Deník Nedobrovolného turisty

Názor na turistiku a pohyb po zdravém vzduchu může být i jiný jež je obvyklé. Přečtětě si téměř hororový příběh "antituristy".

Tak jsem se vrátil z pekla a zanechalo to následky. Máma totiž v létě domluvila s příbuznejma, že k nim pojedeme na chatu - v Jizerskejch horach. Já se nějak tak uklidňoval, že třeba budu v práci nebo ta chata vyhoří, tak jsem tehdy ani neprotestoval (znáte ty domluvy "Někdy přijeďte..... Joooo, někdy přijedem", to jsou většinou jenom zdvořilostní fráze.) Když jsem se minulej tejden dozvěděl, že teda jedem, znejistěl jsem. Ale říkal jsem si: Sníh není, zima taky ne, co se mi může stát. A tak jsme v sobotu v 9:00 vyjeli.

Mělo mě varovat už to, že jsme u auta zjistili, že máme prázdnou LP gumu. Bohužel jsme neposlechli varování osudu, vyměnili kolo a pokračovali v cestě. A těch aut v Praze, to byla hrůza. Tu správnou chatu jsme ale našli a v 11:30 začalo moje 30 hodinové utrpení.

Ta chata je v ďolíku mezi Smržovkou a Tanvaldem, takže ať uděláš krok kamkoliv, je to do strašnýho kopce. Bílej nesmysl (jako sníh) tam naštěstí nebyl, ale po svazích tam teklo takový řídký černý bahno.

Každej by očekával, že po příjezdu bude následovat jídlo, tak chvíli nic, pak kafe.... a pak už nic! Už 20 minut po uvítání jsme byli vyzvaný k odchodu do hospody "Na Bramberku" (opravdu na kopci Bramberk), kde jsme měli mít oběd. Na otázku, jak je to jako daleko, mi řekli "kousek", a to samý tvrdili po cestě pokaždý, když jsem se zajímal, kolik ještě zbývá.

Ten výstup byl HROZNEJ! Celou cestu do kopce po nějakejch rozbahněnejch cestách a první (a jediná) pauza byla až po 1 1/2 hodině, a to jenom proto, že se bratránkovi chtělo močit. Zapálil jsem si cigáro a málem jsem hodil šavli. Po těch třech minutách se šlo dál, až jsme přišli na rozcestí, kde jsme dostali na výběr: - buďto rovně do extrémního kopce, nebo ten kopec spirálovitě obkroužit, což bylo o 2 kilometry dál, ale míň strmý. Na můj názor (počkat 2 hodiny na autobus) nikdo nepřistoupil, a protože už bylo dost pozdě a všichni měli hlad, šlo se rovně. Takovej krpál jsem ještě nikdy neviděl, to muselo bejt nejmíň 30 stupňový stoupání po kluzkym povrchu a dokonce s výhledem na zbytky sněhu! V půlce ženský odmítly jít dál, protože tam bylo moc bahna, tak jsme zase slezli na to rozcestí a vydali se po tý delší, kde sice bahno nebylo, ale zase byla cesta samej kořen a balvan, a když jsi včas neuskočil, tak tě smetl kdejakej opruz na kole. Tam jsem zažil jedinou veselou příhodu, jak jel nějakej cyklista dolu, oči upřený na zem, aby viděl kam kličkuje v těch kořenech, uviděl to naše stádo moc pozdě, zazmatkoval a strhnul řidítka. Přelítnul, jel po hubě v tom bahně asi 30 metrů z kopce a zastavil se až v nějakejch ostružinách. Zachránila ho helma.

Posledních pár set metrů bylo nejhorších, velký stoupání a vítr. Pohánělo mě jenom to, že už jsem viděl tu hospodu. Ta ale byla! Taková ta horská kůča pro sportovce, narvaná těma magorama s ruksakama a v elastickejch kalhotách. A samozřejmě zákaz kouření. Museli jsme tam čekat 10 minut, než se vůbec uvolnil nějakej stůl. Dlouho jsme tam seděli, než nám vůbec přinesli jídelní lístek. Na výběr tam toho měli dost, ale většinou takový ty zdravotní jídla, co by nežral ani náš pes. Dal jsem si nějakej špíz s bramborama, neměli ani hranolky, ani tatarku. A samozřejmě měli smlouvu s Pepsi(piju jenom Coca), takže jsem pil sodovku. Ten špíz plaval v nějaký rozvařený zelenině (trochu to připomínalo lečo), a celkově to nebyl žádnej gastronomickej zázrak. A než to přinesli, trvalo to půl hodiny.

Takhle "posilněnej" jsem vylez před hospodu a tam se začalo řešit, kam jako dál. Že prej dojdem do Jablonce a tam uvidíme, jestli půjdem zpátky pěšky, nebo pojedeme vlakem/autobusem. Ačkoliv to bylo taky pořádně daleko, bylo to aspoň z kopce a tak jsem s bratránkem kecal o počítačích a nějak tak ta hodina uběhla. V Jablonci jsme byli v 17:00. No vlastně spíš na kraji Jablonce, protože opravdový centrum bylo další kilometr do kopce. Zase všichni pohrdli MHD a tak jsem to musel (opět) vyšlapat po svejch, už dlouhou dobu hrozně bolících, nohách.

Z náměstí se šlo ještě po dlouhejch schodech na autobusový nádraží, kde zjistili, že autobus jede až kdoví kdy, tak vymysleli, ŽE SE PŮJDE DOMU PĚŠKY !!!!! Ještě než jsem se stačil zhroutit, tak jsem dostal nápad, kterej mi zachránil život. Chytnul jsem bratránka za ruku, prohlásil že chci jít do kina a než se vzpamatoval, už jsme seděli v nějakym balíkovskym kině a vůbec mi nevadilo, že dávali hroznou blbost, kterou jsem stejně už viděl a ještě to začalo před 20 minutama. Celou tu dobu jsem tam furt šoupal nohama ve snaze najít nějakou polohu, při který by tak strašně nepálily. Když film skončil, nemohl jsem vůbec vstát, nohy nesloužily. Málem jsem přepad z balkónu do hlediště. Neměli tam ani colu, natož kukuřici.

Svůj účel to ale splnilo, na autobusáku jsme zjistili, že jede nějakej bus za 20 minut, tak že počkáme. Pak se mi začalo chtít na záchod. V čekárně byly hajzly zavřený (s tím, že náhradní provozovna je někde po těch strašnejch schodech nahoru na výstavišti, už vidím, jak tam maj v sobotu ve 20:15 otevříno), teď jsem byl v neznámym městě, žádný houští ani hospoda v dohledu, čas se krátil..... Za nějakym billboardem jsem poskytnul zajímavý divadlo nějakejm rómům na balkóně takovýho polorozbořenýho domu. Autobus jsme naštěstí stihli, někde v půlce cesty přistoupil i ten zbytek naší výpravy (dost se divili že tam jsme taky, asi na nás pak chtěli hrát "tvrdý", že to došli celý pěšky). Ze Smržovky jsem pak dobelhal do chaty. Dělali si tam nějaký řízky, já neměl na jídlo ani pomyšlení. Chvíli jsme kecali, pak jsme čuměli na "Vetřelci" a pak se šlo spát. Bolelo mě celý tělo a smrděli tam kamna.

Někdy kolem šestý mě vzbudil hroznej řev, jak čuměli na hokej. Byla tam příšerná zima a kravál, takže se mi už usnout nepodařilo. Tak jsem viděl kus hokeje. Na nohou jsem objevil dva puchýře, svaly jsem měl úplně ztuhlý a hrozně mě bolelo břicho. A po snídani, místo "lízání ran", následovala další procházka! Motal jsem se do nějakýho kopce, pak chvíli dolu, tak jsme jeli jednu stanici vlakem a pak zase do chaty. Tohle trvalo asi 2 hodiny. Raději jsem ani neobědval, cítil jsem, že prijde něco strašnýho. A taky že jo! Kolem jedný odpoledne jsem šel na WC a strávil jsem tam ze zbývajících 4 hodin nejmín polovinu. Nevím, jestli to způsobil ten přehnanej pohyb (ono se někdy koukněte na mapě Jizerek na trasu Smržovka - Bramberk - Jablonec (a všímejte si vrstevnic), nebo jídlo v tý sportovní osvěžovně, ale takovou hroznou běhavku jsem ještě nikdy neměl. Cestou autem domu jsem byl 3x (někde u Liberce, uprostřed Mladý Boleslavi - to bylo obzvlášť zajímavý - a na Pražský magistrále). Doba mezi prvníma příznakama a totálním selháním svěrače nebyla delší než jedna minuta. Bez ohledu na troubící auta a pohoršující se důchodce v parku.

Domu jsme přijeli asi ve 20:00, snědl jsem nějaký nudle s mákem, vybral poštu a šel raději spát. Doufal jsem, že to do rána přejde. Marně. V noci jsem vylučoval 5x (nějakou žlutou vodu s mákem), t. j. jednou za 2 hodiny. Teď je pondělí, asi půl druhý a stav se zatím nezměnil. Žeru suchý tvrdý rohlíky, piju hořkej čaj a poslouchám, jak to ve mě bublá. Jestli to do zejtřka nepřejde, tak půjdu k doktorce, jestli nemám nějakou salmonelózu nebo tyfus. Takový je tedy výsledek společenské návštěvy na horách.

----------------------------------
Dovětek:
Tyto události se odehrály někdy na jaře roku 1998 (zrovna probíhala zimní olympiáda v Japonsku). Kvůli tomuto výletu jsem však trpěl ještě dalších 8 měsíců. Doktorka, za kterou jsem přišel kvůli mému neobvyklému průjmu, mě totiž poslala na kontrolu krve a z výsledku vyčetla, že mi zkolabovaly vnitřnosti. Musel jsem dodržovat krutou dietu,cpát do sebe nějaké prášky (Pro mediky: Lipanthyl 200M a Pancreolan forte) a vůbec dělat spoustu jiných nezajímavejch věcí.

Varuji proto všechny čtenáře tohoto webu, aby nepodlehli výzvám k turistice a horským pochodům. Pamatujte, že sport je nejbolestivější způsob sebevraždy...

Antiturista, milovník betonových rovin a městského života Miki Brouk

Rubrika: 

Komentáře

Co to sem píšete! Doufám, že s tímto názorem nesouhlasíte.

Docela jsem se pobavil, i pohled z druhé strany může být někdy zajímavý. Přeji autorovi rovné a hladké cesty.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Čertovy skály
Skalních útvarů, které mají něco společného s čerty, najdeme na území Česka mnoho. Jeden takový kamenný útvar, který...
Poklady České země III - Český granát
Almandin, spessartin, grosulár, andradit, uvarovit a pyrop. To a mnohé další jsou odrůdy kamene zvaného granát. Jedna...
Na kole po Mladoboleslavsku
Fotoreportáž z cyklistického výletu na Mladoboleslavsko
Naše šibenice 13 - Bečov nad Teplou
13. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...