Deník psaný nikoli rozsypaným čajem - díl 1.

Tak jsme tady. Jedenáct hodin letu z Prahy do Soulu okořeněných co chvíli řevem asi tříletého Korejce, kterému zjevně tak dlouhá cesta letadlem připadala nudná. Potom pět hodinek v tranzitním prostoru soulského letiště - mimochodem je to první letiště, kde jsem viděl prodávat kompletní kolekci hodinek Breitling, jedny bratru za šest tisíc dolarů. To už je pěkný prezent z cesty…

Vítejte v čínské prádelně

A po dvou hodinách strávených v jumbu moje noha poprvé vstoupila na asijskou půdu. Na olympiádě to bývá zařízeno tak, že pro ty šťastlivce s akreditací na krku je připravena nějaká snadnější cesta k překonání byrokratických a podobných překážek. Ale nedá se to brát na sto procent. Na letišti v Pekingu si připravili specialitku v podobě karanténního rámu, jehož funkce nám zůstala utajena. Fungoval na principu "Zlatá brána otevřena….praštíme ho koštětem." Prostě se během procházení najednou rozhoukal, což bylo znamení pro imigrační úřednici, aby vás poslala zpátky. Ale žádná prohlídka se nekonala, jen jste museli chvíli počkat a potom zkusit štěstí znovu. Mě si zjevně rám oblíbil, neprošel jsem ani napočtvrté. Tak jsem to zkusil sousedním rámem a - byl jsem rázem v dalším levelu. Dál už olympijská mašina fungovala jaksepatří, všude se kolem vás motá spousta dobrovolníků, kteří ani tak přesně nevědí, co chcete, ale asi dostali příkaz být užiteční. Během čekání na našeho kameramana Kubu Koláře (který dostal tu čest proclít techniku :-)) jsme se s jednou dobrovolnicí dali do řeči a ona nám zapáleně líčila, jak je hrdá, že se dostala z mraků uchazečů o dobrovolnické posty až sem na letiště. Takže někteří domorodci na olympiádu v Pekingu opravdu hrdí jsou.

Ta milá slečna nás odvedla ke stanovišti taxíků, tedy ven z letištní haly. A tady, v čínské prádelně, nás opustila. Deset hodin večer, třicet stupňů nad nulou a vlhkost vzduchu devadesátdevět procent. Taxík pochopitelně bez klimatizace. Jinak si ale na místní taxislužbu nemůžeme stěžovat, nástupní sazba je v přepočtu 25 korun, v čemž jsou už započítány tři kilometry jízdy, každý další kilometr si místní účtují za pětikačku.To by se to v Praze jezdilo. Menší nedorozumění vzniklo při placení, neb řidič oprávněně požadoval také zaplacení dálničního poplatku, svůj požadavek ale neuměl sdělit jinak než čínsky, čemuž jsme zase nechtěli rozumět my. Naštěstí hotelový pikolík přivolal na pomoc recepčního, který vládl také angličtinou a roztržka byla záhy urovnána.

Jestli na ulici v Pekingu panuje nesnesitelné vedro, potom ve všech venkovních místnostech naopak vládne zima jako blázen. Klimatizace běží všude na plné pecky, takže nápoje, které si donesete na pokoj si ani nemusíte dávat do ledničky. Teprve, když jsme ovladač nastavili do polohy "Nula", začal chladit přiměřeně.

Z hotelu naše kroky nemohly vést jinam, než do nejbližší občerstvovny. Našli jsme ji záhy a obhlídkou okolí hotelu jsme zjistili, že je obklopen asi dvaceti jídelnami a restauracemi nejrůznější kvality. Dobrá zpráva. Nočním barům se tu říká "coffee house", sáhnete po klice, hned vám někdo přiskočí otevřít, klaní se a táhne vás ke stolu. Jeho kolega už u něj stojí s jídelními lístky, všichni se můžou přetrhnout. Dáváme si třetinky místního piva Tsingtao, chutná docela evropsky. To znamená, že v Česku byste ho po hospodském mrskli a víckrát by vás tam neviděli, ale třeba v takové Kanadě nebo v Portugalsku byste se olizovali až za ušima. Číšníkovi hovořícímu slušně anglicky se pořád pletou do mluveného projevu německá slovíčka a nakonec z něj vypadne, že pracoval tři roky v Brémách. I tak to ale vypadalo, že o České republice slyšel poprvé právě toho dne. Dali jsme každý čtyři kousky a šli jsme spát.

První den v Číně skončil, zítra nás čeká práce.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Jeleni v Srní
Naše asi dvacetičlenná skupina pomalu následuje svého průvodce. Jdeme potichu a mlčky. Mlčí i okolní zasněžená krajina...
Určování světových stran
Při pobytu v přírodě je velmi důležité umět se orientovat a to zejména, když se ztratíte. Nejjednodušší způsob, jak...
Po generace se praví, že se kámen každým rokem posune o velikost špendlíkové hlavičky ke kostelu v Klobucích. Až se...
Naše šibenice 7 - Co zbylo
7. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...