Macko...

Tohle noční setkání mě docela vykolejilo. Spaní pod širákem na slovenských horách už není tak klidné a samozřejmě bezpečné jako dřív.

Měli jsme tehdy v plánu přejít z Roháčů do Polska na Stezku orlů. Počasí se tvářilo vlídně, těžké batohy tlačily do zad. Proti nám se valil turistický ruch sestupující do údolí. Přes oblý hřbet Kobyly jsme vyfuněli na Bystrou. Svah je neuvěřitelně strmý a rozhled úchvatný. Po hřbítku vede pěšinka, určitě se tam někdy podívám. Leč dnes máme za cíl Pyšné sedlo na druhé straně. Rozhled, pár fotek, uvítání krkavcem a převlékání do suchého. Bystrá plesa trpí nedostatkem vody. Slunce pomalu odchází za hory a my po suťovém svahu na opačnou stranu. Dolinami se zvolna plíží soumrak. Bystré sedlo je obydleno jakýsi stanem. Není to špatné místo, ale je bez vody. Pyšné sedlo vodou disponuje. Také tady už jakýsi stan stojí. Nevadí, stavíme svůj kousek vedle. Chvíli laškuji s myšlenkou, že bych mohl spát pod širákem, ale nějak mě to přešlo. Jdu pro vodu a pak odnáším prázdnou konzervu daleko od stanu, přičemž Olině vyprávím o medvědech louskajících lidské hlavy. Vedle sousedního stanu se spí volně...tady by medvěd stejně neměl být, je to dost vysoko. V klidu usínáme. Zítra bychom rádi vstali hodně brzy. Dříve, než sem dorazí první touristé a s nimi i strážci parku. Hřebenem se sice vine zřetelná pěšinka, ale nezdobí ji žádná značka, čímž zajišťuje živobytí chlápkům s odznakem TANAP.

Mám sen. Sen o tom, že nám medvěd bere ze stanu zásoby a živí se jimi... Poté mě bere za nohy chce mě vytáhnout. Škubání za nohy je tak silné, že se probouzím. Je tma, Olina sedí uprostřed stanu a cosi se štrachá v předsíňce. Dozvídám se, že už delší dobu se k nám dobývá návštěva. Je slyšet, jak chrastí ešus, pak ticho a opět cinknutí o kus dál. Vždycky šáhne pod tropiko a na co narazí, to vytáhne a prozkoumá. Jelikož náš stan stojí z kopce, nahmátl i bouli vytvořenou mýma nohama. Jeho snaha o moje vytažení skrz celtu však naštěstí vyšla naprázdno. Jen několikacentimetrová skoba zůstane na památku. Chvíle klidu využíváme k zjištění rozsahu ztrát. Chybí žracák a pytlík s ešusy. V rychlosti probíráme možnosti obrany. Moc jich není. Vlastně disponujeme toliko fotoaparátem se solidním bleskem. Nevím. Bliknout mu do očí v momentě, kda se prodere dovnitř? Lekne se, nebo naštve? Olina dostává nápad: dáme mu chleba. Vystrkuji pod tropikem bochník i s igelitovým obalem ven. Tropiko se neodvažuji otevřít. Nějakou chvíli je ještě cítit, jak macko zavadí o šňůru a stále šmejdí okolo stanu. Dovnitř se už nedobývá. Zkouším usnout, ale často se budím. Dost špatně se mi spí s vědomím, že možná 20cm za hlavou mám zvíře schopné mě jen tak mimochodem skalpovat. A že mě od něj dělí jen stanová plachta. Za svítání otvíráme tropiko. Chleba zmizel. Stejně tak můj žrac a ešusy. Konečně spíme klidněji. V pozdním ránu vylézáme ven, dohledáváme ešusy, zbytky žracu - byly v něm obaly od čokolád - zkoušel je sežrat, ale moc mu nechutnaly. Dokonce se zakousl do polarizačního filtru. Prokousl ale jenom krabičku. Podle vzdálenosti špičáků usuzuji spíše na menšího míšu. Sousední stan mezitím zmizel a s ním i nocležník ve spacáku... Z hřebenovky nic nebude, scházíme dolů a cestou se krmíme borůvkama. Je jich tu požehnaně. Cestou vyprávíme turistům zážitky, čímž u slabších jedinců vyvoláváme hysterii. Strážce parku nám dává loknout borovičky a doporučuje túru na Gerlach, nejlépe načerno. Počasí se tváří vlídně a těžké batohy tlačí do zad. Proti nám se valí turistický ruch vystupující z doliny...

Kde se vzal medvěd v Pyšném sedle? Slyšel jsem o několika setkáních s nimi dole, kolem civilizace, kde se naučili chodit k lidem na odpadky, ale tady? Tady není nic. Musel vylézt na hřeben jen kvůli nám. Tohle noční setkání mě docela vykolejilo. Spaní pod širákem na slovenských horách už není tak klidné a samozřejmě bezpečné jako dřív. Když čtu o někom, že se potkal na houbách s medvědem a vylezl před ním na strom, je to teď malinko jiné. Teď vím, že když rve batoh, tak má drápy 2,6cm od sebe a mezi jeho špičáky zeje 5,2cm. Změřil jsem si to. Vím, že se pohybuje obratně a rychle a absolutně neslyšně. Jen když čenichem ňuchá pod celtu, vím, kde přesně je. Taky vím, že lidské maso mu nechutná. Má zájem jen o jídlo, které turista nese v batohu. A proč opustil svoje tradiční pochutiny? Neopustil. Byl vyhnán. Komerční sběrači lesních plodin vyzbrojeni česacími hřebeny mu pravidelně rabují spižírnu. Takže až si někdy u silnice v horách koupíte sklenici borůvek, nebo čerstvě nasbírané houby, pak vězte, že právě tohle nutí medvědy přemoci strach a lézt do vesnických zahrad a k hotelům do popelnic a když se přestanou bát lidí, máme veliký problém.

"Medvědi, nevědí, že túristi nemaj zbraně,
až jednou procitnou, počíhají si někde na ně.,
Na pěšině zbydou po nich tranzistoráky, a dívčí dřeváky, a drahé foťáky,,
medvědi je v městě vymění za zlaťáky, za ty si koupí maliny, med, a slané buráky."

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Naše šibenice 7 - Co zbylo
7. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
V Kerkonoších s Pepínem
Přejít Krkonoše od západu na východ… lákalo mě to! „Za tři dny to dám, nejsem béčko…“ povídal jsem před usnutím své...
Nebeské rybky
Už od pradávna je známo to, že když si člověk něco nedokáže rozumně vysvětlit, hledá za onou „záhadou“ něco...
Podzemní továrna Rabštejn
Nedaleko Českého Švýcarska je dodnes možné vidět, jak se v pískovcích nad říčkou Kamenicí nacisté usilovně před...