Jihlavské katakomby

Sklepy, sklady, komunikace, kanalizace, úkryt, obydlí a snad i brána do jiného prostoru. Tím vším bylo pro různé lidi v různých dobách rozsáhlé a unikátní jihlavské podzemí. V dobách jiných bylo téměř zapomenuto a zasypáno odpadem. Dnes je jeho malá část technickou a historickou památkou, kterou je možné za mírný poplatek navštívit.

Existují sklepy u domů, krypty pod církevními stavbami, kanalizační stoky, důlní a odvodňovací štoly a možná i tajné únikové chodby ze středověkých hradů či opevněných kostelů. Snad existují i desítky kilometrů dlouhé podzemní dálnice, spojující v minulosti města a kláštery či obrovské sály v nitru hor, kde na svou chvíli čeká spásné vojsko. Snad opravdu existují, jen je v současné době nějak nemůžeme najít. Existují však i podzemí, jejichž existence je nezpochybnitelná, jejichž rozsah, provedení a důmyslnost bere dech a navíc některá z nich můžeme dokonce i osobně navštívit. Jedním takovým podpovrchovým samostatným světem jsou i katakomby pod městem uprostřed Vysočiny.

Zrod jihlavského podzemí

Jihlava vznikla s objevem ložisek stříbrných rud v 1. polovině 13. století, u soutoku řeky Jihlavy a říčky Jihlávky, na místě původní malé slovanské osady ze století 12. Díky okolnímu nerostnému bohatství královské horní město rychle rostlo a vzkvétalo. Bylo obehnáno pevnými hradbami, život lidí byl usměrňován nejen městským právem, ale i horním zákoníkem.

S přírůstkem obyvatel v limitovaném prostoru pak došlo k značnému zahuštění zástavby, především v okolí dnešního Masarykova náměstí. Zejména prosperujícím řemeslníkům se začalo nedostávat skladových prostor a jejich jedinou možností bylo vydat se budovat nová úložiště svých produktů i surovin dolů, pod zemský povrch. Vznikající sklípky a sklepy se rychle plnily potravinami, obilím, pivem a vínem, později pak, ve 14. století, když došlo po útlumu těžby stříbrných rud k velkému rozvoji soukenictví i suknem. Sklepy byly postupně rozšiřovány, vznikala další podzemní patra pod patry stávajícími. Horníci místo stříbra kutali rozsáhlé podzemní prostory a vyrubaný kámen byl pravděpodobně použit na stavbu hradební zdi, obepínající město. Zatímco prostory sklepů, zejména jejich nejvrchnější patra, mající zpočátku většinou tvar jednoramenného či dvouramenného kříže, striktně kopírovala půdorys budov, pod kterými byla hloubena, skladovací chodby již vybíhaly pod dvorky, či později pod ulice a náměstí. Dále docházelo k jejich vzájemnému propojování a rozšiřování do dalšího okolního prostoru, čímž vznikl rozsáhlý systém podzemních chodeb, ale i místností a větších sálů.

K rozmachu hloubení jihlavského podzemí napomohla i u nás poněkud nezvyklá událost. 5 a 6.8.1328 postihlo jihlavsko zemětřesení, které poškodilo mnoho stříbrných dolů v okolí města. Peněz na obnovu těžby se nedostávalo a tak byli těžaři nuceni propustit velké množství horníků. Jejich služeb vzápětí využili bohatí měšťané, kteří si je najali právě na kutání podzemních skladovacích prostor.

Víme, že horníci hloubící jihlavské podzemí pracovali na tři osmihodinové směny pět dní v týdnu. Ranní směna začínala ve čtyři hodiny, odpolední ve dvanáct a noční ve dvacet. Pokud to bylo možné, rubala se měkčí hornina odshora od stropu špičákem či krumpáčem. Tvrdá hornina se pak uvolňovala ohněm. Skála rozžhavená na čelbě zapálenou dřevěnou hranicí popraskala, když se prudce ochladila vodou s přimíchaným octem. „Želízkem a mlátkem“ pak horníci pukliny dále rozšiřovali, odlamovali kousky horniny a kámen postupně zdolávali. Nešlo zrovna o závratnou rychlost. Chodbu o profilu 1 x 2 metry se jim takto dařilo prodloužit jen o 2 – 2,5 cm denně! Přesto ale objem vyrubaného pomalu rostl.

Do rulového jihlavského podloží se horníkům nakonec do konce 16. století podařilo vyhloubit labyrint zcela ojedinělého rozsahu. Plocha podzemních prostor je odhadována na 50 000 m čtverečních, celková délka chodeb pak na 25 km. Staré písemnosti však uvádějí, že v období plného využívání katakomb, před zhroucením některých úseků, zavážením a sanacemi, měly chodby celkovou délku dokonce 56 km. Pod povrchem města vznikl jeden velký tzv. ucelený labyrint o délce chodeb asi 19 km a několik menších tzv. lokálních úseků o délce maximálně 6 km. Jihlavské podzemí se nakonec pod nejvýznamnějšími měšťanskými domy rozrostlo do čtyř pater, dosahujících do hloubky až 22 metrů pod úroveň terénu.

Důmyslný podzemní labyrint

První patro sklepů leží v hloubce 1 – 4 metrů pod zemí, druhé 4 – 7 a třetí 6 – 12. Třetí a čtvrté patro je dnes trvale zatopeno. Spojovací a skladovací chodby měly obvykle výšku 1,8 – 2,6 metrů, šířku pak 2 – 2,5 metru. Některé méně stabilní úseky podzemí byly v 17. století zpevněny cihelnými pásy, čímž se profil těchto chodeb často zmenšil až na polovinu. Ze skladovacích chodeb odbočovaly do stran 1 – 3 metry hluboké rozrážky – lochy, určené k uložení skladovaných komodit.

Skladovací a spojovací chodby, z nichž nejdelší má 200 metrů, měly někdy hliněnou podlahu, jindy byly dlážděné, opatřené drenážním kanálkem, situovaným ke středové podélné ose, mírně se svažující podlahy. Kanálek byl zpevněný a přikrytý plochými kameny. Do kanálku se sbírala voda vysrážená ze stěn, nateklá do podzemí odvětrávacími komíny, či pocházející z pramenů podzemních studní. Takto z chodeb sebraná vlhkost pak byla odváděna do odvodňovacích štol. Ty byly obvykle 60 – 70 cm široké a metr, či metr a půl vysoké. Chodby třetího patra kanálky neměly a voda volně stékala po podlaze do nejnižšího místa chodeb, kde byly vyhloubeny vsakovací jámy. Z nich se voda ztrácela po přirozených skalních puklinách.

Rozšiřujícímu se podzemí časem přestalo postačovat odvětrávání ze sklepních místností a v katakombách se začaly hromadit nebezpečné plyny. Přísun čerstvého vzduchu do chodeb bylo nutné zajistit ventilačním systémem, jehož samovolným motorem byl průvan, živený na povrch vedoucími komíny. Dodnes se přesně neví, jakou technologií a zda z povrchu či z chodeb byly tyto komíny o průměru někdy jen 20 cm raženy. Některé byly velké, čtvercové, cihlami obezděné, jiné malé, neobezděné, čtvercové či kruhové. Komíny ústily na povrch kamennými ventilačními uzávěry, zasazenými do dlažby ulic a náměstí. Šlo o 60 cm široké, čtvercové dlaždice, či o kulaté vypouklé desky s kruhovým otvorem uprostřed, jenž byl kryt křížovým či hvězdicovým želízkem.

Součástí podzemního systému se stalo i 210 studní, hloubených často přímo ze samotných chodeb a sklepů a jen odtud také dostupných. Studny byly situovány většinou u vstupního schodiště, či v bočních výklencích. Nad studní mohla být proražena šachta až do horního sklepního patra, kde byl upevněn vrátek. Měšťané tak měli zdroj vody dobře chráněn pod vlastním domem. Sklepy a chodby doplňovala hustá síť kanalizačních a odvodňovacích štol, ústících do hradebního příkopu, říčky Jihlávky či Koželužského potoka. S propojením skladových prostor v dlouhé komunikace, s vyhloubením „skrytých“ studní a vyvedením důmyslného odvětrávání, logicky souvisí i další funkce, pro kterou bylo jihlavské podzemí upraveno a využíváno. Civilním obyvatelům města poskytovalo účinnou ochranu a skrýš před vnějším nebezpečím.

Podzemí jako úkryt

Je známo, že již v roce 1421 posloužily katakomby protihusitské a převážně německé Jihlavy jako úkryt pokladu Sedleckého kláštera, který se právě chystaly vyplenit husitská vojska.

V případě obléhání Jihlavy a při hrozbě jejího odstřelování z děl či dobytí, mohli lidé přes sklepy sestoupit do podzemního systému, kde měli vše, co nutně potřebovali k delšímu přežívání a kde také mohli ukrýt to nejcennější ze svého majetku. Ústí odvodňovacích štol pak byla bezpečně uzavřena, vstupy do sklepů zamaskovány. Únikové chodby, ústící v několika směrech daleko za městskými hradbami, umožňovaly jihlavanům opustit nepozorovaně město v případě, že se blížilo obsazení jejich domovů a odhalení vstupů do podzemí. Tyto chodby, z nichž pět se zachovalo dodnes, dovolovaly lidem bezpečně opustit město třeba i v případě, když ulice Jihlavy zachvátil požár. Roku 1523 se několika veselým a hlavně opilým ženám jihlavských kloboučníků skutečně podařilo při smažení koblih založit požár, jemuž padlo za oběť 90% všech domů ve městě. Po této pohromě našli mnozí z postižených právě v jihlavském podzemí přechodný příbytek, v kterém u nouzových topenišť přežívali i tři čtvrtě roku.

V roce 1645 byla Jihlava obsazena švédskou armádou. Celé město se po přiblížení skandinávského vojska už chystalo na dlouhé obléhání a tuhé boje, obyvatelé se stěhovali do katakomb. Hradbami obehnaná pevnost ale nakonec padla bez jediného výstřelu, díky opomenutí či zradě kohosi, kdo nezvedl padací most u Špitálské brány. Švédové se pak ve snadno získaném městě chtěli udržet za každou cenu a snažili se proto všemožně zdokonalit stávající opevnění. Bourali domy na předměstí, stavěli předsunuté pásmo hvězdicových valů s baštami a podzemními kasematy. Právě hloubení těchto spojovacích komunikací mezi jednotlivými valy a baštami si vyžádalo velké množství lidských životů mužů, žen i dětí, kteří sem byli Švédy nahnáni na nucené práce. Když pak o dva roky později Jihlavu oblehlo císařské vojsko, byli to právě seveřané, kteří využívali původních tajných únikových chodeb k tomu, aby se tudy nepozorovaně z města vytratili jejich poslové. Nejznámější podzemní úniková chodba nese od těch dob jméno „Švédská“.

Zejména pak po skončení třicetileté války pocítili obyvatelé Jihlavy potřebu se proti nebezpečí zvenčí napříště ještě lépe chránit. Pospojovány byly další samostatné úseky podzemí, labyrint byl důmyslně napojen na únikové chodby a opatřen skrytými pastmi i slepými chodbami pro zmatení nezvaných návštěvníků. Jen několik povolaných lidí znalo v těch dobách celý podzemní komplex. Tito strážci podzemí pravidelně procházeli celý labyrint, kontrolovali jeho stav a zajišťovali potřebné opravy. Řemeslníky, vykonávající tyto práce, vodili strážci na jejich pracoviště tou nejkratší možnou cestou a dohlíželi na to, aby nebyli schopni se v podzemí sami orientovat.

Za napoleonských válek skryli někteří měšťané do katakomb své veškeré peníze a šperky. Když pak francouzské vojsko skutečně roku 1805 Jihlavu obsadilo, srazilo ji na kolena nikoliv bezuzdným drancováním, jak obyvatelé očekávali, ale epidemií cholery. Mnozí z těch, kteří své poklady bezpečně ukryli do podzemí, během epidemie zemřeli a do hrobu sebou vzali i tajemství úkrytu svého majetku. Někde v katakombách se tak prý dodnes skrývají poklady bohatých měšťanů.

Katakomby v ohrožení

Katakomby přestaly být využívány k obranným účelům již po roce 1783, kdy byla za císaře Josefa II. zrušena jihlavská městská pevnost. Ve stejné době pomalu končilo i jejich využití jako skladovacích prostor a to znamenalo konec jejich původní podoby a rozsahu. Podzemí přestalo být pravidelně udržováno a začalo chátrat. Nečistily se odvodňovací kanály, chodby byly přehrazeny zazdívkami, často přerušujícími odtokové žlábky. Při předláždění ulic byly odstraněny mnohé ventilační uzávěry, zasypány větrací komíny. V chodbách začala stoupat vzdušná vlhkost, hromadily se tu plyny. Část katakomb zaplavila neodtékající voda, skála erodovala, stěny chodeb se začaly hroutit. V 19. století bylo podzemí zaváženo stavebním odpadem, narušováno výstavbou vodovodu a plynového potrubí.

Během století páry ochabl téměř veškerý zájem o jihlavské podzemí. Rozpadajícími se opuštěnými, ztichlými a temnými chodbami se v těch dobách plížili jen hledači pokladů a zlodějíčci, pátrající po nezajištěném vstupu do sklepa či domu. Obranou majitelů domů proti takovým nezvaným návštěvám pak byly další zazdívky, další nezdravá přerušení podzemních komplexů. Teprve počátkem století 20. se někteří lidé znovu začali zajímat o to, co se to vlastně skrývá pod městskou dlažbou. Podnikaly se první pátrací výpravy, zkoumající zapomenuté chodby, poprvé se pod zem v Jihlavě podívali i turisté.

K dalšímu přerušování chodeb však docházelo i za první republiky. Za 2. světové války byly zazdívány mnohé sklepní vstupy do podzemí, neboť Němci měli strach z partyzánů. Katakombám se ale v tomto období načas vrátila jejich ochranná funkce, když byly jejich části upraveny na protiletecké kryty. Na konci války pak někteří Němci využili středověkého komplexu k ukrytí před do města vstupující Rudou armádou. Po roce 1948, v období stupňujícího se napětí studené války, se podzemní chodby staly tajnými a nedostupnými, neboť se začalo počítat s jejich využitím jako krytů civilní obrany. Vstup do chodeb byl trestný a jejich nově vypracované situační plány ležely bezpečně uschovány na velitelství ČSLA a STB.

V roce 1957 do krátkého úseku jihlavských katakomb znovu vstoupili v rámci organizované prohlídky turisté a od tohoto data, dá se říci, začalo být podzemí vnímáno také jako technická a historická památka. O pět let později však došlo k nepříjemné situaci, kdy po vydatných jarních deštích a zatopení velké části prozatím ještě suché části labyrintu, erozí narušená hornina začala ve velkém rozsahu povolovat a ohrožovat statiku samotné městské zástavby, včetně historického jádra. Několik domů pokleslo v základech, po propadu klenby se zřítilo průčelí dvou budov. V Husově ulici se do katakomb propadly nákladní automobily.

Nezbývalo, než jihlavské podzemí důkladně prozkoumat, zmapovat a poté zpevnit a zajistit. Kartografové vedení ing. Myškou následně zakreslily dostupné prostory, geologický průzkum prověřil stav všech chodeb, šachet, místností a výklenků. Do zatopených částí pronikli potápěči, aby zjistili stav těchto prostor. Byl to velmi obtížný úkol. Zvířený kal neprosvítila ani nejsilnější lampa, v úzkých chodbách se nedalo otočit ani vynořit a mezi nestabilními stěnami stále hrozily závaly. Voda ze zatopených chodeb byla poté odčerpána, aby mohly být zakresleny jejich plány. Pak bohužel přišel samotný sanační zásah, při němž byla za 80 miliónů korun většina podzemních prostor „ošetřena“ betonáží. Tímto počinem se na polovinu snížil profil chodeb, zcela zničena byla historická podoba 95% tehdy známých katakomb. Smrtelného obalení betonem byla ušetřena jen malá část labyrintu pod Okresní knihovnou, která měla být i nadále využívána jako turistická atrakce. Přesto i zde došlo k necitlivému zpevnění betonovými pilíři, pod tvrdou šedou hmotou navždy zmizely cihlami dlážděné podlahy i původní odtokové kanálky. Jen zde je však dnes možné alespoň částečně vidět katakomby tak, jak vypadaly v dávné minulosti.

Jihlavské podzemí dál ohrožují nové, svými základy se hluboko do země nořící stavební aktivity v historické části města. Přesto snad již alespoň část této vzácné památky zůstane do budoucna zachována a odborně udržována.

Tajemství a turisté

Pro veřejnost je dnes přístupná asi 200 metrů dlouhá část podzemního systému, zvaná Starý okruh. Je sem zavedeno elektrické osvětlení, teplota od 8 do 12°C a vzdušná vlhkost okolo 95%. Prohlídková trasa vede chodbami dochovanými v „téměř“ původním stavu pod Okresní knihovnou a vede i Svítivkou – chodbou opředenou několika tajemstvími. O jihlavském podzemí se traduje několik pověstí a legend, které návštěvě katakomb přidávají tolik žádanou příměs neznámého a záhadného. Jsou to příběhy z dávné minulosti i podivné zážitky zcela současné. Mezi největší lákadla jihlavského Starého okruhu patří tzv. Svítivka.

Jde o krátký, cihlami vyklenutý úsek chodby pod kostelem sv. Ignáce, v těsné blízkosti vstupního schodiště a Švédské únikové chodby, který po zhasnutí všech světel viditelně po nějakou dobu zeleně světélkuje. O původu světla se dlouho spekulovalo. Vzniklo mnoho teorií, více či méně fantastických. Mluvilo se o fosforu, prosakujícím sem z kostí mnichů nad chodbou pohřbených či o radioaktivních horninách. V podezření, že si jakýmsi světélkujícím nátěrem označila toto místo, jako vchod do bájné podzemní říše Agartha, je i nacistická okultní společnost Ahnenerbe. Ta prý snad dokonce za války přivedla do jihlavských katakomb spolu s německými vědci i skupinu Tibeťanů, aby tu hledali brány do jiných dimenzí, podzemních říší či tajemnou sílu vril, která by nacistům pomohla ovládnout svět.

Faktem zůstává, že za okupace sídlilo nad Starým okruhem nacistické velení a podzemí sloužilo jako protiletecký kryt. S tímto využitím katakomb by mohlo souviset složení malty, kterou byla Svítivka natřena. Jak se nedávno zjistilo, nátěr obsahoval baryt a silný luminofor wurtzit, který byl používán do svítících barev s dlouhou dobou osvitu. Baryt pak sloužil u levnějších druhů luminoforů jako plnidlo. Německá firma IG Farben Leverkusen vyráběla v období 2. světové války světélkující barvu Leuchtgelb, obsahující obě v nátěru zjištěné látky. Navíc se tato barva hojně využívala k označování vchodů do protileteckých krytů, kde její luminiscenční vlastnost sloužila k lepší orientaci při vypnutí elektrického proudu. Záhada Svítivky zdá se byla vyřešena!? Jihlavské katakomby však skrývají i další tajemství, jak tvrdí mnozí jejich návštěvníci.

I při běžných pravidelných prohlídkách tu prý turisté slyší podivné hlasy, či kroky z míst, kde prokazatelně nikdo není. V temných koutech lochů vidí stát lidskou postavu, ze stěny do stěny prochází průvod podivných bytostí. Zřejmě největší pozornosti se ale těší mělká, nepravidelná prohlubeň ve stěně, v těsné blízkosti Svítivky. Kdysi tu někdo ze stěny chodby z neznámých důvodů odloupl kus kamene, po kterém tu zůstal zvláštní výklenek. Prý právě tady by měl být průchod do jiné dimenze, tady lidé zažívají velmi zvláštní, většinou nepříjemné pocity. Říká se, že toto místo je poznamenáno nějakou strašnou událostí z daleké minulosti, zde se turistům i různým badatelům zjevují stíny záhadných bytostí. Tady také reportér televizního pořadu Na vlastní oči Stanislav Motl o svatojánské noci 24. června 1997 natočil něco, co lze nazvat pohybujícím se stínem. Podle publicisty nemohla být tmavá silueta lidské postavy jeho vlastním stínem (světlo svítilo z boku), ani stínem jiné osoby, neboť přečkával té noci v jihlavském Starém okruhu zcela sám.

Šlo-li o návštěvu z jiné doby, z jiné dimenze, o ducha člověka marně hledajícího po smrti klid, nebo o pouhou skvrnu na zdi - těžko říci. Několik staletí staré podzemní chodby toho však bezesporu zažily již velmi mnoho a zcela jistě stále ještě skrývají netušená tajemství. Tady pod povrchem země lidé žili, umírali, skrývali se, pracovali a také hledali. Někteří poklady, jiní poznání. Možná tu ale po sobě i něco nehmotného zanechali. Kdo ví?! Poslední kousek tohoto rozlehlého komplexu středověkého podzemí je i dnes možné navštívit a doufat, že se ze tmy za námi náhle ozvou kroky přicházející „odjinud“ a alespoň trochu nám zjitří dnešní dobou tak otupělou představivost.

K místu kde je možné zakoupit takový výlet do minulosti se dostanete z Masarykova náměstí Hlubokou ulicí. Vchod tamtéž. Příjemný zážitek!

Komentáře

Má někdo nějaké povědomí, že by se od roku 1997, kdy byl Novou natočen "záhadný stín", dělo v katakombách ještě znovu něco neobvyklého? Nebo to vypadá, že šlo jen o ducha na televizní objednávku?

Ale jo, podle nejmenovaného správce podzemí je ten duch velmi inteligentní - v noci pozná, kolik má správce upito, pokud jen tři piva, tak se pro jistotu neukáže, ale když si hlídač dá k tomu ještě dva panáky, tak jo, potvora jedna záhrobní.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Napsat Moskytům></a></p>
<div>
Napište nám prosím bez váhání své nápady, náměty, návrhy ke spolupráci, připomínky a poznatky.
</div>
</div>
</body></html>

Sociální sítě

Odkazy

eTravel.cz - last minute
zájezdy na poslední chvíli se slevou
Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Přihlášení

Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie
Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy,...
Cestovatelský festival Kolem světa se koná každý rok v Praze, Brně a Ostravě a organizuje jej cestovatel a fotograf...
Jáchymovské peklo
V okolí západočeského městečka Jáchymov, vzniklo v padesátých letech mnoho pracovních lágrů s nelidskými podmínkami....
Plitvická jezera
Jestli jste někdy jeli na dovolenou do Chorvatska, určitě víte, jak je tam cesta dlouhá. Proto je výhodné a příjemné si...