Cesta na Zlaté dno

Proti proudu času k trampským kořenům brdských Hřebenů

Po delším čase zdravím příznivce Moskyta a doufám, že tvůj čas strávený nad tímto vyprávěním nebude později uznán marným. Tentokrát nepůjde o klasický popis cesty odněkud někam, i když i to by se dalo říci, ale spíš to bude tím vyprávěním, které by mohlo směřovat i někam dál, za hranice obzorů.

Už nějaký čas se toulám po severovýchodní části Brd. Po té menší, přístupnější, nazývané Přední nebo Malé Brdy, geograficky Hřebeny. Pro tvou informaci ta větší a hůře přístupná jihozápadní část je již dlouhý čas okupována naší armádou a nevypadá to, že by se na tom mělo něco změnit.

Již jako kluk jsem se od starších kamarádů dozvěděl, co činí území Hřebenů opravdu zvláštním, odlišným od podobných lesnatých oblastí v okolí Prahy. Svou polohou - blízkost hlavního města a snadná dostupnost po dvou tratích železnice - již odedávna Hřebeny lákaly příznivce volného a svobodného pobytu v přírodě. Ať už to byly první skautské družiny či pozdější trampové. Husté temné neprobádané lesy s četnými potoky dokázaly již v době světové války zlákat nejednoho kluka. Mnozí z nich přispěli svým drobným dílem ke vzniku něčeho tak velikého a ojedinělého, jako byl tramping.

Asi si dost troufám psát o něčem, čeho jsem nikdy nebyl a asi už nebudu přímým účastníkem, ale to, co se dozvídám ze starých knížek a časopisů společně z těmi střípky trampingu, které lze poznat i dnes, mne velmi oslovuje. Ba dokonce se dá mluvit o nadšení podobné tomu, jako když najdete dlouho hledanou, matně z paměti a jakoby z vaší přirozenosti ztracenou věc. Věc, bez které se takříkajíc necítíte celý. Pokud nemáš tušení, oč jde, nebo jen matně, tak na to ti nejlépe odpoví jeden z průkopníků trampingu Josef Peterka, mezi trampským lidem všeobecně známý jako věčný tulák Bob Hurikán. Z předmluvy k jeho knize "Dějiny trampingu" vyjímám několik myšlenek.
"Tramping klade hlavní důraz ... na znalosti přírody a všech věcí s ní souvisejících, jako je táboření, samostatnost, družnost, sebekázeň a opravdové kamarádství, neboť tyto napohled prosté věci dávají základy povahy jednotlivce v dalším jeho konání."
"Smýšlení a skutky v trampingu jsou ušlechtilé, protože vyvěrají z opravdové lásky k přírodě."
"Tramping je průpravnou školou k vytvoření silných a ušlechtilých charakterů. To je ona podstata! ... Přirozená a tedy správná. Tato podstata nemůže zklamat, je-li správně chápána a prováděna, protože jsou v ní obsaženy základy lidského dění."

U zmíněných "základů lidského dění" bych se s dovolením, na pár vět, trochu zastavil. Hloubka těchto principů lidského dění mne totiž velmi oslovuje. Skrývá se v nich jakýsi návrat k vlastním kořenům, byť by to měl být pouze pokus o jejich nalezení. Principy trampingu si spojuji s něčím, z čehož jakoby tramping vycházel. Z míst, kde jsou, podle mého názoru, skutečně ukryty základy lidského dění. Ta touha po poznání kořenů, základů lidského jednání je člověku vlastní a nedává mu spát. I když mnozí tvrdí, že spí docela dobře.

V otázkách původu se nám mnohdy před očima míhají miliony let, různá místa kontinentů, precizně popsaní homotakčionak. Málokdy ti však odpoví na otázky odkud jdeš, kam, proč a s jakým cílem či posláním. Nevím jak pro tebe, ale mne nedostatek rozumných a fungujících odpovědí na tyto otázky zneklidňuje. A tramping je jednou z věcí, která mi na cestě k zodpovězení těchto otázek může pomoci. Aspoň já to tak cítím. Přinejmenším mi pomáhá dávat nalezeným odpovědím konkrétnější tvar a rozměr. Když vidím, jak něco funguje a co to sebou přináší, lépe se mi to chápe. Ano, mohu se mýlit. Tvé zkušenosti s trampingem mohou být zcela opačné a neodpovídající Hurikánově představě, ale já jí dávám v podstatě za pravdu. I když je pravdou, že vzletná Hurikánova představa stojí a padá na oné formulaci "je-li správně chápána a prováděna" . Když dva dělají totéž... . Tak či tak soudím, že cesta ke kořenům člověka dovádí k podstatě věci a člověk by se měl po ní vydat. I když nemusí být příjemná. Tak to bylo oněch pár vět.

Mé myšlenky se ze světa otázek a odpovědí vracejí na Hřebeny a krouží nad voznickými loukami. Je chladné podzimní ráno a nad meandry potoka se valí nízká mlha. Koldokola hustý smrkový les, vstoupíš-li do něj, můžeš se hodiny a hodiny toulat, překračovat potoky, botama hrnout haldy listí, či jen tak ležet a v tichu nastavovat tvář skrovným paprskům prosvítajícím korunami stromů. Když už jsem mluvil o těch kořenech, nebylo to jen tak. Vracím se tím k názvu tohoto putování a prozradím ti, že tato místa dodnes ukrývají památku na slavné počátky brdského trampingu. Takových míst je jistě více, časem možná najdeš další a snad i významnější, ale nyní jsme přišli na camp Zlaté dno.

Na stránkách Hurikánových "Dějin trampingu" se dočítám, že camp Zlaté dno byl založen na jaře roku 1929. Jeho zakladateli bylo několik kamarádů z legendární Brdské zimní brigády - Packard, Svenny Krupička, Dawe, Venca Kunc a Johny. Tento nádherný tábor byl ukryt v opravdové brdské divočině. O to více je potěšitelné, že toto významné místo nepotkal osud mnoha dalších předválečných trampských tábořišť. Já sám jsem se o něm poprvé doslechl asi před dvěma lety. Paradoxem bylo, že ti lidé si vždy pamatovali dva staré vzrostlé smrky poseté spoustou trampských placek, nápisů, vzkazů a různých vzpomínkových předmětů, ale netušili, kde to místo vlastně je. "Jó, tenkrát nás vedl na Zlatý dno nějakej kluk, ale už byla noc a já si akorát pamatuju, jak jsme procházeli Voznicí" , vzpomínal Slaneček. Jarmila na tom nebyla o moc líp: "Víš, já tam byla naposled před patnácti lety" , přiznala se nešťastně a po chvíli dumání zabodla hrot tužky kamsy do zelené plochy mezi dva potoky. Ne, tak tam to taky nebylo .

Loni na jaře jsem přišel k Danovi s nápadem vydat se na Hřebeny a Zlaté dno najít. Se zalomeným palcem jsme trpělivě postávali na strakonické výpadovce u mostu "inteligence" a v duchu si říkali - tak dneska snad jo. Až na třetí pokus se nám konečně podařilo toto místo objevit. Jediným vodítkem nám byla informace z ilustrované mapy Marko Čermáka v tom smyslu, že Zlaté dno se nachází mezi Voznicí a Kytínem.

Dlouho jsem se zakloněnou hlavou obcházel mohutné smrky a četl z placek zavěšených na provázcích kol kmenů a svitků březové kůry pozdravy kamarádů. Člověk doslova cítil, jak plyne čas. Fotografie campu je přesně z tohoto dne. V trampském časopise Puchejř jsem se později dočetl, že Zlaté dno se po válce stalo místem k uctění památky těch trampů, kteří položili své životy v protifašistickém odboji nebo ve válečné vřavě. Jeden z jeho zakladatelů Jaroslav Krsek alias Jerry Packard byl popraven v únoru 1943. Podobný osud zřejmě stihl i jeho kamaráda Ladislava Brožka zvaného Broches, jehož jméno čtu vedle packardova na ozdobné placce. Broches přišel na Brdy ve společnosti Biče Lavanta, Joeho a Laddy Ramsea, kde také společně založili s Edy Fořtem Dickey Club.

Součástí tohoto pietního místa je kamenná mohyla, na kterou kladou kamarádi další a další kameny. Jako třeba minulou sobotu, kdy zde proběhla Smutečka za Jerryho Packarda. 60 let již uplynulo od jeho popravy a vzpomínky na něj i na další kamarády žijí dál. "Vem kámen na mohylu" , vyzývalo oznámení v Brdské vločce.

K dokreslení obrazu vzniku Zlatého dna, je dobré zmínit několik slov o Brdské zimní armádě, zvláště pak o jejím zakladateli - generálu Jerry Packardovi. Trampoval na Velké řece, nějaký čas pobýval na tábořišti U dvou bambiten ve Strnadech naproti Jarovské pláni. Odtud podnikal cesty na Zlatou řeku a do Proudů. Na Zlaté řece osadničil v osadě Dakota. Samotný vznik Brdské zimní armády popisuje Bob Hurikán těmito slovy. "Na palouku, nedaleko Bílé skály neboli El Passa táboříval Bill Broches se svou partou Dickey clubem... . Zde se o velikonocích roku 1928 setkala slavná tlupa trampů; Rudla Brandejs (Rudý Brandy - Zlaté údolí), Slimák, Pavínuc (Song Club), Malý Lasch, Packard a parta skautů táborníků, aby u ohňů prožili drsnou, ale krásnou měsíční noc; takovou, jakých je málo... V Packardově hlavě uzrával nápad, který uskutečnil na podzim roku 1928, po odchodu Hobartovy tlupy na vojnu. Založil Brdskou zimní armádu."

Klobouk zvaný "na tři facky", jako kanadská jízdní policie, manchesterové kalhoty, pokud možno stejné Milton svetry a kabáty "policajty". Taková byla stejnokroj B.Z.A.. Jedním z prvních campů armády byl Camp Pstruhů, později vznikly další, Camp 100 Piv a Velitelský Pahorek. Armáda čítající v té době 157 členů, jezdila na lyžích až do Kytína nebo Voznice. Přitom se tábořilo na Aljaška campu. Krátce po únorových plískanicích roku 1929, v době, kdy na řece plula tříšť, byl založen tábor Dice camp, překřtěný později na Zlaté dno. Jak podotýká Bob Hurikán, tehdy Brdy doopravdy žily. Nejznámější táborníci B.Z.A. se nazývali Brdští supové. Vznik této známé stanařské party se datuje do doby, kdy Packardova armáda obsadila Stříbrnou Lhotku, tedy do roku 1929.

Přibližně v této době končilo druhé významné období trampingu, tzv. doba cowbojská. Poté byla, jak zaznamenává Bob Hurikán, "vytlačována střízlivostí - tramping krystalizoval a vzal na sebe povšechný ráz, který nazýváme dobou kanadskou... je pozoruhodná tím, že se poprvé objevil nový termín, který rychle zdomácněl, a to slovo "tramp". Název byl přejatý z románu Jacka Londona Cesta, pojednávajícího o životě amerických "hobo". "Tramping se pomalu stával hnutím. Šířil se nezadržitelně z Prahy na venkov - jako lavina..."

Bob Hurikán dopsal své Dějiny trampingu v roce 1940. Stanislav Motl v doslovu zmiňuje názor mnohých z trampů, že završil svými Dějinami vlastně hlavní a jedinou etapu trampského hnutí. Potom přišla doba mnohých omezení - válka, únor 1948, léta sedmdesátá. Nejenom trampům se nějak zúžil svět.

Závěr bych věnoval provolání Boba Hurikána k těm, kteří uvažují jít jeho cestou. "Věřte, že ten, kdo v přírodě nalézá nevyčerpatelný zdroj radosti, krásy, ušlechtilosti i zbožnosti, se rád podrobí i strádání, protože mu jde o jeho dobro, a dobro trampingu, a tím i pro dobro své vlasti!"

Cestou do Stínadel Tony Linhart

1) Tam kde čeká bobří hráz a jedle vysoký,
modrý ticho zastaví ti dech,
hledej cestu k pramenům svý řeky divoký,
hlavolamy na popsaných zdech.
Z železniční zastávky až za červenou pláň,
úplněk je blízko dobře výš,
kde jen hledat na létací kolo skrytý plán,
přání, které léty neztrácíš.

Ref: Cestou do Stínadel a zemí klukovských válek,
oči roztoužený a v kapsách jen bůra mít,
cestou do Stínadel a noci jsou plný dálek,
záře mihotavý ti prozradí kudy jít.
Tak jako dřív tě lákaj opuštěný kouty
a píseň úplňku zas slyšíš znovu hrát,
cestou do Stínadel, i když se tak divně kroutí,
slepý půjdeš a sám a přesto dál půjdeš rád.

2) Čas ti dveře zavírá a zbytečně se ptáš,
kde je ke snům zrezavělej klíč,
roztodivný zákoutí a stíny opodál,
za okapem zastrčenej míč.
Zase voní tráva a ty velmi dobře znáš,
co je to, když jaro přichází,
záleží jen na tobě, kterou cestou se dáš,
za sluncem, co právě vychází.

Další fotografie si můžete prohlédnout na www.retrofoto.net

Komentáře

Dobrý článek, ale tvůj závěrečný názor na tramping vyjádřený tak, že tramping je minulostí, jehož "zlatá léta jsou už za námi, je výrazně tradicionalistický a nemá opodstatnění. I dnes, jako přes válkou existují tisíce part, osad i jednotlivců, vyrážejících v duchu týchž ideálů do stále se zmenšující přírody. Dobový vývoj je zákonitý a nezadržitelný, pouze lidské ideály zůstávají stále stejné.

Kde vidíš ty tisíce part trampů!?!?!
Po lesích dnes jezdí tak akorát lumpové na čtyřkolkách. Lidi zlenivěli. Nechce se jim chodit po svých. Nemají ani čas, mají tolik jiných zálib a plno času vyplýtvají u PC a v zaměstnání.
Já nejsem výjimkou.
Když jdu do lesa, turistů a trempů už dnes moc nepotkám. Zato lidi v autech je všude strašně moc. Takže se už ani moc nejezdí vlakem a tím ta idylka mizne. Dnes se rychle přijede autem kamkoliv a pomalu se jim ani nechce vystoupit z té plechovky.
Pamatuji i na ta vzpomínaná sedmdesátá léta.
Co já potkal různých trempů ve vlacích, s kytarama, v džínách a kloboucích..... Kde jsou dnes?
Ten, kdo mi byl kdysi vzorem trampů na Šeráku, propadl politice a pravičáctví a v lese ho neuvidíš. Zklamal mne na celé čáře. Odcizil se lesu i kamarádům.
Trempuji tu a tam dodnes, ale mám v srdci už jen smutek. Mladí dnes neutíkají do hor jako jsme to dělávali před nějakými 30 léty. Za celou mou týdenní dovolenou v Bílých Karpatech jsem nikde nepotkal jediného pořádného turistu, natož trempa. Jen výletníky, mastňáky, co vylezou na chvíli z auta a jdou se projít. To nejsou trampové.
Proto tady aspoň vzdávám hold tomu, kterého jsem celý život moc obdivoval a kdo zůstal pravověrný trampingu až do smrti: zlatokopu HENRYMU ze Zlatých Hor, který se letos na jaře vydal na svůj nejdelší vandr tam, odkud se ještě nikdo nevrátil........

Všichni jenom brečej,jak je málo trampů atd.Houby,jen to chce vědět kam ject.Já mnohdy nevim kam dřív skočit.A to nemluvim a takzvaných kletrácích,ale o trampech s usárnami či jiným vybavením,které je ovšem tak velké,aby se tam vešlo jen nejnutnější.Žádná moderna nebo stany,ale celty,max.plachta.A věkovej rozdíl od 20 do 60.
Na posledním potlachu nás bylo asi kolem 80 a to byl oheň uprostřed lesů a v okolí 5 km nebylo žádné auto,kolo či jinej dopravní prostředek.

Nebyl bych takový optimista jako dotyčný komentátor.Právě jsem se vrátil z Brd /ne z hradu/ a bylo to tam krásné ale na druhou stranu smutné. Nepotkal jsem nikoho za celé 2 dni. Mimo prudilů "kolařů". Kempy - pusto,prázdno. Je paráda, když se člověk může toulat sám, ale trempové jsou asi na vymření. Náhodou jsem měl s sebou zmíněnou literaturu od Boba Hurikána. Tak jsem si to tam "promítal". Kde jsou ty časy! Ty popisované. Kde jsou časy, kdy se nás v 70.letech na Brdech jen hemžilo. Stále někdo známý i neznámý. Nádraží plné trempů, vlaky plné "zelených bláznů". Stalo se že lokálka v Třebani nemohla odjet, protože to všechno nepobrala. Tenkrát se proslavila průvodčí svým výrokem "Kdo chce, aby vlak odjel, ať si vystoupí!"
No nic, zase je jistota, že kam si to naplánuji, tam nebude obsazeno.
Brdům zdar!

Máš pravdu. Já už také nikoho nepotkávám. Dokonce už asi neexistují ty "davy" organizovaných turistů, turistek. Byly to takové oddíly důchodců - v tom dobrém slova smyslu. Už asi odešly na nebe. Dokonce kluci, kteří si hrají na americké vojáčky vymizeli. Prý už chodí střílet kuličky na paintb. hřiště. Všude jsou ale cyklisti. Je to taková nová móda, která asi do lesů, hájů, strání nepatří. Jsou totiž moc, ale opravdu moc, hluční... Ahoj!!!

Zdar, pravdu máte! I já už chodím akorát autem.... :-(

Současný stav Zlatého Dna je dobrý, jak je vidět na snímcích na burle.blog.cz. Hledám někoho, kdo by tam o tomto campu napsal rozsáhlý vševypovídající článek. Přivítám i staré fotografie. Předem děkuji.

Trempská hospůdka ve Voznici je stále v původním stavu. Doufejme, že nějaký magor jí nepředělá v americký, italský, německý restaurant...

A za chvíli bude celá naše republika jen beton, silnice a dálnice, obří sklady, nová sídliště, oplocené pozemky, zájmy investorů nadevše a zákazy. Zbude několik chráněných území dostupných po vyznačených stezkách a chodníčcích s vykáceným lesem okolo, aby na někoho náhodou nespadla větev. Zůstanou i oficiální, politicky korektní bezduché památníky, kam zaplatíme vstupné, abychom si mohli z dálky prohlédnout zcela nepůvodní napodobeninu něčeho, co duši mělo. Vyměníme volnost, svobodnou volbu s odpovědností za následky a sílu ze skutečného prožitku za atrakce, různé xxxparky a plytkou zábavu v bezpečném prostředí s neustálým dohledem kamer? Vyměníme! Děje se to plíživě již delší dobu, většině lidí to evidentně vyhovuje a menšina se bude muset přizpůsobit. Zlaté dno se stalo jednou z obětí této většinou akceptované změny. A bude hůř.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Jedním z míst, kde lze u nás dodnes najít hmatatelné stopy podmořského pravěkého života, je okolí brdských Jinců.
Mnichovské mumie
V temnotách podzemní krypty mnichovského kostela nedaleko Mariánských lázní leží nezvykle zachovalé ostatky místních...
Noutonické přízraky
Je u nás několik míst, staveb, lidských i přírodních výtvorů, kde lze údajně znepokojivě často být svědkem působení...
Obora bílých jelenů
V Žehušicích ležících severně od Čáslavi je možné zblízka si prohlédnout jedno z mála stád bílých jelenů na světě.