Česká Amerika

Moskyt v krajině strmých skal, průzračných jezer, svobodných trampů, tmavého podzemí a starých dobrodružných příběhů.
Velká Amerika od východu
Velká Amerika od západu
Mexiko (Trestanecký lom) od východu
Mexiko (Trestanecký lom) od severu
Malá Amerika od západu
Malá Amerika od západu
pomník nad Trestaneckým lomem

Temné podzemí přitahuje podivnou silou zvídavého a po dobrodružství toužícího člověka již od pradávna. Objevovat neprozkoumané, trochu se při tom bát a zároveň cítit radost z vlastní schopnosti překonávat překážky. To jsou zdá se i dnes velmi žádané prožitky, které mohou různá sklepení, podzemní chodby, jeskyně nebo štoly starých dolů lidem nabídnout. I v naší zemi je stále ještě několik takových tajemných míst a jedno z nich mezi nimi zaujímá zvláštní postavení.

Odemykáme bytelný zámek na závoře oddělující prostory temnot, neznáma a naplno pracující fantazie od reálného všedního světa. Opouštíme denní světlo a vydáváme se na výpravu do nitra dávno opuštěných, ztichlých podzemních chodeb východní části starého dolu, v lokalitě známé jako Česká Amerika. Do volně nepřístupných a dobře zabezpečených částí labyrintu štol nás vede zkušený znalec zdejšího rozlehlého podzemí Karel Fous. Již od prvních kroků kamenným podsvětím je jasné, že pokud nečekaně nezhasnou naše svítilny, bude se na co dívat.

Amerika, nebo-li bývalý provoz Mořina se svým stále částečně přístupným komplexem podzemních štol a lomů, ve kterých se od roku 1891 do roku 1963 těžil vápenec, leží v Chráněné krajinné oblasti Českého krasu mezi Karlštejnem a Loděnicemi. Nejvíce ji zřejmě proslavili trampové, kteří se sem v dobách totality stahovali do pomyslného i doslovného undergroundu. Nedaleko hlavního města pro sebe objevili svět relativní svobody, které se v těch dobách všeobecně nedostávalo. Paradoxně se však právě tady brzo začali velmi ostře střetávat s pořádkovými orgány státní moci. Možná právě díky tomu začala být Amerika ještě populárnější. Zdálo se totiž, že tady Veřejná bezpečnost a jiné silové složky tehdejšího režimu nemohou nikdy dosáhnout úplného vítězství. Zátahy na nenapravitelné romantiky tábořící pod zemí i v okolních lesích většinou končily jen jejich dočasným rozehnáním. Trampové lépe znali terén a do důkladného vyčištění zrádného a vlhkého bludiště štol se orgánům asi ani moc nechtělo. Zprávy o divokém kraji zvaném Amerika se rychle šířily dál a táborníků i jiných zvědavců přibývalo. Trampové však překvapivě nebyli těmi, kteří tak výstižně staré důlní dílo, jehož lomy skutečně místy připomínají opravdové kaňony amerického středozápadu, pojmenovali.

Ještě než se na Mořině začalo systematicky dolovat, postavil si v blízkosti pozdějších ložisek vápence dům muž, který se do kraje vrátil ze zkušené za oceánem. A jak už to tak bývá, před přezdívkou člověk neuteče. Místní obyvatelé začali na navrátilce volat Ameriko a stejné jméno dali i jeho statku. Horníci časem potřebovali rozrůstající se ohniska těžby od sebe rozlišit a tak jedno z nich pojmenovali podle statku Na Amerikách, který stál a dodnes stojí poblíž. Až následně se jména zavánějícího nedosažitelnými dalekými kraji ujali trampové a doplnili názvosloví bývalých dolů o další stylové položky.

O vápenec z Českého krasu se lidé zajímali již v dávné minulosti. Kalcit se již 2000 let před naším letopočtem využíval ke zpracování železné rudy. Ve stavebnictví se ve větší míře jako materiál uplatňoval od 12. století. Těžilo se tu příležitostně za Jana Lucemburského i Karla IV. Vždy se však jednalo o sběr a odlupování povrchových bloků kamene, nebo lámání z přirozeně odhalených skalních stěn. Skutečná, systematická lomová těžba vápence započala v tomto regionu až koncem 19. století. Rostla poptávka po snadno opracovatelném stavebním materiálu pro rozrůstající se pražská předměstí, ve sklářství začal právě kalcit nahrazovat plavenou křídu a využíval se i k saturaci řepy. Hlavním odběratelem tohoto minerálu a iniciátorem otevření nových dolů se ale stal těžký průmysl.

Se zavedením technologie zpracování železné rudy ve vysokých pecích, mohutně se rozvíjejícího ocelářského oboru, vznikla potřeba neustálého přísunu velkého objemu vsázkového vápence. Na hutě nedalekého Kladna byla již od roku 1858 napojena nákladní železniční trať, která zásobovala neustále hladové ocelárny nejdříve kalcitem od Nučic a Tachlovic, později z Holého vrchu, Čížovce a nakonec pak právě z lomů budoucí Ameriky. V roce 1890 získal licenci na dolování vápence v lokalitě Mořina Gottfried Bächer. Těžit začal o rok později a v roce 1898 prodal povolení ke kutacím pracím Pražské železářské společnosti.

Objem vytěžené horniny v této oblasti se na začátku 20. století pohyboval od 140 do 275 tisíc tun za rok. Nelehká 30. a 40. léta však přinesla útlum těžby. Po znárodnění přešel majetek Pražské železářské společnosti pod správu Středočeských uhelných a železorudných dolů Kladno. Vysoké pece ale postupně přetavily téměř všechnu železnou rudu z okolí na mírovou ocel a rudá záře nad Kladnem pomalu pohasínala. Kamenolomy u Mořiny převzaly Rudné doly a hrudkovny Ejpovice a soustředily se především na produkci stavebního kamene. Posledním socialistickým správcem těžby vápence na Karlštejnsku se pak staly Rudné doly Příbram.

Když jsme dobře osvětlenou štolou došli k bytelné zdi, vypadalo to, že není kam pokračovat. Rozhlíželi jsme se po klenbě betonovou zátkou ukončené chodby a zdálo se, že tady pomůže jen pohádkové zaklínadlo „Sezame, otevři se!“. „Teď se chvilku budeme plazit“ zaskočil nás Karel Fous a nečekaně zabral za právě vypnutý větrák o průměru asi šedesáti centimetrů, aby ho odstrčil od zdi. V té se objevil tmavý otvor stejného průměru, zpevněný kovovou trubkou. Pochopili jsme, že naše další cesta bude poněkud napínavější a postupně jsme se v horizontální poloze nasoukali do úzkého potrubí. Překonáním této krátké plazivky - vlastně větracího otvoru jsme se ocitli v dalších, nám zcela neznámých, neosvětlených prostorách. Teprve tady začínala opuštěná východní část původního starého systému důlního díla. Rozsvítili jsme baterky, nasadili helmy a vydali se do tmy. Lepkavé bahno nám hlasitě čvachtalo pod nohama a na naše hlavy padalo z různobarevných vrstev vápenců nezvykle mnoho vody.

„Některá místa, která se většinou dají projít suchou nohou, jsou v současné době zatopena až po pás. Vápenec vodu snadno propouští a ona ho značně narušuje. I díky tomu se stav štol v posledních poměrně vlhkých letech rychle zhoršuje. Ze speciálních cihel vystavěné klenby, podpírající mnohé nestabilní úseky, se na několika místech prolamují a bortí. Ještě horší je situace tam, kde skálu drží tlející, hodně staré dřevěné trámy.“ Upozorňuje nás na nedobrý stav částí podzemních prostor Karel Fous.

Při průchodu jednou takovou dřevem podepřenou chodbou jsme museli zvlášť dbát na to abychom o podpěry nezavadili a nestrhli je. Někde to však bylo velmi obtížné. Balancovali jsme na úzkých kluzkých kolejnicích, vyčnívajících z nepříjemně hluboké vody, shýbali jsme se co nejvíce, abychom nízko položené výdřevy neshodili batohem a baterkou při tom prohledávali terén vpředu, kudy se mezi dílčími závaly a popadanými trámy proplést dál. Zcela podvědomě jsme přešli z hlasitého hovoru na sotva slyšitelný šepot, jakoby každý výraznější zvuk mohl uvolnit masy hornin nad námi. Ani po překonání takového úseku však nebylo vyhráno, neboť štola tam někde daleko před námi byla slepá a strop jediné cesty zpět ke světlu za našimi zády drželo jen chatrné rozpadající se dřevo. Doufali jsem, že tentokrát ještě vydrží! Vždyť být uvězněn za závalem je možná ještě horší, než skončit pod ním. Odměnou za překonání zvolna se hroutící chodby nám byla možnost prohlédnout si poměrně zachovalou, nahoru stoupající svážnou štolu i s důmyslným zařízením, sloužícím kdysi k tahání vozíků. Stará kolej, torzo kladky a vrátek k ovládání tažného lana tu teď nečině reziví a pomalu se rozpadají. Přístup sem možná již brzy definitivně odřízne zával ve staré štole a zapomenuté svědky pozoruhodné práce horníků pak navždy pohltí tmavá a vlhká nekonečná samota. Hrozná představa! Raději jsme se klopýtajíc v pravidelných prohlubních po vyhnilých pražcích rychle vydali zpět a s úlevou se úspěšně znovu protáhli zrádnou částí chodby nesoucí příhodné jméno Štola smrti.

Štoly hrozící brzkým zřícením jsou jinde překvapivě vystřídány zcela suchými a na pohled bezpečnými úseky, přímo jakoby lákajícími k pohodlné podzemní procházce. Tyto rozdíly jsou dané různým druhem, kvalitou, stupněm eroze a zkrasovění vápence. Ten prošel v oblasti Českého krasu během mnoha milionů let poměrně neklidným procesem utváření.

Celý zdejší vápencový masiv vznikl prvotně usazováním sedimentů na dně prvohorního mělkého moře. Tyto sedimenty byly tvořeny hlavně drobnými částmi koster a vnějších schránek živočichů - obyvatel tehdejších korálových útesů. Vrstvy usazenin byly mechanicky i chemicky přeměněny v horninu, kterou dále tvarovaly různorodé geologické procesy. Oblast dnešního krasu byla za uplynulé milióny let formována poměrně bohatou tektonickou aktivitou. Došlo zde k výraznému zvrásnění vrstev sedimentů, příčnému narušování a v druhohorách k následnému zvětrávání. Do vápence se zařízla řeka Berounka a její přítoky, které urychlily erozi horniny. Započal proces pronikání vody do puklin, jejich rozšiřování, modelování a četného zkrasovění celého masivu, které na mnoha místech znehodnocuje vápenec pro účely těžby. Krasové dutiny jsou ke zlosti horníků většinou zaneseny hlínou nebo štěrkem a hornina je tím znečištěna. Na druhou stranu tak vznikly základy několika cenných jeskyních útvarů a výrazným vrásněním se k povrchu dostaly vrstvy sedimentů dnes představující vzácná paleontologická naleziště.

Složitě formovaná hornina si vyžádala i speciální technologii těžby. Zrodila se tak unikátní metoda označovaná jako nálevkování. Horníci nejprve pronikli do skalního masivu dlouhou hlavní vodorovnou štolou (hlavním překopem), z které do stran kutali průzkumné menší chodby k předem z povrchu vytipovaným místům. Pokud při tom odhalili dostatečně bohaté ložisko kvalitního kamene, začali v tomto místě odspodu z průzkumné štoly razit nahoru svislý nebo mírně nakloněný komín. Když se dostali blízko povrchu, vyhloubili si nahoře pod „stropem“ jakési stanoviště (poval), z kterého postupně odstřelovali stěny komína. Ten se tak shora - nálevkovitě zvolna rozšiřoval. Odloučený kámen propadával dolů, kde se nakládal na hunty a spojovací štolou, vzniklou z průzkumné chodby, se odvážel k hlavní dopravní štole. Později se prorazil strop nálevky na povrch (na den) a vznikl tak úzký jámový lom.

Stáli jsme na dně nálevkovitého komína, jediného který se v mořinském dole do dnešních dnů zachoval a pokoušeli jsme se představit si práci muže na povale. Při vzhlédnutí nahoru do lehce zakřiveného zárodku budoucího lomu se trochu motala hlava a jiné to jistě nebylo ani při pohledu v opačném směru. Přemýšlet ale o profesi člověka, který zapřen tam nahoře pod kamenným stropem v jakémsi ptačím hnízdě vrtal, odstřeloval a odlupoval primitivním nářadím v prachu a mihotavém světle karbidky kusy skály a s rachotem je nechal padat do propasti pod sebou, nemá asi příliš smysl. Na pohodlí, bezpečnost ani zdraví se tenkrát tolik nemyslelo. Lidé byli zhrublí celoživotní dřinou, byli rádi že mají práci a zručností doháněli nepřítomnost výkonné techniky.

Vrty pro nálože se zpočátku obtížně hloubily poklepem palice na tyč, opatřenou na konci břitem. Vytrvalým otáčením takového vrtáku se připravovali 30 až 60 - ti centimetrové otvory kruhového průměru. Tento čistě manuální způsob vrtání byl roku 1906 nahrazen vrtáním pneumatickým, které však nebylo fyzicky o moc snazší. K odstřelu se nejprve používal černý střelný prach, rozbuška a zápalnice. Přestože se výbušnina v otvoru utěsnila jílem, aby se zabránilo úniku energie, měly tyto nálože jen malý trhací účinek. Černý prach byl časem vystřídán výkonnějším bezdýmným prachem a později amono-ledkovými a želatinovými trhavinami s elektrickým roznětem. Vždy však práce střelmistra vyžadovala velkou dávku zkušeností, odpovědnosti a umu. Ani jiné pracovní úkony v mořinských dolech však nebyly odpočinkovou záležitostí. I vzhledem k tomu, že tato jinde neodzkoušená technologie těžby vyžadovala mnohá originální řešení.

Pokud bylo potřeba dostat se v podzemí na jinou horizontální hladinu, například, když se dno vznikajícího lomu zakouslo pod úroveň hlavní štoly, kutaly se tzv. svážné štoly, šikmo klesající nebo stoupající na jiné patro. Vozíky se svážnou štolou tahaly pomocí nekonečného lana, na které se za pohybu upevňovaly speciální svěrkou. Někde se k přepravě vytěženého vápence mezi patry místo svážných štol využíval výtah, dopravující naložené hunty svislou šachtou. Než se kámen na vozíky naložil, bylo ho nutné rozbít na optimální velikost. To se provádělo až sedmikilovými palicemi s pružnou násadou, většinou zhotovenou z lískového dřeva. To vše vyžadovalo velkou zručnost a sílu na tuto práci vybraných mužů. Neopatrnost, nebo nedostatek zkušeností předcházely obvykle těžkým zraněním. Přesto však skaláci, jak si horníci v kamenolomech říkali, museli být schopni vykonávat kvalitně několik druhů práce a této jejich univerzálnosti bylo často využíváno.

Lom se někdy rozšířil tak, že se jeho okraje bezprostředně přiblížily až k hlavní štole. Ve stěně lomů tak vznikly efektní „galerie“, kdy ze spojovacích chodeb zůstala jen okna z hlavní štoly do lomu. Hlavní štola, kam se sbíhaly odbočky ze všech lomů, byla dopravní tepnou připojenou přímo na zpracovatelský provoz. Tady se kámen drtil, třídil a nakládal na železnici. Vozíky se podzemím zpočátku tlačily ručně. Od roku 1918 horníkům ulehčily dřinu důlní lokomotivy, od jejichž splodin jsou na bocích štol dodnes patrné tmavé očouzené pásy. Byly také provozy, kde naložené hunty podzemím tahal kůň. S přechodem na povrchovou těžbu nakonec všechny staré tahouny nahradily nákladní automobily. I vývoj ostatních důlních zařízení a technologií časem pokročil, objem těžby vzrostl a práce lidí se usnadnila. Lomy se rozrostly a části systému štol byly odstřeleny. Přesto se velká část starého dolu zachovala v poměrně dobrém stavu.

O organizované a odborné zpřístupnění důlní expozice, přibližující veřejnosti zajímavou technickou památku, se úspěšně snaží nadšenci ze spolku Barbora v nedalekých Solvayových lomech nebo v Chrustenické šachtě, kterou v poučný a hodnotný hornický skanzen přetvořila společnost CMA. Cesta hornickým vláčkem do nitra starého chrustenického železorudného dolu, kterou může poznání chtivý návštěvník absolvovat, dodnes překvapivě nepostrádá kouzelnou atmosféru dávných výprav za dobýváním podzemních pokladů a zároveň poskytne lepší představu o práci v dole než sebelépe napsaná učebnice. Společnost CMA se také významně podílela na průzkumu a zmapování důlního díla na Mořině. V Chrustenické šachtě je tak možné dozvědět se mnohé i o dobývání vápence v České Americe.

S ukončením těžby na Mořině po sobě horníci zanechali dva oddělené komplexy důlního díla. Závaly sice místy znepřístupnily části podzemního labyrintu, jinde jsou ale menší sesuvy horniny ve štolách při troše snahy stále překonatelné. Západní systém představuje téměř dokonalou a dobře čitelnou ukázku technologie těžby, která zde byla praktikována. Rozrostl se do pěti podzemních, navzájem propojených pater a mnoha různě velkých lomů. Hlavní štola je do boků odbíhajícími chodbami spojena s ložisky vápence, z nichž odváděla veškerou vytěženou horninu. Právě tyto menší lomy se později staly útočištěm divokých trampů, tady zakládali své osady a tábořiště. Jména jako Kanada, Soví ráj, Supí lom, Jižní kříž nebo Liščí lom zní dodnes romantikou zlatých trampských časů. Komín smrti, zával Naděje, Netopýří komín, Modlitebna nebo Vlčí štola zase tajemnem černého podsvětí. Přírodní lom skrývá dokonce významnou krasovou jeskyni. Největším lomem západní části je pak Malá Amerika, jejíž zatopené dno leží na úrovni 5. patra.

Východní šestipatrová část s Trestaneckým, Půlnočním, Slunečním lomem a Velkou Amerikou představuje systém dopravních štol, narušený částečně novodobým povrchovým způsobem těžby formou jámových lomů, v nichž veškerou dopravu již obstarávaly nákladní automobily. Velká Amerika, s dnes zatopeným dnem, je největším ze starých lomů České Ameriky. Vznikla postupným sloučením čtyř rozšiřujících se „nálevek“ a blízce sousedí s Trestaneckým lomem, s kterým jí spojuje nejen systém starých dopravních štol, ale i tunel pro náklaďáky. Její dno leží 60 metrů pod úrovní okolního terénu a její kaňon, jehož tvar je daný způsobem odlamování tady téměř vertikálně uložených vrstev vápencových sedimentů, je dlouhý 800 metrů. Těžbu ve východní části ukončil roku 1963 mohutný sesuv navětralé horniny z jižní stěny Velké Ameriky. Pádem velkého množství kamene byla tenkrát naštěstí zasažena jen těžká důlní technika. Havárie však upozornila na nestabilnost zdejších lomových stěn a dolování vápence bylo zastaveno.

Po ukončení těžby se průzračnou vodou zatopená atraktivní dna lomů stala vyhledávaným místem nejen trampů a obdivovatelů technických památek. Hlubiny jezer začali prozkoumávat potápěči, plážičky pod skalními stěnami obsadili nudisté i nenudící se plavci. Do štol a krasových jeskyní se nasoukali montanisté, speleologové i biologové zkoumající netopýry. Těžbou odhalený masiv prvohorních sedimentů přilákal horolezce a hledače zkamenělin. Pohled do „Českého Grand Canyonu“ si nenechali ujít turisté ani rodinky na výletě a trampové byli časem davy návštěvníků poněkud zaplašeni do západní, skrytější části Ameriky. U táboráků si pak v osadách skrytých na dně lomů nebo v okolních lesích dodnes vyprávějí o Hagenovi. Česká Amerika má totiž i svá mystéria a nezodpovězené otázky.

Legenda o německém vojákovi jménem Hans Hagen, je dnes již nezbytným mořinským folklórem. Příslušník okupační armády se prý zapomněl ve starých štolách při ústupu svých vojsk za druhé světové války. V bezvýchodné situaci jej přemohlo šílenství a udělalo ze zoufalého člověka agresivní zvíře. Začal napadat všechny nezvané vetřelce rušící klid jeho temného podzemí, okrádal je a děsil. Možná také ale spáchal krátce po ukrytí do štol sebevraždu a všechny ty hrůzy má na svědomí jeho rozzlobený duch. Na křižovatce štol v západní části dolů dodnes visí gong, i když už dávno nepůvodní, o němž se vypráví, že jeho tón Hagena přivolá a uvalí kletbu na toho kdo zazvonil. I taková hrozba je pro mnohé silným lákadlem a Hagenova štola je díky této pověsti jedním z nejnavštěvovanějších míst Ameriky. Po léta se tradující a lidovou fantazií dál rozvíjený strašidelný příběh o podzemním démonovi, zvyšuje bezesporu dodnes vzrušení všech znalých návštěvníků štol. I když si to mnozí ani nepřiznají, ta legenda se v podvědomí tiše plíží za člověkem, procházejícím vlhkou temnotou starého důlního díla a přes veškerou svou nereálnost funguje. Obohacuje pobyt v podzemních chodbách o další emocionální dimenzi, o lehké mrazení v zádech, o zvýšenou aktivitu fantazie. Je již asi nemožné dopátrat se skutečné podstaty této pověsti a snad si to ani nikdo doopravdy nepřeje. Postava šíleného vojáka však neoddělitelně patří ke koloritu České Ameriky a skupiny trampů dodnes s loučemi zapálenými u svých ohníčků podnikají rituální půlnoční výpravy do Hagenovy štoly, s cílem rozeznít podzemím pověstný gong. Bohužel si někdy před takovou cestou dají na kuráž příliš mnoho alkoholu a k tomu, aby se již z podzemí ve zdraví nevrátili, není už kletba starého vojáka ani zapotřebí.

Dalším tajemným místem, provokujícím hledače všeho druhu, je zatím neobjevené pokračování Hlavní západní štoly, známé jako Bájná štola. Je k vidění jen na německých válečných plánech a její fyzickou podobu se marně snažilo a snaží odhalit mnoho prospektorů. Prokousávají se starými závaly, studují zažloutlé mapy podzemí a doufají, že jednou projdou ztracenou štolou až do lesa nad Kubrychtovou boudou. Někteří znalci pochybují, že někdy nějaká taková štola vůbec existovala. Staří skaláci ze Srbska ale tvrdili, že si Bájnou štolou zkracovali cestu do práce. Její existenci naznačují i haldy patrné v lese nad Bubovickým potokem, kde měla štola ústit na povrch.

Cestu do České Ameriky si pro její fotogeničnost našli samozřejmě i filmaři. Kaňonovitosti Velké Ameriky využili již v roce 1964 tvůrci slavného Limonádového Joea. Režisér Zdeněk Sirový se roku 1989 ve stěnách stejného lomu snažil navodit iluzi divokého západu při pokusu o téměř klasickou kovbojku Cesta na jihozápad. V atraktivním exteriéru natáčeli i mnozí další. Díky filmu, televizi a jejich „českým westernům“ tak získalo lidové jméno starého důlního díla další rozměr. Amerika Česká hrála Ameriku skutečnou a její stylizace na stříbrném plátně kraj na Karlštejnsku ještě více zpopularizovala. Exteriéry lomů si po revoluci začaly pronajímat i zahraniční filmové štáby. Často po nich ale zůstal značný nepořádek, což se na území Chráněné krajinné oblasti pochopitelně nelíbilo ochráncům přírody. I proto se dnes vlastník dolů snaží všechny v lomech povolené akce, jakými je filmování, výcvik potápěčů či záchranářů, ošetřit smluvní podmínkou zajišťující navrácení lokality do původního stavu.

Staré mořinské doly dnes vlastní společnost Lomy Mořina s. r. o. Ze tří činných povrchových kamenolomů nedaleko Ameriky v současné době vytěží asi 1,2 mil. tun vápence za rok. Produkce společnosti směřuje hlavně do stavebnictví a odsiřovacích zařízení elektráren. Snad právě úcta k předchůdcům, jejich pozoruhodnému dílu a jeho historické hodnotě stojí za úsilím několika novodobých skaláků nenechat staré lomy a systémy štol zchátrat, odstřelit nebo natrvalo znepřístupnit. Zachování ojedinělého důlního díla v takovém stavu, aby mohlo být třeba jednou v budoucnu vyhlášeno za technickou památku, stojí majitele mnoho úsilí i peněz. Nejvíc problémů těžební společnosti způsobují nenechaví a neopatrní nezvaní hosté. Přestože se Lomy Mořina snaží zajistit vstupy do nebezpečných štol bytelnými plechy a silnými mřížemi, vyvíjejí ilegální návštěvníci až neuvěřitelné úsilí k odstranění všech těchto zábran. Mříže jsou rozřezány, zámky vypáčeny a plechové dveře vyvaleny jen pár dnů po jejich instalování. Asi nejdobývanější překážkou soudobých nájezdníků jsou vrata vjezdu do Velké Ameriky. K jejich překonání sem nejednou dorazila i těžká technika nebo specializovaná firma. Na zabezpečení tohoto vchodu tak již musely být vynaloženy statisíce. Beze stop zmizela i velmi precizně zhotovená a do skály nedávno zasazená těžká mříž v okně Andělských schodů. Tato bývalá svážná štola umožňuje totiž, při troše snahy a ochotě hloupě riskovat, přístup na dno Malé Ameriky, což je pro mnohé neodolatelným pokušením. Trampové, zvědavci, a výletníci, pronikající do nitra starého dolu si však neuvědomují, jak nebezpečná je to výprava.

Skalními okny galerie Malé Ameriky pronikalo do Hlavní štoly podzimní zimomřivé slunce. Stáli jsme nad masivní mříží, kryjící starou výtahovou šachtu a snažili se dohlédnout na její zatopené dno. Propast obdélníkového tvaru se zbytky strojního zařízení spojuje chodbu galerie se spodním 4. patrem, odkud až do roku 1958 tahal výtah naložené hunty. Návštěvníci štol se tudy v minulosti často spouštěli na malý poloostrůvek, lákavě vybíhající do vod zeleného jezera na dně Malé Ameriky. „Šachtu jsme museli zabezpečit, protože už nám do ní padalo moc lidí.“ vysvětlil nám Karel Fous přítomnost poměrně nového opatření. „Ta paní co tam sklouzla naposledy měla velké štěstí, neboť pád z dvacetimetrové výšky do vody skrývající nebezpečné zbytky výtahové klece, kupodivu přežila. Před ní se ale v zatopené šachtě zabil muž, který si k jejímu okraji jen odskočil vykonat potřebu.“ Přitom je toto místo poměrně přehledné a dokonce částečně osvětlené denním světlem.

Ročně dochází v oblasti České Ameriky k několika smrtelným úrazům. Většinou se jedná o pády do lomů nebo šachet ve štolách. S horšícím se stavem podzemních chodeb však roste i nebezpečí závalů a zřícení uvolněných bloků kamene. I stěny lomů jsou na mnoha místech značně navětralé a nestabilní. Došlo již k sesuvům velkého množství horniny i do míst hojně navštěvovaných veřejností. Za bezpečnost na území dolů je samozřejmě zodpovědný vlastník. Zamezit přístupu do všech nebezpečných lokalit je ale téměř nemožné. Odstřelovaly se svahy po kterých lidé do lomů sestupovali, Velká Amerika byla obehnána ocelovým lanem, opatřena výstražnými cedulemi a na stezce kolem tohoto lomu byly vybudovány bezpečné vyhlídky. Přesto lidé znovu a znovu podnikají riskantní sestupy na dno, pronikají do štol, demontují cedule a nerespektují lana. Neodradí je kluzký, sytě oranžový jíl od kterého jsou po sestupu zablácení od hlavy až k patě, ani hrozba mnohatisícové pokuty. Stav skalních stěn, nebo stropů štol přitom dokáže posoudit jen skutečný odborník, laik si hrozící nebezpečí často vůbec neuvědomuje. Celá situace tak paradoxně nahrává těm, kteří prosazují likvidaci celého starého důlního systému.

Na sklonku dne stráveného pod zemí jsme sestoupili na úroveň 5. patra dlouhou svážnou štolou, která v minulosti představovala hlavní dopravní cestu ze dna Velké Ameriky a Trestaneckého lomu. Kámen se tudy vyvážel k drtičům a třídičům před tím, než do východních lomů vjely pro vápenec první nákladní automobily. Na svém spodním konci tato svážná navazuje na vodorovnou Vodní štolu, vedoucí na dno Trestaneckého lomu (Mexika). Přestože Vodní štola nyní dělala čest svému jménu a byla zatopena do výšky pasu dospělého člověka, naše zvědavost byla velká. K překonání hluboké vody však byl vybaven vysokými gumovými rybářskými holinami (prsačkami) jen Zdeněk a tak to zůstalo na něm. Vydal se sám zatopenou štolou do neznáma a my doufali, že se dostane až do lomu, který po určitou dobu sloužil komunistům jako pracovní lágr pro politické vězně. I tato kapitola je bohužel součástí barvité historie České Ameriky.

Poslední záblesky světla pocházející ze Zdeňkovy čelovky již dávno pohasly, když se k nám ze štoly, kterou odešel, doneslo po vodě temné dunění. Znamenalo to, že Zdeněk dospěl až k těžkým vratům, kterými chodba ústí do lomu a že se je úspěšně pokusil otevřít. Dosáhl místa, které bylo jedním z nejkrutějších nápravných zařízeních „nového spravedlivého řádu“.

Vězni byli k práci v Trestaneckém lomu využíváni již za druhé světové války, kdy si zde za mírnější ostrahy odpykávala trest pražská galérka. Po válce v lomu pracovali němečtí váleční zajatci z východní fronty a měli tu k dispozici dokonce teplou vodu. Od roku 1948 se však životní podmínky vězňů radikálně zhoršily. Pro 50 až 60 politických „muklů“ se stal komunistický lágr peklem a práce v kamenolomu často smrtící dřinou. Na fyzicky nejtěžší úkony se úmyslně vybírali intelektuálové, kteří byli nuceni plnit normy na hranici lidských možností. Denně musel každý z nich odbavit 17 vozíků lomového kamene. Kámen bylo nutné nejprve desetikilovými palicemi rozbít na menší kusy, vidlemi a rukama naložit na hunt o obsahu 0,75 metrů krychlových a odtlačit ho ke svážné štole. S takovou dřinou by měli co dělat zkušení, zdraví a silní skaláci. Pro špatně živené a na práci v dole neuvyklé vězně to však byl úkol téměř nereálný. Za nesplnění normy navíc vždy následovaly ještě krutější tresty. Není divu, že někteří z muklů pobyt v lágru nepřežili a jiní odešli z komunistického pracovního tábora doživotně fyzicky nebo psychicky poznamenáni. Využívání politických vězňů pro těžbu vápence v Mexiku skončilo roku 1953, stín prožitého lidského utrpení jakoby ale na dně tmavé jámy ležel dál.

Tiché šplouchání vlnek o stěny štol nám napovědělo, že se Zdeněk z krátkého výletu do míst připomínajících neveselou minulost vrací. Přišel bohužel se zjištěním, že hloubce vody na dně lomu neodolají ani jeho speciální holínky. Dostal se však alespoň několik metrů za ústí štoly a mohl tak nahlédnout, v jakém prostředí tehdy političtí vězni museli pracovat. Už samotné strmé skalní stěny, zdvihající se vysoko z tmavého vlhkého dna propasti, nepřidají člověku na optimismu, tím spíše, jedná-li se o kruté a nespravedlivé vězení.

Česká Amerika má před sebou nejistou budoucnost. O definitivní znepřístupnění důlních děl se zasazuje Báňský úřad i třeba ochránci vzácných společenstev netopýrů, kterým jsou podzemní chodby vhodným zimovištěm. Obávají se, že množství návštěvníků, které každoročně prochází štolami, netopýry ruší a způsobuje jejich úhyn. Jiní biologové namítají, že úplným uzavřením některých přístupů do podzemí se změní vhodné podmínky pro přezimování těchto citlivých létajících savců a ztráty budou větší než při zachování současného stavu štol. Velká část veřejnosti, jistě i trampové a turisté si přejí neomezený přístup do tajuplného, slavného a strašidelnými pověstmi opředeného podzemí i k zelenavým průzračným vodám, slibujícím za parného léta příjemnou osvěžující koupel. Kuriózně se uvažovalo i o vypuštění respekt budících medvědů do kaňonu Velké Ameriky. Těžko však očekávat, že by jim neodbytní výletníci, toužící po sestupu na břehy jezera, dopřáli klidu. Ve hře zůstává i možnost obnovení těžby v tomto lomu, v jehož stěnách je stále uloženo velké množství kvalitního kamene. Opuštěné doly lze samozřejmě využít i jinak. V lomu Alkazar, ležícím na břehu nedaleké Berounky se někdo velmi levně zbavil nepříjemného radioaktivního odpadu, Staré XII byly zase až po okraj naplněny elektrárenským popílkem. Doufejme však, že podobnému osudu se další lomy Ameriky vyhnou.

Uznání starých mořinských dolů za technickou památku by určitě vyžadovalo jisté náklady na obnovu místy se rozpadajících podzemních prostor, i na zabezpečení kritických míst. Investice do záchrany unikátního důlního díla a jeho organizovaného zpřístupnění třeba formou naučných prohlídek s průvodcem, by se ale časem možná vyplatila. Zachoval by se tak snad v rozumné podobě i symbol romantiky a volnosti, kterou tu v neveselých dobách naší nesvobodné minulosti mnozí hledali a kupodivu i částečně nacházeli.

Na terénním průzkumu i na přípravě tohoto materiálu se podílel Zdeněk Mikšík

Přiložený soubor: 
Další články na podobné téma: 

Komentáře

Díky za ten krásný článek o České Americe. Přečetl jsem to jedním dechem, dokonce několikrát, a jsem z té četby nadšený. Vtipné, poutavé, zajímavé čtení. Je mi už přes padesát o Americe jsem slyšel tak od sedmdesátých let, kdy jsem pracoval v Jinonicích a celé okolí se tam jezdilo koupat. Dostal jsme několik pozvání, ale "nějaký lom" mně nezajímal. Až v loni na podzim mi kámoš Honza navrhnul že pojedem do "Ameriky". Kouknul jsem na internet a ejhle, zajímavé fotky i povídání. Přijeli jsme busem někam do vesnice, pak jsme šli do kopce a najednou se před námi otevřel úchvatný pohled na díru v zemi. Neměl jsem sebou ani foťák ani kameru, jen mobil, a tak jsem fotil. Lehce pršelo, a my jsme procházeli okolo jednotlivých "děr do země". Já jsem byl z těch pohledů jako uhranutý, /asi Hagen/ postával jsem a koukal na tu krásu nevěřil svým očím, v duchu jse si nádával TY VOLE že už si jsem nejel dávno. Po chvíli se stal zázrak, z lesa se vynořil usměvavý postarší pán, který spěchal

Možnost návštěvy podzemí lomů na Mořině je možno dohodnout mailem na adrese hagen.morina@gmail.com. Jednodušší, než řezat mříže je napsat nám.:-) Členové našeho sdružení, které o podzemí pečuje, vás rádi provedou a zodpoví i věškeré související otázky. Viz též www.hagen-morina.cz

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Napsat Moskytům></a></p>
<div>
Napište nám prosím bez váhání své nápady, náměty, návrhy ke spolupráci, připomínky a poznatky.
</div>
</div>
</body></html>

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Přihlášení

Noc v Pohádce
Vyprovokováni Michalovým elektronickým selháním u polorozbořeného statku Pohádka na Šumavě (článek: Tajemná místa...
Poprvé
Moje úplně první velká výprava bez starostlivého dohledu rodičů se uskutečnila již strašně dávno. Jejím cílem byla...
Vánoce v podmořském ráji
Sharm El Sheikh Vám nabízí jedno z nejkrásnějších a nejslavnějších míst pro potápění. Naleznete zde bělavé písečné...
Naše šibenice 7 - Co zbylo
7. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...