Kde je dům Hnojový?

V malé osadě uprostřed Jizerkých hor vybudoval pan Gustav Ginzel svérázné "muzeum kuriozit", které ročně přilákalo tisíce návštěvníků. Po velmi rušném i pohnutém osudu teď zdá se Hnojový dům definitivně osiřel.

Byl listopadový podvečer a na Malou Jizerskou louku se pomalu snášel soumrak. Jemně mžilo a cáry mlhy se povalovaly po mrtvé zrzavé trávě. V horách touhle dobou už většinou nebývá ani živáčka. Sychravé počasí na procházky neláká a sníh zatím ještě váhavě čeká v těžkých tmavých mračnech. A přece se náhle proti nám od Panského domu nečekaně vynořila postava staršího muže, klátivě šlapajícího do pedálů rozvrzaného kola. Vraceli jsme se z celodenního pochodování po kopcích a pospíchali do tepla. Přesto jsme rádi změnili plány, když muž zastavil a pozval nás na návštěvu Hnojového domu.

Ano byl to Gustav Ginzel a jeho Hnojový dům (Misthaus) byl legendou, kterou jsme do té doby měli možnost vidět jen zvenčí. Pan Ginzel nám již cestou ke své proslulé chalupě stačil povědět příběh o svých podivných kalhotách, které měl na sobě a které nás svým vzhledem viditelně zaujaly. Byly jakoby sešité z různobarevných ošoupaných a zamaštěných kousků kůže a vypadaly téměř neprůstřelně. Jak jsme se ale dozvěděli, byly to prý z počátku úplně normální kalhoty, které se během každodenního nošení vždy někde roztrhly nebo prodřely a vyžádaly si opravu záplatou. Jak trhlin přibývalo, záplat bylo časem tolik, že zcela překryly původní materiál a kalhoty nabyly současné podoby. Velmi typická historka!

To byl ale jen začátek nepřetržitého vyprávění, v kterém nás pan Ginzel po překročení prahu svého Hnojového domu doslova utopil. Již za dveřmi nás upozornil na potok, který do domu proudil a napájel kamenné koryto s několika pstruhy. Předvedl nám podivné vycpané zvířecí mutanty, kus zříceného letadla, ukázal nám originální indiánské oděvy, rozšlápnutý kbelík ze Sibiře, sušenou hlavu pralesního divocha, východoněmecké cedule i busty významných revolucionářů. Ke každé věcičce, ke každému nepoužitelnému předmětu i k vybavení domu měl pan Ginzel krátkou zkazku na hranici recese a neskutečného výmyslu. Přednáška popisující jednotlivé "exponáty" byla několikahodinová a nezastavitelná. Najednou se všechno to jeho vyprávění nedalo ani pořádně vstřebat. Chvíli jsme se společně s ním hrabali v bednách plných různých map, přání, pohlednic, průvodců a fotografií z půlky světa, ale brzo jsme pochopili, že abychom viděli vše co nás zajímá, museli bychom v těch bednách zůstat ponořeni alespoň týden.

Hnojový dům, stojící při cestě z osady Jizerka na Smědavu, kousek za odbočkou Lasičí cesty, byl neuvěřitelným muzeem kuriozit, vetešnictvím i smetištěm. Zároveň se ale stal neoddělitelnou součástí svého osobitého majitele a lákadlem, které na Jizerku každoročně přivábilo stovky a tisíce turistů od nás i ze zahraničí. Měl neopakovatelnou atmosféru a toho sychravého listopadu, kdy jsme ho navštívili my i jakousi tajemnost okolních opuštěných a ve tmě ponořených hor. Jak dům ke svému neobvyklému jménu přišel, vyprávěl Gustav Ginzel mám takový dojem obzvlášť rád. Připadalo mi, že měl přitom v oku jakési zvláštní uspokojení.

Stavení původně patřilo Němci Klugemu, ale po jeho odsunu v pětačtyřicátém ho pak až do roku 1963 obývaly už jen krávy. Když ho opustily, zbyla po nich velmi silná vrstva hnoje a dům měl být zbourán. Tehdy Gustav Ginzel horskou chalupu za pár korun koupil a rozhodl se jí obývat místo skotu. Nejprve rozřezal uleželou vrstvu kravího trusu na kostky, potom přivedl do stavení potok a hnůj vyplavil ven. Říkal dokonce, že kostky hnoje prodal a dostal za ně víc něž sám zaplatil za celý dům. Pan Ginzel začal své nové obydlí spolu s přáteli usilovně opravovat, zušlechťovat a především plnit nekonečným množstvím unikátních exponátů, pozoruhodných kuriozit, úsměvných předmětů a "blbostí". Časem byl Misthaus nejpopulárnějším stavením Jizerských hor a denně se u něj střídaly zájezdy zvědavých a výstřednosti vyhledávajících především německých turistů. Hnojový dům byl ale i útočištěm tuláků, kteří zrovna neměli kde přespat, nebo skupinek turistů, kterým nevyhovovaly drahé hotely. Noc na Jizerské louce má navíc své nezaměnitelné kouzlo a tak se v Hnojovém domě scházeli lidé vyhledávající nevšední romantiku nebo cestovatelé, kteří si přišli poslechnout poutavé přednášky velkého světoběžníka, doprovázené promítáním velmi bohaté kolekce diapozitivů. Svůj dům někdy nechával pan Ginzel k dispozici i cizím lidem, když sám odcestoval na dlouhou dobu do zahraničí. Říká se, že kdo nepoznal Jizerku, nezná Jizerské hory. Dodal bych, že kdo nenavštívil Hnojový dům, nepoznal Jizerku. Alespoň dříve tomu tak bylo.

Gustav Ginzel se narodil 28. února 1932 v Liberci. Jizerské hory byly krajinou jeho dětství, Jizerka pak jeho domovem. Tento horolezec, publicista i podnikatel procestoval půlku světa (70 zemí) a přivezl si zpět spoustu zážitků a tolik oblíbených nevšedních suvenýrů. Poznal několik světadílů a mnoho velmi atraktivních krajů. K Jizerkám jej ale váže vztah téměř intimní. Poznával je jako malý kluk spolu se svým otcem a bratrem, později si jich užíval se svými přáteli, ke kterým patří například další dva známí jizerští patrioti: Miloslav Nevrlý a Siegfried Weiss. Jak sám říká, nejraději má skálu Zvon, Kazatelnu a vrchol Jizery. V roce 1952 zrealizoval se svým bratrem Wolfgangem prvovýstup na Zvon Severní cestou a o deset let později napsal spolu s Emilem Novákem Topografii skal Jizerských hor.

Naší prohlídku Hnojového domu jsme se pokusili zachytit videokamerou. Skutečnou atmosféru této horské chalupy však nelze zaznamenat, musí se zažít. To jak nám Gustav Ginzel sice naučeným, ale neodolatelným způsobem vysvětlil princip antiznásilňovacích postelí nebo hygienického prkýnka ke stereozáchodu, nelze bez ztráty vtipu reprodukovat a proto se o to nebudu ani pokoušet. O to víc mrzí, že příležitost vyslechnout si původní neskutečnou přednášku pana Ginzela nebude mít už nikdo. Když jsme si tenkrát prohlédli půdní prostory Hnojového domu, kde pod obří státní vlajkou NDR ležely rozprostřeny desítky matrací, trvale přichystaných pro náhodné nocležníky, usedli jsme ke stolu v příjemně vytopené kuchyni. Povídali jsem si s panem Ginzelem, zkoumali roztodivné předměty rozvěšené po stěnách i trámech a já pozoroval, jak širokými škvírami z kamen každou chvilku vylétne jiskra a zapadne do koše se suchým dřívím. Divil jsem se tenkrát v duchu jak je možné, že dům ještě nevyhořel. Byl listopad 1994!

Devět měsíců poté, co jsme se s panem Ginzelem rozloučili a opustili na Jizerce jediné, do studené noci svítící lidské obydlí, Hnojový dům bohužel opravdu shořel. Stalo se to v noci 24. srpna 1995, navíc v době, kdy byl jeho majitel v Austrálii. Spolu s chalupou lehlo popelem samozřejmě i vše, co dělalo Hnojový dům Hnojovým domem. Shořelo muzeum kuriozit, shořely diapozitivy, vzácné vzpomínky a hlavně domov Gustava Ginzela. Toho však překvapivě nepřízeň osudu nezlomila. Po návratu z opačné strany zeměkoule zastřešil bývalou kamennou stáj - jedinou část stavení, která nepodlehla ohni a ubytoval se tam. Strávil v tomto provizorním nevytopitelném přístřešku i následující krutou jizerskou zimu a začal znovu od začátku pomalu shromažďovat nové "exponáty" pro své "muzeum kuriozit". Pak se stalo neuvěřitelné! Díky proslulosti původního Misthausu i za našemi hranicemi se panu Ginzelovi brzy dostalo takové pomoci, že nedlouho po zničujícím požáru stál na Malé Jizerské louce zcela nový Hnojový dům. Znovu se sem sjížděli turisté, znovu ožily neuvěřitelné historky a nové prapodivné exponáty. Dnes už tomu tak není.

Hnojový dům je opuštěný, jeho majitel je vážně nemocný a odstěhoval se do Německa. Naposledy jsem viděl pana Gustava Ginzela asi před čtyřmi lety v Pyramidě na Jizerské louce, když si přišel nechat udělat svůj "speciální čaj". Mluvil hrozně potichu, sedl si do kouta a vypadal tak nějak vystrašeně. Rozhodně netoužil po společnosti, kterou vždy tolik vyhledával. Možná už na něj těch lidí co ve svém domově za ta léta uvítal bylo příliš moc. Vypil si svůj hrnek a rychle odkráčel pryč. Nedávno zemřel jeho bratr Wolfgang a proto si myslím, že Hnojový dům již své dveře turistům, tulákům ani zvědavým rodinkám nikdy neotevře a Jizerka už propříště zůstane ke škodě všech svých obdivovatelů trochu jiná.

Dodatek:

28. listopadu 2008 Gustav Ginzel v německém Kemptenu zemřel.

Fotografie označené "video" byly sejmuty z videozáznamu, který v listopadu 1994 natočil Zdeněk Mikšík při naší návštěvě Hnojového domu. Tento videozáznam nejdete v rubrice MoskytFilm.

Další články na podobné téma: 

Komentáře

Narodil jsem se v Jizerských horách a je mi líto že jsem o tomto stavení ani člověku nikdy neslyšel. To bude asi tim, že co má člověk u nosu je pro něj jaksi všední a obyčejný.
Myslíte že už nebude šance na to, přivést tam aspoň svoje děti?

Za chvíli tomu bude 40 let, co jsem jako malý kluk měl možnost v rámci školy v přírodě navštívit Hnojový dům. Hltali jsme spolu s ostatníma spolužákama veškeré vyprávění pana G. Ginzela, báli jsme se vysušené lebky amazonského indiána, natož ji vzít do ruky, poslouchali o výstupu na Cotopaxi, šáhli si rukou do naprosto ledové vany plné vody připravené na koupaní, zírali nevěřícně na daleké kraje z diapozitivů, o kterých jsem si tenkrát myslel, že se mi je nikdy nepodaří (v době začátku normalizace) navštívit. Pokoj vaší duši v nebi, pane Gustave Ginzele!

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Billy Broches
Při těžbě dřeva byl 17. února 2014 poničen brdský camp Zlaté dno. Na stránkách Dějin trampingu od Boba Hurikána se...
Žižkův dub
Památné stromy jsou jedinými živými pamětníky dob tak dávných, že už o nich nevíme téměř nic. Stovky let dějin kolem...
Jezerní slať
Na Šumavě se nachází mnoho rašelinišť. Jedním takovým rašeliništěm je Jezerní slať, která leží přibližně 20 km od...
Hned nato dobýváme vrchol ráznou ztečí a žasneme. Rozhled nádherný, svahy strmé, až kolmé. Okolní doliny o dobrých půl...