědové přestávce jsme se vydali na poslední, již méně náročnou etapu. Po 45 minutách jsme se doplazili k domečku v horách od kterého to byl pouhý kilometr na nejvyšší vrchol. Opět jsem měl vnitřní dilema jestli vylézt až nahoru , ale tentokrát zvítězil Moskyt a šplhal jsem dál. Stálo to zato. Pico Ruivo (1862m) bylo dobyto a odkrylo mi další výhledy do okolí. Slezli jsme zpátky k domečku, koupili si jedno plechové pivo a po chvíli jsme se vydali k autu. Už to bylo jen z kopce a po dalších 45 minutách jsme došli na parkoviště Achada do Teixeira, kde už čekal mikrobus. Nasedli jsme a jeli dolů na severní pobřeží ostrova.

Zastavili jsme v městečku Santana, viděli jsme typické domečky s doškovou střechou a město vyzdobené k nějaké oslavě. Nad ulicemi visely tisíce řetězů z kytek a žárovek. Po prohlídce Santany jsme nasedli do busu a vyjeli k domovu, snad jsme i usnuli únavou, takže v podstatě nevíme kudy se jelo, ale to je vlastně jedno. Po příjezdu do hotelu jsme si ještě před večeří stihli protáhnout svaly v hotelovém bazénu.

Tento výlet byl vcelku náročný. Počasí nám přálo, což dle průvodce není příliš obvyklé. Přišel nás na 70 € pro dvě osoby. Pro zdatnější by myslím bylo schůdné použít vlastní dopravu a vrátit se zpět ke startovnímu bodu. Celá cesta měla zhruba 8 km a šli jsme jí necelých pět hodin (včetně zastávek které byly cca 1 hod.)

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

PF 2015
Již 15 let se Vám – našim čtenářům, Moskyt snaží více či méně úspěšně nabízet zajímavé čtení, fotografie a filmy....
Bludičky a modré plamínky
Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle...
Motáky z Albánie II
Vybrané zápisky z cesty po neuvěřitelné Zemi orlů. Na tuto expedici, která měla za úkol zmapovat dostupnost a vhodnost...
Naše šibenice 7 - Co zbylo
7. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...