Centrální Slovensko

První prázdninové ráno je velmi chladné, vůbec se nám nechce z kurníku ven. Počasí na Králově Holi se mění třikrát do hodiny, to nevěstí nic dobrého.

Muráňská planina

25.- 30. června

Jelikož nestíhám včas pobalit batoh neskutečných rozměrů, beru si v pátek po službě volno. Všechny potřebné zbytečnosti jsou narvány do útrob gemmy, stoupám si na váhu - 95kg. Na nádru zjišťuji, že Břeclav státní hranice není totéž jako Kúty státní hranice. Liší se to asi o 120Kč. Vyhledávám tedy dozorčí přepravy, dostávám razítko a přepisuji svůj jízdní doklad. Za poslední drobné zakupuji nějaká jablka. Vlak vyšší kvality EC Slovenská strela obsahuje jen 4 vozy druhé třídy a je narván takovým způsobem, že stěží dosahuje kvality standartní. Daří se však zabrat jedno z posledních míst s tím, že batoh mi překáží pod nohama. Cestou objevuji menšího žraločka v pravé kanadě, náladu mi však zkazí jen málo. V Kútech dohledávám Světlanu a společně se vtíráme do opodálstojícího předlouhého a odpudivě vyhlížejícího osobního vlaku, který nás již za tmy dovezl do slovenské metropole. Tam pojímáme úmysl spatřit zdejší Velkou řeku, je však poněkud dále, takže stíháme jen obhlédnout několik ministerstev v okolí, zjišťuji též, že zdejší tramvajky využívají úzkého rozchodu. V přednádražním bufáči si necháváme načepovat kofolu do flašky od BIO mléka a pak se už roztahujeme v kupé naší pojízdné noclehárny jménem Poľana. Probouzím se za svítání v podivně placaté krajině, tmavé obrysy oblých kopečků obléhají chuchvalce bílé mlhy. Plešivecké nádraží obývají dva dědci, jaké známe třeba z pražského hln. Dále se zde pohybuje několik kníratých modrých uniforem. Všichni zde hovoří nesrozumitelnou ugrofinskou hatmatilkou. Jeden ze dvou přítomných motoráků s námi šplhá kolem Gemerské planiny, cestou přibere ještě jednoho cikána a asi po hodince brzdí pod kopci znatelně strmějšími ve vísce Muráň. Výhybkář uvazuje kozu v kolejišti, opodál vyhánějí dvě kravky. Muráňská planina se nám zdá strašně vysoko. Obcházíme všechny čtvery potraviny a pídíme se po Muráňské buchtě. Smůla. K dostání toliko v hospodě, momentálně zatvorené. Za obcí stopujeme kamion do Tisovce. Batohy zanecháváme na nádraží a nalehko odcházíme dobýt první zdejší kopec - Hradovou. Značení je chabé, takže si zkracujeme cestu skalami, přičemž mírně skorolezeme a objevujeme parádní vyhlídku. Dalším snažením pokořujeme vrchovou plošinu s nějakými ruinami a žlutou značkou skoro na každém stromu. Další vyhlídky, poklidný sestup, prohlídka centrální části obce, vzhledem k pokročilé již denní době vzdáváme návštěvu Martinské doliny. Čekání na večerní vlak si zkracujeme přípravou různých instantních laskomin. Ve vlaku jsme pozváni na stanoviště strojvůdce, daří se mi zapříst odborně vyhlížející rozhovor na téma rekonstrukce motorových vozů řady 810. Pohled dopředu je úchvatný. Tím spíš, že tady mají ozubnici. Až doteď jsem si myslel, že poslední normálně rozchodná zubačka je v Kořenově. Tahle je mnohem delší. Telefonní vedení se prohýbá pod tíhou popadaných kmenů, nikoho to viditelně netrápí. Nákladní doprava zde byla zrušena už v šedesátých letech, od té doby zde premává jen sólo motor na telefon. Vrcholová stanice Zbojská je učiněný skanzen. Z obou stran k ní vede ozubnice, výhybky ruční, koleje k dřevěným pražcům přitlučené hřeby, před domečkem tři lucerny. Studánka pitné vody pod bukem opodál. Kolejiště připomíná pěstěnou skalku. Napočítal jsem asi třicet druhů kvetoucích kytek. Nepotřebná vechtrovna je pronajímána coby rekreační chata. Aspoň něco tady vydělává. V noci nás chodí kontrolovat dva hafani z nedalekého statku. Z dlouhé chvíle honí po okolních lesích nějaká kopýtkatá zviřátka.

Ráno stoupáme k Fabově holi. Cestou pokecáme s bačou, ztrácíme hůlky a za roubenou usedlostí ztrácíme značku. Přes cestu nám přeběhl plch. Nahoře nic není. Žádný výhled. Jen budník s vrcholovou knížkou. Pokračujeme po červené příšerným padákem do sedla Burda s dalšími ovcemi a další roubenou chatou. Dál vede pohodlná, leč špatně značená pěšina. Značení citelně chybí zejména na rozcestích. Přes hřeben Siváková stoupáme na louku Nižná Kľaková. Zdejší útulňu už obývá Míla.Trampíř středního věku, který čeká na další dva kamarády. Připojujeme se a s atlasem studujeme okolní kytičky. Je jich tu opravdu hodně. Později seznáme, že toto je druhově nejbohatší louka na Muráni. Večer pozorujeme kohosi, kdo se před námi schovává v roští kolem louky. Raději zavíráme dveře na petlici.

Pozdním ránem klesáme po žluté kolem studánky ke Stožce, kde Světlana málem zašlápla zmiji. Svah je příkrý, míjíme seníky, pozorujeme skalní zuby Zadných hor. Cesta se kroutí kolem nich, nikde ani živáčka. Paráda. Nehovou dolinou šplháme zpět na planinu. V sedla Sitárovo si už myslíme, že tam jsme, ale to nejlepší nás teprve čeká. Severní stěna planiny - Zadné hory - je opravdu strmá. Zlehka míjíme louku u Ľadové jamy - Studňa. Vzápětí potkáváme ty dva, co na ně čekal Míla. Drobet pobloudili, a bylo jim tak dopřáno prozkoumat zapadlejší zákoutí planiny. Míla už odešel dále k východu, tak ho chtějí dohnat. Další cesta je pohodlná. Kousek nad Kľakovou se rozhlížíme ze stometrových skal do Hrdzavé doliny a snažíme se identifikovat vzdálenější kopce a osady. Útulňa je prázdná, ale jen chvilku. Přichází slovenský pár. Jdou do Muráně zúčastnit se nějaké čtyřdenní poutě do Levoče. Navečer ještě přiběhl Martin. Později zjišťuji, že je to kamarád mé kamarádky Evy, se kterou jede do Rumunska. Zpíváme originální hebrejský kánon "Šálou omotám" a čteme kapitolu z knihy "Proč bychom se netěšili" nazvanou "Týden tatranských kondorů".

V dopoledních hodinách se definitivně loučíme s Nižnou Kľakovou a obtěžkáni batohy stoupáme k Studni. Hned v prvním kopci je nám představena keříčkovitá kytka, která by snad měla být zdejším endemitem - lýkovcem muráňským. Lýkovec to je určitě. Zastavujeme se ještě na vyhlídku a funíme přes loučky. V Ľadové jamě není skoro žádný led, jen bahno. U rozcestníku se rozpadá jakási ruina, opodál hlučí asi 20 lesníků kolem chaty. Stahujeme se k jižnímu okraji planiny. Měli by tu někde být koně huculové, zdejší rarita. Nalézáme je na louce jménem Vahan. Jsou ale nějak velcí. Dozvídáme se, že huculové byli zkříženi s noriky a několika dalšími, takže vznikl sympatický voříšek s honosným jménem slovenský horský kůň. Opatruje je tu mladý kovboj s mrňavým psiskem slyšícím na jméno Zora. Je to takový pohodář. Vypráví, jak dopoledne usnul, koně se mu rozutekli do lesa a po louce mu běhal medvídek. Psi ho prý zahnali. Může to být pravda. Míšové tu opravdu jsou - ráno jsme našli čerstvou hraniční značku - odřenou kůru ve výši stojícího brtníka. Pro lepší fotky je stádo nahnáno do potoka. Skvělé. Dál pokračujeme po asfaltu k Velké Lúce. Je fakt velká. Údajně 1500x500 m. Prý to bylo za války tajné letiště. Svačíme u rozcestníku a pokračujeme na muráňský hrad. Chata pod ním je zavřená, nahoře spravují bránu. Zbytek hradu asi už nemá cenu opravovat. Moc z něho nezbylo. Ale výhledy z kolmých skal stojí za vylezení. Vláček na muráňském nádraží vypadá jako malinký modýlek. Začíná pršet. Stahujeme se zpět do budky naučného chodníku, instalujeme pláštěnky do pracovní polohy a jako dva brouci se pomalu plížíme deštěm po silnici prostředkem Velké lúky. Už v půlce déšť ustává. Na horním konci louky potkáváme tři srny, cvičák pro koně a chvíli hledáme tu správnou žlutou. Nakonec zalézáme do seníku a vaříme večerní polívku. Spí se tu nádherně, jen myši probírající se našimi odpadky dělají hrozný rámus.

Středeční ráno - fotka před seníkem, stoupání do posledního muráňského sedla. Nahoře se brodíme mokrou travou, bahnem a v poklidu sestupujeme do obce Červená Skala. Cestou se kamarádíme s koňmi o poznání většími, než jsou ti muránští. V Červené Skale chvilku dohledáváme obchod s potravinami, zakupujeme výborné pečivo a bryndzu, řetěz do motorové pily nás ale netáhne:o) Vláčkem se přesouváme k Dobšinské Ľadové jaskyni. Na nádraží baštíme, schováváme batohy a kráčíme k poslední prohlídce. Jeskyně oplývá asi 120000 tunami ledové masy a teplotou -2 stupně. Svetr se opravdu hodí. Po třiceti minutách jsme rádi zpět na vlahém letním vzduchu. V luxusním motorestu si dopřáváme slušnou porci halušek s bryndzou z hliněného nočníku. Pak už je se doplazit k vlaku za účelem přesunu do stanice Vernár. Nádraží nachází se v lese, asi sedm kilometrů od stejnojmenné obce. V potoce pácháme hygienu, pereme a posléze obsazujeme půdu bývalého nádražního kurníku. Na severozápadě nás zdraví Králova Hola, zatím se tváří přívětivě...

Krajem nekonečných hřebenů

1.- 7. července

První prázdninové ráno je velmi chladné, vůbec se nám nechce z kurníku ven. Počasí na Králově Holi se mění třikrát do hodiny, to nevěstí nic dobrého. Čas však neúprosně letí, ve tři čtvrtě na osm zastaví na nedaleké křižovatce Pusté Pole autobus s našimi kamarády. Čas přišel a my snídáme na trávě kolem rozcestníku. Kolem projíždějí různé busy, ani jeden se neobtěžuje zastavit. Až kolem osmé z jedné škatule vystupuje pět postav a ze zavazadlového prostoru dobývají rozměrné batohy. Společnými silami posnídáme nejtěžší potraviny, Zdeněk si ještě stačí zdřímnout a po spáchání spolfota uprostřed křižovatky dusáme po zpevněném živičném povrchu vstříc horám. Cestou doplňujeme vodičku přímo z oficiálního zdroje jen chvilku odpočíváme v Zadné dolině. Pak nějaký čas dohledáváme žlutou značku a podél potoka zdoláváme jednu vrstevnici po druhé. Procházíme nějakou místní rezervací. Vedro. Sklon stezky se vrací do přijatelných mezí, vcházíme do skalního kotle, který přímo vybízí k lenivému obědu. Rozvalujeme se na vyhřátých kamenech a svěží trávě kolem. Vůkol na nás shlížejí skály, mezi nimi se derou peřeje, naše nohy ovšem schladí mírný potůček. Výhled na kopce Slovenského ráje. Posilněni mňamkou kašovité konzistence stoupáme skalami kolem kaskád vzhůru. Nahoře drobet protahuje, též oblačnost nějaká nízká se objevuje. Na hřebeni jsem nucen si obléct kongo. Rozhlížíme se z kamenů na Martalúzce a příliš se nám nechce vzhůru do temnějící oblačnosti. Rychlost větru je přímo úměrná nadmořské výšce, viditelnost a teplota vzduchu naopak nepřímo. Horší, než na Nový rok to snad nebude. Mlha je ovšem stejná, tepleji o mnoho nebude. Dofuním k silnici. Pak už to jde rychle. Mrzne mi levé ucho. Na vrcholu chvilku obcházím vysílač, než najdu ty správné dveře. Za nimi nasazuji svetr, kulicha a rukavice. Pak už zpět no nečasu za ostatními. Potkávám je za poslední zatáčkou. Tak honem do tepla. Radiátor hicuje, turisté se choulí kolem. Nějaká parta cyklistů mizí v prostoru. Nezávidím jim. Jako by nikdy nebyli. Ztratili se pět metrů od baráku. Uvolněná místa u radiátoru jsou okamžitě obsazena. Přichází další dvě party. Jelikož mají stejný cíl jako my -útulňu Andrejcová- raději se vzdalujeme do nevlídna. Neradi bychom totiž nocovali venku. Dohledáváme červenou hřebenovku, která nás bude provázet celý týden a vzhůru na západ. Vlastně už jdeme domů. Jojo, čepice a rukavice jsou moc příjemné vynálezy. Vítr vane tak silně, že místní ptactvo je stěhováno z jižních na severní svahy. Díky nulovému rozhledu a nízkým teplotám postupujeme neobvykle rychlým tempem. Zastavujeme se až v nižších partiích pod proudící oblačností, za Bartkovou, kde opouštíme masiv královéholský a slézáme do Ždiarského sedla. V něm okukujeme nějaký seník, ale není to ono. Smrkovým lesem pak pokračujeme na rozcestí Andrejcová. Chajdu chviličku dohledáváme. Hmm, palandy obsazené, musíme vzít zavděk podlahou. Vrchní patro obývá jakási poněkud nervózní rodinka s mnoha tlamičky otvírajícími robátky, dole sídlí nějaký Slovák co jde z Košic do Bystrice a pár dalších individuí. Chvilku za námi přicházejí další. Schyluje se k dešti. Pár holek se vmáčkne do zádveří, ostatní musí přečkat noc venku. Než se přeplněná bouda uloží, je tma. V noci opravdu sprchlo. Poznal jsem to snadno, neb byla děravá střecha.

Dnes chceme přejít do útulně Ramža. Všichni, co přišli po nás opouští Andrejcovou v brzkém ránu - smiřujeme se s tím, že na Ramžu se nevejdeme.Chvilku dumáme nad alternativním ubytováním v nějaké boudě opodál, no uvidíme. Inu začaly prázdniny, zapomněl jsem. Do včerejška se tu prý vyskytovali tak 2-3 lidi denně. Dobrá. Máme před sebou 6hopdin 10minut podle oficiálního času. Ranní jasno je pryč, zatáhlo se a jemně vane. Přes zalesněný pahorek se dostaneme do sedla Priehybka, pak šplháme na Veľkú Vápenicu a na druhé straně zase klesáme 500m do sedla Priehyba. Tam je o poznání příjemněji. Skoro letní počasí. Čepujeme vodičku, baštíme chuťku. Hřeben zde protíná úzká silnička. Sem tam projede postarší vozidlo. My stoupáme 300m na Kolesárovou, kde by se měly nacházet nějaké boudy, či seníky. Nic jsme ale nenašli. Na vrcholové louce nějaký čas vegetíme, udělalo se totiž krásně. Pak se brodíme kosodřevinou a víceméně pohodlnou pěšinou se probíjíme vpřed. Podle mé mapy bychom už měli být docela blízko, ukazatele na rozcestích jsou však jiného názoru. Pravdu mají samozřejmě ukazatele. Naštěstí se pěšinka celkem slušně drží vrstevnice, "Cesta hrdinov SNP" je v této oblasti opravdu pohodová. Honza se nějako zpožďuje. Bolí ho koleno, dostává kompresní obvaz. Konečně vypadneme z lesa na louku, za kterou se krčí skromný srub s logem NAPANTu. Je pochopitelně obsazen. Dva nocležníci, majitelé stanu, jsou ale tak laskavi, že uvolní svá místa a jdou pod plachtu. Holky můžou být na palandě. My ostatní si zalézáme na zem pod ně. Není to zas tak nepohodlné, jak to na první pohled vypadá. Hlavu můžu mít "venku" a na zemi leží suché jehličí jako v lese. A střecha nemá žádné díry. Zdejší pec rozhodně stojí za povšimnutí. Ze všeho nejvíc připomíná Golema z jednoho českého dvoufilmu. Je přepásána ocelovými pásy a místy z ní uniká dým. Vařit se na ní ovšem nedá - dřevo je mokré.

Ráno všichni nocležníci jeden po druhém opouštějí srub. My tady hodláme strávit odpočinkový den, takže se jen přesouváme o jedno či dvě patra výš. Využívám ranního jasna k vykonání celkové velké očisty. Za dvě-tři hoďky se zatáhne a už mě k tomu nikdo nedonutí. Teď, v půl sedmé se lze vyhřívat na ranním slunci. Ve srubu jsme osaměli. Střídavě se dospává, kecá a zpívá. Původně jsem zamýšlel odpoledne kratší výšlap nalehko k blízkému prameni Malužínské kyselky, ale nikdo z přítomných nejeví ochotu nějak zvlášť se pohybovat. Dobrá, bude to den flákací. Přiznám se, že i mně po Muráňské planině docela bodnul i když navečer jsem neodolal a krátkou patnáctiminutovou vycházku do nejbližšího okolí si udělal. S postupujícím odpolednem přicházejí první hosté. Přinášejí poplašné zprávy o rodince s robátky, táhnoucí hřebenem. Dozvídáme se, že jde údajně o setkání bývalých manželů se svými společnými i novějšími potomky. Chtějí přejít celý hřeben a mají na to dva týdny. Někteří z nich však už nemůžou a chtějí dolů. Jeden mladík exceluje řvaním u kytarového doprovodu. Ukazuje se, že rodinka vlastní stany. Skvělý. Na zemi dnes nespí nikdo. Pod námi se usalašila sympatická čtveřice z Orlickoústecka, zpívá se a hraje dlouho do pozdního večera.

Ráno vstáváme občerstveni už v šest ráno. Ranní krásně nás nezklamalo ani dnes. Opouštíme srub nalačno a stoupáme o pět vrstevnic výše. Dnes si můžu konečně prohlédnout podivnou stolovou horu kdesi na jih od nás. Stále ve smrkovém lese míjíme Bacúšské sedlo, smíšeným lesem se prodereme do Sedla za Lenivou. Tam se nám naskytne takový pohled, že shazujeme batohy a posnídáme. Snídáme tak dlouho, že kolem prošla dvojice, kterou jsme vzbudili při našem tichém opouštění srubu. Pohled na západní část hřebene je vskutku impozantní. Je zcela jiného rázu, než východní část. Zatímco tady jsme dost často v lese, tam vidíme louky s kosodřevinou. Vrcholky často jen skalnaté. Pohodlnou širokou cestou klesáme do sedla Čertovica. Smlouvám o cenu točené kofoly v tamějším občerstvení. Padesát Kč za litr se mi zdá příliš a tak s ostatními čepuji vodu na záchodě. Pak už stoupáme po protější sjezdovce. Kratší přestávku si dopřáváme jen díky obrovské chlupaté housence, kterou si musím vyfotit. Honza s Petrem se ztrácejí vpředu...ech koleno tě bolí? Potkáváme spoustu lidí, na což nejsme dosud zvyklí. Díky stále krásnému počasí je rozhled z Rovienky vlastně prvním pořádným rozhledem tohoto vandru. Pokračujeme pomezi kosodřevinou a masou turistů dále, chceme být včas na Štefánikově chatě pod Ďumbierom, abychom nemuseli spát na podlaze. Poblíž Králičky se podivujeme hromadám kamení připomínající sutiny stále odhodlaně supíme k horské chatě. Dnes bychom si měli dopřát jedinou teplou sprchu na hřebeni, jak hlásá reklama. Krátký pohovor s chatárom mě zbavil iluzí. Celá chata je rezervovaná. Když počkáme, až obslouží turistický dav bažící po jídle a nevýše točeném pivu v kraji, prý se nějak domluvíme. Zatím si objednáme smažené sýry, pečenou rybu a spousty hranolků. Též i kofolu. Jinou přílohu, než hranolky tady zdá se nevedou. Dnes nám to nevadí. Dáváme si velké porce za vysokohorské ceny. Chlácholíme se přepočítáváním na české:o) Obsluha je tady poněkud zmatená a pomalá, v kuchyni vládne chaos. "Kancelář" sestává ze spousty popsaných papírků formátu 10x10 navrstvených po stole. Chatár mě však nechává zdarma zavolat na Chopok a zarezervovat si na zítřek příslušný počet lůžek. Po několika hodinách nápor hladového živlu mírně polevil, a nám je umožněno ulehnout někam na chodbu za poplatek 80Sk. Jediný volný kout si ale musíme sami uklidit. Doufáme, že se večer vetřeme do pokoje sympatické čtveřice z Orlickoústecka - prý mají rezervaci. Smůla. Rezervace se ztratila (v bordelu na chatárově stole by se ztratilo cokoli), pokoje jsou obsazeny. Jeden z kluků chce spát venku, ale pokojská Eržika to nedoporučuje. Prý pokuty a podobně. Pozvolna prosakujeme do pokoje vedle. Krom dvou horských služebníků se v něm usazuje chatárka z Beskyd a jiní hodní lidé, polovina naší bandy a sympatická čtveřice se tam zabydlují. Ti tady mají na zítřek domluvenou prohlídku Jeskyně mrtvých netopýrů a pak se jdou zrekreovat někam do Jánské doliny. Básní cosi o termálním koupališti. Dochází k vzájemným pozváním na další akce. Paráda. Kenyho sen o nekonečně velké partě se začíná naplňovat:o) Před sprchou se tvoří fronty. Šíří se strašné fámy o tom, že teče jen studená. Není tomu tak. Chvílemi je vlažná, chvílemi velmi teplá. Ó jaký to luxus na hřebeni.

Snídaní za sedmdesát Sk opovrhujeme a vaříme hutnou kašovitou stravu. Počasí se zhoršilo natolik, že rozproudilo diskusi o tom, zda vůbec má cenu lézt na nejvyšší bod NAPANTu - Ďumbier. V Krupovom sedle se všichni shodneme na tom, že tomuto kopci prokážeme velkou čest tím, že ho necháme nepokořený a s úctou ho obejdeme. Nahoře je opravdu nevlídno, není nic vidět, zima a vítr a stejně nemáme moc času. Padáme na sever k Prašivé. I zde fouká, padáme kosodřevinu k Tanečnici. Slovo padáme není příliš na místě, správně by bylo probíjíme se. Stezka není příliš udržovaná a příroda ještě plná sil se snaží zacelit rány po mužích s motorovými pilami, kteří tudy před drahnými časy prošli. Pod Tanečnicí úplně vyčerpáni odpočíváme. Zvedl nás až turista, který spěchal a neustále se otáčel. Prý slyšel z lesa podivné mručení. Další okolojdoucí též potvrdili výskyt Macka na Tanečnici, tentokrát ze včerejška. Přemisťujeme se do sedla Javorie. Tam obědváme a tváříme se, že se nám nikam nechce. Chce se nám ale na Krakovu Hoľu. Batohy zanecháváme v husté smrčině a nalehko stoupáme strmou pěšinkou. Postupně se nám otvírají parádní pohledy na nízkotatranský hřeben. Náhorní plošina je porostlá kosodřevinou, nic nevidíme. Až vzadu je skalnatý vrcholek. Výhledy poskytuje od jihozápadu po severovýchod. Jsme rádi, že jsme sem vylezli. Chopok, náš dnešní cíl se zbaběle schovává v mracích. Nebude mu to nic platné. Zatím sice sestupujeme do nižších sfér, ale už brzy se vše změní. Vysilující klesání dolinou Podroh se však podepsalo na našich kolenou. Honza drobet kulhá a půjčuje si mou hůlku. I moje kolínka začínají protestovat a Světlana si taky stěžuje. Kamenný chodník klesá strmě a dlouho. Dole se radíme co dál. Na hřebeni panuje nepěkné počasí, bylo by hloupé si zaplatit nocleh na Chopku a ráno se potupně stáhnout zpět. Nabízí se možnost přejet busem do Chočských vrchů a věnovat se skalnatým roklinám níže položeným. Petr však stejně musí jet domů. Cesta se noří do potoka a stává se jeho korytem. Definitivně se rozhodujeme takto. Petr odjíždí. Honza s ním, neb ho docela chytlo koleno. My ostatní se pokusíme chytit poslední lanovku na Chopok. Když se tato operace nepodaří, přejedeme pře Váh na Choč. V tuto chvíli si přeji nechytit lanovku. Cítím se strašně unavený. Zdeněk nás ale honí, anžto ho prestižní nocleh na hřebeni zlákal. Přicházíme ve chvíli, kdy už jsou turnikety zakryty a pokladní už počítá tržbu. Jízdné činí 200Sk za osobu a pokladní trvá na zakoupení aspoň jednoho lístku pro batoh za 70Sk. Šestimístná moderní sedačka s plexi krytem proti špatnému počasí se tiše vznáší mezi stromy. Vrstevnice pro nás neexistují. Tohle je fakt luxusní vandr. V mezistanici na Rovné holi vystřídáme moderní šestisedačku s krytem za postarší dvousedačku bez jakéhokoli krytu, ačkoli právě tady by byl vhodným doplňkem. Proti nám se snášejí znavení touristé. Z ptačí perspektivy mi Demänovská dolina trochu připomíná Vrátnou, to bude tou lanovkou:o) Na prkenném pódiu horní stanice se všichni urychleně oblékáme. Dole pohodové letní teploty, tady o 800 metrů výš zima, vítr, mlha. Zbývá vystoupat ještě asi 200 metrů. Aspoň něco, nebudem úplní příživníci. Stoupáme kolem čehosi, co definujeme jako zbytky záchranné sítě na lyžaře aby se moc neřítili do srázů Lukové doliny. Míjíme vrcholovou stanici lanové dráhy, kde jsem pře čtrnácti lety nocoval. Teď už se nepremává, zřídili v ní restauraci. Taky tu vyrostla krychle Slovenského Telekomu. Vyloženě se sem hodí. Mizíme v Kamenné chatě. Jsou nám ukázány naše palandy, vysvětleno co a jak, prostě přístup k hostům na úrovni horské chaty. Děkujeme a vaříme večeři na chodbičce. Vzhledem k použití lanovky na zdejší vysokohorské menu už nemáme. Palandy pod námi obývají nějaká robátka. Jsou však velmi slušná a sama se ptají, jestli hodláme spát, že by jako byla zticha. Navečer ještě vybíháme pokořit sousední hromadu balvanů. Naskýtá se nám parádní podívaná v úhlu 360 stupňů. Hra světel a stínů, prosvětlená mračna a tmavé obrysy horských masivů. Světýlko občas blikne, takže vrchol raději opouštíme. Před námi je totiž měděná plastická mapa výhledů, ocelová tyč státní triangulace a ještě nějaká roura. Do chaty dobíháme již za deště. Po večerním čaji "z horských bylin" se již válíme v nám přidělených horských dekách.

Ráno není nic vidět. Než posnídáme spustil se déšť. Však ono to přejde. Dnes nás čekají jen čtyři hodinky do chaty Ďurková. Hřebenovka dnes bude ovšem opravdu hřebenovkou atakující 2000mnm. V jedné pauze mezi deštěm vyrážíme. Po ujití asi 150 metrů se za hrozného lijáku opět vracíme. Na verandě chatár krmí kuřecími kostmi vyhublého pejska, prý přišel s nějakou výpravou. Poznámka o divinovém guláši mu vůbec nepřijde vtipná. Než jsem se vrátil z kadibudky, pejsek už tam nebyl. Prý odešel. I my už musíme vyrazit. Nasazujeme pláštěnky a cupitáme deštěm po kamenné cestě, kterou tu pro nás vybudovali trestanci v dobách minulých. Celkem přesně určujeme místo, kde přišla amnestie. Chodník končí a začínají louže. Míjíme nějakou lanovku, počasí se lepší. Pod pláštěnkou je vedro. Zdejší hromada kamení se jmenuje Dereše. Sedlem Poľana procházíme už zase v dešti. Na vrcholu Poľana stojí dvě postavy v pláštěnách a na cosi čekají. Obcházíme je a klesáme do Krížského sedla. Tam někde potkáváme v trávě tak promočenou lindušku, že vůbec nemohla létat. Na Kotlisku už zase neprší, ale viditelnost není žádná. Mnou navržený krátký exkurs na Skalku, která převyšuje hlavní hřeben byl znavenou partou rázně zamítnut. Heslo dne:"Kapičky, kapičky, horší nežli tlamičky!" Na chabenci odpočíváme. Pavla má dnes krizový den. Je úplně hotová. Přicházejí další. Taky chtějí do Ďurkové. Vzhledem k našim předchozím zkušenostem zanecháváme dívky se Zdeňkem na Chabenci a já s Jirkou urychleně kmitáme nalézt chatu a zamluvit místo. Je to ještě celkem daleko a Jirka fakt šlape. S tím jeho batohem podává velmi slušný výkon. Má spacák na straně a celé mu to tedy táhne za jedno rameno. Navíc celou dobu pojídá jen chleba s kečupem. Nazývám ho "Tomato George". Prý mu kečup chutná. V mlze na horské louce se modrá odpojuje od červené. Pozná to jen ten, kdo tuto událost očekává. Na rozcestích, zejména záludných jakékoli značení nenajdeš. Prý ze strategických důvodů. Pěšina strmě klesá, bahýnko klouže. Chata se vyloupla z mlhy tak dvacet metrů před námi. Je to přesně ten obrys, jaký znám z fotek. Uvnitř prádelna. Hospoda praská ve švech, všichni suší svršky. Zamlouvám pět míst na spaní a relaxuji. Jsme ubytováni na žíněnkách jaké známe z tělocvičny. Jsme na tom dobře. Ti co přijdou po nás, budou spát na linoleu. Jelikož venku prší, vaříme baštu tady. Někdo nás asi udal, chatár vylezl nahoru a slídí. Pronesl proslov a zase odešel. Máme už hotovo, tak to jdem sníst dolů do hospody. Chatár vládne železnou rukou. Všechno musí vědět. O všem rozhoduje. Ale na druhou stranu má o všem přehled a ví koho kde má. Ztracená rezervace tady asi nehrozí. Teprve tady mi dochází, co znamená to double ve zkratce WC [dabl jú sí]:o) Zdejší kadibudka je dvojitá. Ta vlevo má v inventáři popelník, zatímco ta vpravo je nekuřácká. Moc pěkné. Polovina hospody se odebrala nahoru - mají mši. Kdopak z nich nás asi udal, že tam vaříme? No nic. Půjdeme spát. Zítra nás čeká nejdelší túra. Navečer se ještě fotím sluncem ozářený hřbet Žiarské hole.

Vstáváme v šest. Kupodivu nejsme jediní. Vlastně vstávají všichni. Zdeněk se vzbudil dokonce o hodně dřív a vyběhl si nahoru do sedla podívat se na východ slunce. Mraky se povalují po údolích a zdá se, že bude slušně. Balíme se, vaříme, snídáme. Odcházíme poslední:o) Hřebene dosahujeme hladce. Výškové rozdíly nejsou velké, jde se pohodlně. Potkáváme nějaké dvě veliké tlupy robátek, jedna dokonce cizojazyčná. Dnes se drží zpátky Jirka. Nenápadně mu doporučujeme, aby zainvestoval do batohu, nejlépe naší oblíbené značky Gemma. Z Latiborské Hole pozorujeme jakousi chajdu. To bude ta, o které mluvil ten Slovák. Podle mapy by tam měl být i pramen. Pokračujeme však dále, jde se příjemně, vlahý větřík maskuje pálící slunce. Večer jsme však všichni drobet připálení. Na vrchu Košarisko delší chvíli vegetíme. Mezitím nás opět předejdou nějací Češi, které jsme v kopci předešli my. Pořadí se ještě změnilo několikrát. Obě Chochule, nepěkně zvané Ochechule, a skalnatý vrch Prašivá jsou poslední vrcholy nízkotatranského hřebene. I pro mě jsou premiérou. Posledně jsme před nimi museli sestoupit do Korytnice. Dnes však míříme dál - do Donoval. Když se Světlana dozvěděla, že Prašivá je poslední, chvíli zmateně pobíhala bludištěm kleče a štěrku, aby našla opravdový vrchol. Stalo se. Pak už jen táhlé a nepříjemné klesání do Hiadelského sedla. Několikrát se zdálo, že už tam budem, ale nikolivěk. Jen malá paseka v lese. Inu 550 výškových metrů. Dole pod rozcestníkem propuká veget, bašta a zároveň smutek. Nízké Tatry jsou definitivně za námi. Vaříme polévku. Dochází nám plyn. Půjčuji bombu od Pavly. I v této bombě dochází plyn. Poslední Zdeňkova bomba vydržela až do samého konce. On si uvařil rajskou polévku a rozdělil se o ní s Jirkou. Na naše nechápavé dotazy konzument kečupu prohlásil: "Já mám rajčata rád." Objevují se nějací mladíci z Břeclavi a vedou nejapně řeči na obyvatele západnějších krajů, než je Vysočina. Po jejich odchodu stoupáme na Kozí chrbát. Je to asi 230 metrů nahoru. Úsměv se křiví, ve vzduchu visí vzpoura. "Říkals, že Prašivá byla poslední!" Tenhle kopeček je oproti hlavnímu hřebeni malé nic, a stejně geologicky nepatří k Nízkým Tatrám. Tak co. Za kozím chrbtem nás čeká vyprahlá louka. Pravá step. Když jsem tudy šel posledně, byla tráva po pás a kvetlo v ní cosi na co jsem asi alergický. Dnes je tráva poloviční, a "to" teď zřejmě nekvete, neb jsem v pohodě. Louku vystřídal bukový les, ten pak les smrkový, stále očekáváme, že za nejbližší zatáčkou se objeví Donovaly. Ještě si nějakou chvíli počkáme. Pak to začne. Chaty, lidi, kontejner na odpadky. Poblíž nějakého vleku se rozvalíme pod lípou a čekáme na všechny. Chvilku se dohadujeme, co dál. Bus jede za osm minut. Viděli jsme ho odjíždět. Byl dnes poslední. Alespoň máme dostatek času se kochat pohledem na několik paragánů, kteří nacvičují (ne)zvládnutí turbulencí. Jeden z nich se málem rozplácl o nedaleký hotel. Stahujeme se do hloubi lesíka, kde na cestě stavíme plachtu. Světlana vyrábí kulinářský vrchol vandru - bramboráky. Poslední noc je zároveň první nocí venku. Tak aspoň jednou. Za námi je 120km tatranského hřebene. My, co jsme byli předtím na Muráni, máme tedy v nohách přibližně 200 kilometrů.

Kupodivu v noci ani nekáplo. Vstáváme v šest, balíme, na snídani dnes jdeme do místní sámošky. Rohlíky, mléko, máslo, kefír, sušenky Mariana. Před sámoškou u parkoviště kdosi buduje rozlehlou roubenku. Asi hospodu. Řidič busu se zdá zpočátku nevrlý, ale zdání klame. Zapíná rádio a tak je nám dopřáno opouštět Nízké Tatry za zvuku lidových písní. Když šofér dostatečně zjihne, zastaví nám u vlakového nádraží, ačkoli tam nemá zastávku. Krásné ráno. Na nádraží ale všichni vystřízlivíme. Chtěli jsme si projet harmaneckou trať známou množstvím tunelů. Nejbližší vlak jede až v půl druhé. To by se někteří z nás dostali domů až zítra. V deset prý jede nějaký bus do Martina. Nějaký drezinář se nabízí, že nás k němu sveze. Pak už jen máváme expresu Zvolen-Praha, který zde, v Uľance kupodivu nestaví...Drezina startuje, my hledáme Jirku. Šel se někam projít. Sláva, objevuje se na cestě. Honem nasedat, tedy vlastně nastupovat, neb se cestuje vestoje na jeřábové plošině. Průjezd tunelem na plošině drezíny je pro všechny opravdu silným zážitkem. Je tam ale poněkud chladno. Vystupujeme nad vesnicí a procházíme skrz, čímž dráždíme všechny zdejší hafany. Busovou zastávku hledáme jen asi půl hodiny. Přijíždí bus s nám již známým řidičem. Ukazuje, že ten náš jede za ním (podle řádu by to mělo být obráceně). Přejezd harmaneckého sedla trvá asi hodinku, kolem termálního koupaliště v Turčianských Teplicích se přesunujeme na vlakovou zastávku. Suverénně si vypisuji jízdenku do Čadce, ale krátká porada s jízdním řádem dává tušit, že to nebyl nejlepší nápad. Přesměrovávám tedy lístek na poslední chvíli do Horní Lidče. Urychleně nastupujeme a už se blíží sprievodca. A něco se mu nepozdáva. Ve spěchu mi totiž na nádru odečetli kilometry jen pro jednu osobu, ačkoli jedeme tři. Jenže sprievodca řeší, zda je oprávněn do zápisu zasáhnout. Ach ta byrokracie. Navrhuji mu, aby dělal, že nic nevidí. Odvětil, že kdyby to nebylo tak okaté, tak by to udělal. Odchází na poradu s kolegyní a pak přepisuje. Několika osobními vlaky se přesouváme do Púchova, kde nás čeká spěšňák do Hranic. Při nastupování před ním projel jakýsi rychlík. Ptám se průvodčí, jestli se to vůbec smí, pustit vlak před jiný ve stanici stojící. Průvodčí krčí rameny:"Nemalo by sa..." Všichni jsme přežili, další komedii sehráli moji kamarádi v Horní Lidči. Vlak tam stojí pět minut a oni si všichni museli koupit lístek. Vlak samozřejmě na své klienty počkal. Zdeněk vystupuje ve Vsetíně, v Hranicích se dosud kompaktní výprava dále rozpadá na mužský a ženský element. Zatímco dámy přesvědčují vlakvedoucího nějakého slovenského rychlíku, aby je vzal do Hodonína s lístkem do Brna, pánové se v poklidu občerství v nádražní restauraci a vlakem vyšší kvality odjíždějí ku Praze. Cestou pozitivně hodnotí rozestavěnost krasíkovských tunelů a těší se na pravidelný provoz 160kilometrovou rychlostí...

Slaneček

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Javoříčko
Tento kopec, ač na první pohled zcela obyčejný, skrývá ve svých útrobách množství prostor. I relativně blízké okolí je...
Motáky z Albánie II
Vybrané zápisky z cesty po neuvěřitelné Zemi orlů. Na tuto expedici, která měla za úkol zmapovat dostupnost a vhodnost...
V Kerkonoších s Pepínem
Přejít Krkonoše od západu na východ… lákalo mě to! „Za tři dny to dám, nejsem béčko…“ povídal jsem před usnutím své...
Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie
Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy,...